Zaměřeno na slavíky

Zase už vchází stmívání a stmívá se i nad samotným májem, je z řady předposlední a mlýnská zahrada je sama.

Nepřiletěl a to jsem si myslel, že letos by už mohl!

Střemcha je nehybná, vítr v ní není i zahrada je dnes klidná.

Zpěvný rákosník to zkouší letos zas, než ho sežerou v kopřivách kočky, srnče se má k světu.

Někdy si věřím víc než bych měl. Fakt jsem si říkal, že po těch prázdných rocích už by to na slavíka zase bylo. Tehdy to zmýtili a zavedli pastvu. Už je to pryč. Zákoutí je čím dál tmavší, topí se v čase. Ten se tu vrství, mlýn už se brání jen ze zvyku. Genius loci posiluje. Kuna, co bydlí na mlatě, večer co večer nedůvěřivě obhlíží slezlou sebranku, která dům objevila. Nikdo neodejde. Stromy starého náhonu vzpomínají, kdy jim to mezi prsty zurčilo, jak byly po těle pružnější. Na slávu toho řemesla, na lidi co mu rozuměli. Málem rozvitý socialismus tomu urval krk a nemele se od těch časů dodnes. Tohle všechno patří do magnetična té staré zahrady, do níž každý den koukám ze svých oken. A koukali jsme i tenkrát s přítelem Štěpánem Rakem, kdy jsme tu v noci nad kafem rozmlouvali. O mistrech, o hvězdách, o muzice. Noc slavíků nás pod Býčinou vypekla chladem, hvězdy se leskly, jak kdyby tam měly být naposledy, nikde ani noty. A pak tady u nás, stihnul to ten starý chlapák a všem to vyzpíval! Tabulky řinčely, jak mu to šlo, a já musel sestoupat na chvilku do sebe. Jak je to možné, že se tak děje. Že když to nevzdávám a pořád doufám, že mne to podrží.

Bylo to dokonalé tenkrát v tom roce sedm. Ano, to byl Rok slavíka, vážení. Od těch dob ze zahrady král pěvců zmizel. Odešel za keři, které už nemohly být.

Byl to neuvěřitelný příběh a já bych se do něj už tady nechtěl smáčet, bylo by to s písmenky do rána.

Anebo pár vět, i když vím, že to tím vykuchám a že to pokazím.

Venku je dusno, i když se šeří. Od třicítky rtuť slézá na obrovském teploměru nad rumpálem studně u kovárny nerada. Bude první tropická noc. Teď by se tam zpěv slavíka hodil! Rozlil bych kafe na lavici v dílně, otevřel vrata a dýchal.

Tenkrát ještě vyhnízdili. Vím to, protože jsem tam chytal. Ale přišla seč, a místo osiřelo.

Prvním rokem jsem se učil číst v jejich pelichání a moc mi to průkopnictví nešlo. A přeci jsem s objevenou metodou zajel i do Bakova, do zarostlého lomu. A rozchytal se tam, jak řádně namotivovaný brankář. První, druhý – a třetí! A to mi oči tedy poskočily pod liánou plotního plaménku. Šero sluje čtení brzdilo, ale kroužek byl lesklý, čerstvý! Ale odkud? No, co myslíte? Vystopoval jsem tam přestěhovaného slavíka od mlýna! Pelichal v té džungli, přetékající komfortem.

Seděl jsem potom v kabinetu, hlava se mi motala nad tím rozuzlením, byl jsem šťasten. Takový nález!

A abych tu zkrácenou verzi teď nějak ukončil, příští rok už nebyl ani tam. Kde mohl skončit? Vrátil se do oblasti vůbec, přežil odešlou zimu? Kdo ví. Já tedy ne.

Hodí se mi ale, protože nemám ve zvyku vzdávat, hodí se mi věřit, že příští květen už tahle zahrada za noci zpívat zas bude.

Naučili jste se chodit v sezóně na blog pravidelně a mne to zavázalo.

Je o čem psát, problém v tom není. Slovy klasika: „Pořád se něco děje“.

Už jsem to zde nakousl jednou, čím déle máte možnost prostředí sledovat, tím víc jej poznáte. Problém je jedině v tom, že ten čas nikdo nemá. Já ono hnízdiště u Červenského rybníka teď ano, když tam pracuji.

