Zpěvákem obyčejna

Žádné komentáře u textu s názvem Zpěvákem obyčejna
Květen odchází málem už po minutách a nechce se mi pod střechu.
Noc bude letní, spát by šlo pod širákem. Spával jsem tady na balkóně, hlavu otočenou k bednění, pod kterým pořád ještě zůstává početná kolonie netopýra nejmenšího a díval se, jak začínají lov. To se to usínalo. I dneska vyletěli do zarostlé zahrady. Pak se přemístí nad vodu Kněžmostky a pod ránem jsou zpět.
Já jsem ale trávil poslední májové odpoledne u rybníka na přípravě stezky. A každému bych přál tu pohodu, která se s blížícím večerem rozhostila. Ptačí hlasy z hladiny i z rákosí, z olšového hájku, kde jsem hloubil jámy pro tabuli. Měkké světlo se plížilo nad cestou, voněly kytky i černý bez. Pytlák se krčil za kmenem, prozradila ho odvěšená bunda a parfém, který vzlínal od vody. Hladina kolem něho žbluňkala rybím poskakováním, dělal jsem, že o něm nevím. Byl rád a sám.
Naseli jsme slavíky!
Jeví se to divně, ale je to tak. Kolem stezky tím, jak jsme les prosvětlili prolukami zpívají slavíci! Nebývali tu a sečetl jsem tři. Není to skvělé? Klenba světlezelených větví se dokonale spojila nad cestou, takhle nějak vypadá ráj.
Slavíci byli slyšet i přes vodu od kačárny, žluvy se honily pod čepicemi vrb, bílá volavka se zapíchla příletem do mělčiny.
Kvetou šípkové růže a to je čas neskutečný. Vydám-li se k stezce číslo jedna, budou tam v trávě polehávat růže galské. Kvetou společně.
I druhá lavička šťastně vytuhla v kotvení a je připravena kolemjdoucího posadit. Místo bude kouzelné.
Přes hráz s pokřikem přehoupl ledňáček, měl napilno. Někde krmí.
Jak se ta stezka po etapách mění! Nepřísluší, abych to chválil já, ale místo to je opravdu neskutečné. To byla trefa! Sám jsem netušil, že rybník něco takového dovede. Vlaštovky kdesi ve výšce loví přídavek pro klidný spánek, kam člověk nedohlédne postrčí uši a zjistí, že ještě výš jsou nad nimi rorýsi.
Bělásek řeřichový s pomerančovými okraji křídel risknul cestu nad hladinou. Bude muset zabojovat, cesta bude dlouhá. Hladina se rozplácla nade dnem, rovná jak stůl. Sýkora lužní nese potravu do dutiny v tenké shnilé olši a o kus dál je slyšet stráček.
Dorazí večer za chvíli a vlaštovky se na něj chystají společně s břehulemi. V rákosí je rozestláno.
Já to všechno obásňuji, jako by to byl zázrak a přitom jde o každoroční obrázek konce května! Obyčejný.
Zakončím tím, co dlužím. Fotografií z předání knížky mladému zachránci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.