Zase už vchází stmívání a stmívá se i nad samotným májem, je z řady předposlední a mlýnská zahrada je sama.
Nepřiletěl a to jsem si myslel, že letos by už mohl!
Střemcha je nehybná, vítr v ní není i zahrada je dnes klidná.
Zpěvný rákosník to zkouší letos zas, než ho sežerou v kopřivách kočky, srnče se má k světu.
Někdy si věřím víc než bych měl. Fakt jsem si říkal, že po těch prázdných rocích už by to na slavíka zase bylo. Tehdy to zmýtili a zavedli pastvu. Už je to pryč. Zákoutí je čím dál tmavší, topí se v čase. Ten se tu vrství, mlýn už se brání jen ze zvyku. Genius loci posiluje. Kuna, co bydlí na mlatě, večer co večer nedůvěřivě obhlíží slezlou sebranku, která dům objevila. Nikdo neodejde. Stromy starého náhonu vzpomínají, kdy jim to mezi prsty zurčilo, jak byly po těle pružnější. Na slávu toho řemesla, na lidi co mu rozuměli. Málem rozvitý socialismus tomu urval krk a nemele se od těch časů dodnes. Tohle všechno patří do magnetična té staré zahrady, do níž každý den koukám ze svých oken. A koukali jsme i tenkrát s přítelem Štěpánem Rakem, kdy jsme tu v noci nad kafem rozmlouvali. O mistrech, o hvězdách, o muzice. Noc slavíků nás pod Býčinou vypekla chladem, hvězdy se leskly, jak kdyby tam měly být naposledy, nikde ani noty. A pak tady u nás, stihnul to ten starý chlapák a všem to vyzpíval! Tabulky řinčely, jak mu to šlo, a já musel sestoupat na chvilku do sebe. Jak je to možné, že se tak děje. Že když to nevzdávám a pořád doufám, že mne to podrží.
Bylo to dokonalé tenkrát v tom roce sedm. Ano, to byl Rok slavíka, vážení. Od těch dob ze zahrady král pěvců zmizel. Odešel za keři, které už nemohly být.
Byl to neuvěřitelný příběh a já bych se do něj už tady nechtěl smáčet, bylo by to s písmenky do rána.
Anebo pár vět, i když vím, že to tím vykuchám a že to pokazím.
Venku je dusno, i když se šeří. Od třicítky rtuť slézá na obrovském teploměru nad rumpálem studně u kovárny nerada. Bude první tropická noc. Teď by se tam zpěv slavíka hodil! Rozlil bych kafe na lavici v dílně, otevřel vrata a dýchal.
Tenkrát ještě vyhnízdili. Vím to, protože jsem tam chytal. Ale přišla seč, a místo osiřelo.
Prvním rokem jsem se učil číst v jejich pelichání a moc mi to průkopnictví nešlo. A přeci jsem s objevenou metodou zajel i do Bakova, do zarostlého lomu. A rozchytal se tam, jak řádně namotivovaný brankář. První, druhý – a třetí! A to mi oči tedy poskočily pod liánou plotního plaménku. Šero sluje čtení brzdilo, ale kroužek byl lesklý, čerstvý! Ale odkud? No, co myslíte? Vystopoval jsem tam přestěhovaného slavíka od mlýna! Pelichal v té džungli, přetékající komfortem.
Seděl jsem potom v kabinetu, hlava se mi motala nad tím rozuzlením, byl jsem šťasten. Takový nález!
A abych tu zkrácenou verzi teď nějak ukončil, příští rok už nebyl ani tam. Kde mohl skončit? Vrátil se do oblasti vůbec, přežil odešlou zimu? Kdo ví. Já tedy ne.
Hodí se mi ale, protože nemám ve zvyku vzdávat, hodí se mi věřit, že příští květen už tahle zahrada za noci zpívat zas bude.