Přečtete hodně podle zpěvu a zbylé chytáním. Jako dnes. Samičku jsem chtěl chytit, potřeboval ji poznat, jestli tam není nějaká zapeklitost, aby třeba nebyla slavíkem tmavým. To bez chytání jen tak nepoznáte. Najděte si případ od Jaroměře z lokality Starý Ples a budete to vědět.

Tak jsem nalíčil.

Na ticho, jen tak na překvapení. Sameček mne stejně odhalil, je nechytatelný, ale ji jsem přelstil.

Tady je.

Byla slavíkem obecným, velmi malým. Ale hnízdní nažina vypovídá, že plní poslání.

Je to tam vskutku nádherné místo a kdybych fotil reprezentanta do katalogu, pojedu sem. Stuhy divokého chmele se pnou po keřích, to se to slavíkům hnízdí! I pěvuškám, ozývala se každou chvíli.

Vždy zažiji něco humorného. Nevím, jestli to pokaždé dávat, aby to nevypadalo, že si tropím legraci z lidí.

Tyč jsem píchnul do okraje cyklostezky a vykotvil tak akorát, aby se někdo nepřizabil. Když jsem ji balil po odchytu, stál jsem přesně v krajnici. Proti jel chlap oblečený do bezpočtu pivních svijanských bublinek a říkal jsem si, že ho asi pozdravím předem. Pak jsem vše přehodnotil v představě, že mne těsně mine a nebude čas na diskusi. Vůbec mne neviděl!

Je to neuvěřitelné, vešla by se vedle nás možná ta basa s pivem! Oni ti lidé vůbec s ničím nepočítají, když jedou. Někteří.

Byl jsem z toho v šoku, fakt mne neviděl, vím to jistě. Teď, když tam stavím naučné tabule, kdo u témat zastaví? Musel bych tam dát závoru, nebo tu basu s pivem.

Z kopce u dvou borovic o kus dál to mnozí opravdu štípají, pomalejší jsou předjížděni rychlými, ujíždějícími před superrychlými. K ženám mi to přijde genderově plytké, většinou jim muži ukazují záda a nutí tím ke spěchu. Uvidíme, kolik jich téma zastaví. Třeba to dokáže lavička!

Dnes jsme ji s cyklisty otestovali. Drží.

Přijďte posedět a vezměte známé. Pobere vás.

Kdo si počká, nemusí sem chodit ráno.

Ohlédnu se za sobotou kulturně i ornitologicky.

V Turnově to nikdy nepropadlo, dávají si záležet a já jsem tam dnes přes poledne musel.

Robert Křesťan je srdeční záležitost. Potrpím si na dobré texty, protože čeština na to má. A Druhá tráva na jedničku i s muzikou. Však taky těch, kteří přišli cíleně, byla převaha.

Slunce severu si nás otáčelo na ohni jak bramborák, ale lidi tleskali.

Čím dál tíž se dejchá, Dívka ze severu – to lidi bavilo. Nemůže dojít na všechny jako je Víla, Ještě není tma, Na španělských schodech, nebo Letní romance. Ale Telegraph Road dali. Je to poctivé a pro mne zážitek.

A teď pojďme chytat.

Na takovém odchytu jste se mnou ještě nebyli.

Při práci jsem tam rozlíčil sklopky a už se viděl s kleštičkami nad rezavým peřím. Do večera se nechytilo nic a já jsem byl výsledkem zaskočen. Přitom tam slavíci jsou.

Vím, že byly chvíle během hnízdění, kdy se nechytali. Že bych myšlenku prozkoumal? Na zítra tam totiž ještě mám práci, i když lávka je téměř hotova.

Mám takovou zajímavost.

Když člověk zůstane déle na místě, vidí, co netušil. A tady když je zdržen prací, má to podobně. Co lidí si vyjde třeba jen tak na procházku, i když to má docela daleko. Bavím se s nimi o nápadu stezky, jsou potěšeni.

Natíráte dubová prkna Luxolem, lístky z topolů vám padají pod štětec, z vrby koktá slavík (ne klokotá, koktá), sledujete žluvy. Proč se nikdo nevěnuje žluvám? To by byl tedy směr! Co to je za nádheru a tajemnosti. Radosti ve větvích kdesi vysoko, starosti s hnízděním. A času by takový specialista měl ještě míň, než já se slavíky. Odlétají fakt brzy. A to nedávno přilétly. Nejsou tak vzácné, jak se soudí, alespoň tady u nás. Jen uniknou pozornosti.

Líčím sklopky v tichosti vedle cesty. Je to vždy dobrodružství, protože opravdu musím zkoprnět, jsou-li vedle mne na cestě lidé. Co mi zbývá? A víte, co je nejhorší? Nechci se v tom sice probírat, příběhy podobné jsem dávno opsal pro lidi na mikrofon, ale ti na cestě, když vidí po mě naznačenou cestičku do roští, zaujme je. Víte k čemu? Ne, to jde samozřejmě víc o náhodu, ale jsou. Věřte. Měl bych snad říct všem i těm běžcům a běžkyním – fakt prosím kolem hnízdišť počítejte s ornitologem. Je to ale fenomén sklopkařiny a až budu jednou psát manuál k tomu oboru, tohle tam musí být.

U sítí vás vidí. Vidí z boku i síť, vidí cestu. Jste přiznaní a oni si vás vyřeší nejspíš odkladem. U sklopek to je jinak.

Nechci se v tom příliš patlat, ale když kopu motyčkou a hlína lítá, když jsem přeci hlučný, pak alespoň pozdravím ty vyděšence vedle. Bývají z toho milé chvilky, protože dodávám důvod toho chování. Jakmile líčím, jsem tichý. Mnozí si mluví pro sebe, ne do přístroje, pro sebe. Ostatně já taky. Když jsem tedy už na cestě a něco „za pozdrav“ stojí. Rád se i dotýkám, stromů, dávného zábradlí, očima peří. A pak i rukama, když se zadaří. Na chviličku.

Prožil jsem tam krásné stmívání. A prožil tmu. Potom jsem nasedl a odjel.

Je to zvláštní – říkám si cestou. Neměl bych spíš taky třeba běhat, nebo někam jet? Než tady kopat plácky po křovích a k ničemu. K ničemu? To snad Pavle přeháníš, ne? Zkoušel jsi chytat, že to nevyšlo? Ještě moc nevíš, kdybys věděl, zachoval by ses jinak. Tak vidíte, musím tam odjet znovu.

Nenechám otázky z minula nezodpovězeny, odpovím tady.

Lavičky u stezky zatím nikdo nezničil, potřebují zatuhnout v betonovém loži. Ještě pár klidných dnů jim přeji.

Se slavíkem na snímku je regionální kolega Gedeon K., který se vydal původně za slavíkem tmavým. Toho jsme ovšem nesehnali a nemůžu vůbec napsat, že by byl z místa pryč, protože dnes se mi znovu zpěv jednoho z nich nepozdával! Jinými slovy – je stejný včerejšímu. Jen čas nebyl pro obrovský spěch (hnala se bouřka), ale zítra, zítra jsem pracovní činnost přesměroval operativně znovu tam, abych mohl roznést sklopky. Uvidíme.

Jak jsem dneska zjistil, slavíků je v tom místě nečekaně. Před bouřkou se totiž projevili všichni. A skvěle by se chytali do pastiček.

Vzpomněl jsem si na to nyní náhodou, kdysi v bažantnici to bylo až neuvěřitelné. Vychytal jsem je tam ve chvíli snad všechny.

No a neoznačeným opeřencem je Locustella fluviatilis – cvrčilka říční.

Dnes už tam zase zpívaly a to je opravdu balzám na duši. Jak málo má už naše krajina těchto nádherných ptáků. Jen vám připomenu, že k nim patří u nás ještě cvrčilka zelená, o té jsme mluvili ve spojitosti se Slavičím hájem a také cvrčilka slavíková, která zpívá na rybníku té říční jen kousek nedaleko. Ta ovšem potřebuje rákosí.

Tak to jsou všechny naše cvrčilky – ptáci, kteří více lezou, než létají. Když však je potřeba, do Afriky doletí bez problémů. A jak radostně stojím na nové lávce zjišťuji – i ze zimoviště to umí zvládnout.

Sedím na mostě, kde, kdybych si dal práci a prohrabal vzpomínky jsem stával v roce 83. Místo prošlo vývojem a někdy to mělo dost těžké. Nyní ovšem Červenská kosa vede život klidný. Hostí ptačí skvosty, které mnohde nevidět, leskne se do nocí naproti křídlům, která potřebují nad ránem zastavit. A ona je pohostí. K poledni mnozí ze zastavenců odlétají, jiní vyčkají soumraku.

Už jsem to někde kdysi psal, co jsem tam zažil s jespáky obecnými, když tam v konci léta tehdy přilétli.

Postupně jsem je do vrší vychytal všechny, vůbec se samozřejmě nebáli. Člověka neznají.

Jeden z jejich proletů nad zátokou za hlasitého svolávání byl poslední, měl jsem štěstí, že jsem tam zrovna byl. Už se nevraceli, už nepřistávali. Nerad jsem to chápal, ale ty tečky se ztrácely nad jižní hrází, kde je splav a za ním už jenom dálka. Museli to tušit, po chvilce se zvedl silný vítr a z druhé strany přihnal bouři. Namačkaný v dětské boudičce jsem to přežil kousek od hladiny. Byl jsem součástí toho prostředí. Zajímavě. A pak už byla výspa vymetená bez ptáků.

Fůru dní jsem si potom říkal, vědět kam odlétli, kde skončili cestu k přezimování. A odkud sem přiletěli, když lidí se nebojí. Člověk může prohlížet knížky a přenést se jejich pomocí, ale snít nad těmi, které jsem potkal a okroužkoval a chtít poznat přímo jejich život, to je mnohem víc.

Za dva roky přišlo zpětné hlášení přečteného kroužku jednoho z nich. Na stanici v Öttenby jej kontrolovali švédští kolegové. Klepal jsem se nad tou kartičkou jak ratlík a starý příběh se mi rychle oživil. Tak o jednom z té skupinky tedy už vím! Zvládnul zimu a když na další zase odlétal, přečetli ho. Jistě, i na ten ostrov odněkud zdaleka přiletěl. Nemám tedy ani hnízdiště, ani zimoviště. Mám ho ze zastávky. A jinou kdysi byl dolnobousovský Červenský rybník.

I tenhle příběh se obejví na tabuli jedné zastávky NS, to aby návštěvníci dovážili význam mohutné ptačí křižovatky.

K tomu míří naše kroužkování, tady se snažíme přečíst nějakou z těch nádherných záhad. Dalekých ptačích tahů, odhodlání, chytrosti a nasazení, šumění křídel i našeho dočkání se.

Dne se budeme věnovat včerejšímu poplachu, který se cíle minul.

Objekt odchycen nebyl, kdoví, jestli ho tam dneska ještě zjistím. Ten slavík tmavý je zřejmě místem v pohybu.

Zatím dám fotky z akce.

Tu poslední si určete sami. Shodli jsme se na cestě (když jsme ji předtím slyšeli zpívat), že tenhle rychle mizející druh je radost vidět v krajině.

Co to je?

Radši ještě obrázek „po hřbetě“. Skvrnění chybí, takže…?

Počkám, zda dorazí ze školy fotka s odměněným klukem a pak sem dám ohlédnutí.

Musím říct, že dámy učitelky ve sborovně pár vteřin před prvním zazvoněním měly se mnou svatou trpělivost, když namísto zvednutých obočí zvolily úsměv nad mým zaťukáním si na zápěstí a upozornění ve stylu „popracovního studenta“ Hujera.

Pak už ale ve třídě proběhla velmi milá chvíle, o které poreferuji snad tedy večer.

Takhle jsem to do knížky tomu klukovi napsal.

Viděl jsem v jeho očích zvláštní hrdost a to si myslím, že přesně po mne Příroda chtěla. Tak je s námi spokojena.

Dnes vás pozvu do míst, kde se NS Krajinou Červenského rybníka otáčí a vrací k městu.

Zítra už tam bude pod borovicemi lavička.

Původní přijde odstranit, nová velkokapacitní bude v ose kmene a blíže stromu.

To místo je krásné a pamatuji si, kdy se tam borovice vykreslily. Když vykáceli sady, ty dva stromy nechali.

Bývali tam slavíci, dnes na špici zpívá drozd. Ale slavíky je slyšet jen pár metrů dole od zaústění Spyšovského potoka z Červenské kosy. Zpívají už nedůsledně, ale jsou to pořád oni.

Vysbíral jsem odpadky, aby to k odkládání nelákalo jiné odkladatele a pak jsem vyfotil výhled. Na rybník a k Sobotce. Přes louku plnou kytek.

V tomto čase by tu člověk vydržel sedět pořád.

Od rybníka víří život, zeleň je svěží až blahodárně, od sousedního lesíčka zpívá brávník. Tak to tehdy nebyl zřejmě protahující pták, byl už vlastně ve dveřích a já to nepoznal! Je pro mne nenaposlouchaná ta jeho píseň, nemám možnosti ji slýchat. Tak si ji užívám a přitom hloubím jámy. Když mám téměř hotovo, nebyl bych to já, kdybych nechtěl ještě kapku poladit dílo a drenážní rýč se v tu chvíli zlomil.

Usedám na starou lavici a nebrzdím smích. Jen ale do doby, kdy mne úlek znehybnil. Přes zaparkované auto jsem nemohl vidět cyklistu, který odshora přiletěl a v letu pokračoval. Neskutečný svist! Tak jestli takhle budou jezdit všichni, tak je tu tabule se zajímavostmi zbytečná. A asi i ta lavička – jedině, že bych mu ji strčil do cesty, pak ho posbíral a na ni vyskládal. Ten člověk s potištěným tělem v signálních barvách zmizel konečně za můstkem a já se můžu opatrně vynořit.

S houbařským košíkem dole z auta vystupují – no, houbaři. Zpátky ponesou šupiny. Kynou mi, asi – jako že dobrá práce. Tak jo, chlapi – ať je svatý Petr při vás, patrona houbařů hledat nemusím.

Je tady krásně, ale opravdu. Jen škoda, že až půjdou oficiálně turisté stezkou, bude léto a kolem propečený kout. Co naplat, takový je tuzemský rok. Zas ale přitáhnou na výspu bahňáci a tabule číslo čtyři, kterou jedinou jsem si vzal na starost tématem, bude mít oporu kousek dál v bahně.

A ještě si uvědomuji, že jsem dal asi špatný začátek akce. Už ho mám v mailu oficiálně, tak radši věším plakát.

Ty pruhy tam nepatří, samozřejmě.

A když koukám na datum, bude se z nás pořádně kouřit.

Člověk by měl umět přiznat, když mu něco nejde a nerozumí tomu.

Já to mám v Českém slavičím roku právě teď. Je to absolutně nejtěžší období na vyznání se v problematice.

Snažím se sice lidem odpovídat na dotazy a určovat nahrávky, ale při tom se dostávám pod vlastní kritiku, jestli je všechno ode mne správně. Čím víc získávám zkušeností (nyní aktivně se slavíkem tmavým), tím víc zjišťuji, jak je téma složité.

Ne, nemám patent na rozum a nikdy mít nebudu. Mohu se pořád po krůčcích přibližovat, ale téma nikdy docela neovládnu. Už to vím. Pohybuji se v tom pětatřicet let a kdybych měl být kritický, pevnější mám nohy od nového století. Do té doby jsem se (báječně) rozchytával a zavíral kroužky. Těšil na výčty koncem roku, jak že ti Od Jizery pomohli celkovým součtům ve stanici. Občas nějaká pochvala, toť vše.

Je to tak ale doopravdy? Co krajina, co druhá tvář výzkumu? To užívání si pohody, když slavíci přiletí. Ano, ale vědecky málo. A roky odbíhají. Mohou mi chybět.

Zpátky ale. Co je na tomto čase tak těžkého?

Nikdo neví, co se mezi opeřenci děje, když se lokality obsadí a naplní. Kolik je všelijakých zkrachovanců, opozdilců, hendikepů, kříženců. Ti všichni možnost získat přehled na těch množstvích hnízdišť (kde nemůžete sedět celý den a celé dny) značně komplikují. Pak přijdete a místo nepřečtete. Nepochopíte. Jedni začnou krmit a varovat, druzí na opačném konci kostrbatě zpívají a pak chytnete samici bez hnízdní nažiny, která snad odněkud z Afriky konečně přišla pěšky a chce všechno potrhat.

A to se bavíme o slavíku obecném.

Co teprve ten tmavý, který u nás zas tolik není, ale zastavuje se. Jeho čas „zmatkování“ teprve přijde.

Podle nedávné fotky slavík od Záhlinic je loňským, většina mnou podobně zastižených byla také mláďaty po první zimě.

Co to je za ptáky?

Jeden se o prázdninách objeví na Vysočině, jiný pelichá u záhorské Orlice. Další zpívá do večera v Krkonoších a pak se chytí samice s holým břichem na Bohdanečském rybníku! Rozumíte tomu? Já ne. Ale hledám. Investuji čas, usmívám se nad naivitou dnů docela nedávných, postupuji.

Jedno vím jistě, chce to příležitosti. A ty konečně mám.

Chce to čas, nebát se zamknout kovárnu a nechat se odvést.

Poslední větu věnuji nutnosti klíčové – třeba mít i trošičku štěstí!

Procházejí tudy první nedočkavci, větve se nad nimi proplétají tak, jak byly v časném jaru pro novou stezku nastaveny.

Vědí ti lidé, co po nich na pár hodin zůstává ležet tráva od toho procházení, jak to tu vypadalo v březnu? Vědí, že slavík, co zpívá v místě budoucí lavičky na břehu rybníka, že by tu nebyl, kdybych prostor nevymýtil? Že mu to listnáčoví beze změny nestačí?

Myslel jsem si, že by se mohl ukázat, když jsem to chystal, před čtvrt stoletím to bylo řidší a slavík tu byl. Teď se vrátil.

Nádherné místo. Romantické.

Několik listnatých veteránů nad prázdným mlýnským rybníkem, stezka sem nastoupala od mlýna po terase a na trojúhelníkovém plácku bude lavička. A informační tabule. A čerstvý slavičí zpěv! Odtud návštěvník uhne do leva po koruně hráze ke splavu. Tam si přečte tabuli jinou, vrátí se a půjde na stranu druhou pobřežím. A dál a dál. Až téměř na konec Červenského rybníka. Nádherným pobřežním hájem souběžně s náhonem.

Pak otočka obloukem podle borovic nazpět k městu. Podél továrního komplexu. Všude tabule a poučování. A pod borovicemi lavička opravdu dlouhá, to kdyby přisedli turisté, co po modré táhnou do Českého ráje. Vešlo by se jich dost.

Byl jsem se podívat na stezku první a mobiliář je naprosto v pořádku. Tady je snímek z Rohatska. Mají to tam pěkné.

Maskotem pro děti byl tehdy zajíc Lek, je na každé tabuli vypouklý z nerezu. Jak autorka naplánovala, tentokrát děti povede kapřík Pepík. Takhle vypadají, chystající se pomalu už provázet.

Slavnostní otevření je 9. června, kdybyste někdo chtěl s dětmi přijít.

Bude to tady na blogu potom aktuálně.

Ještě k tomu Rohatsku. Já pořád opravdu nechci na Kněžmost nasazovat, ale když člověk vidí, jak si věcí pro krajinu hledí, jak se snaží, aby je místo reprezentovalo – už jsem si myslel, že bych se s otázkou „Kam byste u nás pozvali své přátele“ vydal na zastupitelstvo. Tuhle otázku děti dostávaly v čase ekosoutěží, které jsme jim chystali tehdy. No radši jsem ten nápad hned zase polknul, zařekl jsem se, že tam chodit nebudu.

Do pošty přicházejí nahrávky, fotky a dojmy.

Povětšinou je kolem nich trošku smutno, to když slavíkem není ten tmavý. Ale pak jsou nálezy, kam směřuji radost. Jako před chvílí do moravských Záhlinic. Ano, na zaslané nahrávce po několika slavících obecných z minula je opravdu slavík tmavý. A včera prý tam určitě ještě nebyl!

Radím pak – využijte příležitosti, najděte si čas a choďte zpěv dostávat do uší. Nejsou ty české projevy úplně učebnicové, ale základ je pravý.

…

Krom hlavních témat, která na blog dávat nebudu, si osobně hlídám stavy tučnosti přilétajících slavíků. Někdy se zdá, že to smysl příliš nedává, někdy to ale vypadá zajímavě.

Tady je jeden kontrolovaný.

A když jsme u kontrol, i tam se oba druhy vracejí. Důkaz třeba tady.

Až si člověk říká, proč takového nechytneme na průtahu Českem.

Důvodů je víc. Závěr tahu obou je pravděpodobně velmi rychlý s minimem zastávek.

U tmavých se může navíc odbývat přes Slovensko, tedy stranou. A pak – kroužkovanců není mnoho.

Cesty by měly odtajnit příští rok přečtené přístroje. Uvidíme, jak moc jsem se mýlil.

Ohlížení zakončím obrázky.

Takhle vidí okolní krajinu slavíci.

Takhle jejich domovy vidíme my.

A zatímco za slavíkem obecným si vystačíte v šněrovadlech, za tmavým musíte do vody.

Mějte hezký zbytek máje.