Člověk by měl umět přiznat, když mu něco nejde a nerozumí tomu.
Já to mám v Českém slavičím roku právě teď. Je to absolutně nejtěžší období na vyznání se v problematice.
Snažím se sice lidem odpovídat na dotazy a určovat nahrávky, ale při tom se dostávám pod vlastní kritiku, jestli je všechno ode mne správně. Čím víc získávám zkušeností (nyní aktivně se slavíkem tmavým), tím víc zjišťuji, jak je téma složité.
Ne, nemám patent na rozum a nikdy mít nebudu. Mohu se pořád po krůčcích přibližovat, ale téma nikdy docela neovládnu. Už to vím. Pohybuji se v tom pětatřicet let a kdybych měl být kritický, pevnější mám nohy od nového století. Do té doby jsem se (báječně) rozchytával a zavíral kroužky. Těšil na výčty koncem roku, jak že ti Od Jizery pomohli celkovým součtům ve stanici. Občas nějaká pochvala, toť vše.
Je to tak ale doopravdy? Co krajina, co druhá tvář výzkumu? To užívání si pohody, když slavíci přiletí. Ano, ale vědecky málo. A roky odbíhají. Mohou mi chybět.
Zpátky ale. Co je na tomto čase tak těžkého?
Nikdo neví, co se mezi opeřenci děje, když se lokality obsadí a naplní. Kolik je všelijakých zkrachovanců, opozdilců, hendikepů, kříženců. Ti všichni možnost získat přehled na těch množstvích hnízdišť (kde nemůžete sedět celý den a celé dny) značně komplikují. Pak přijdete a místo nepřečtete. Nepochopíte. Jedni začnou krmit a varovat, druzí na opačném konci kostrbatě zpívají a pak chytnete samici bez hnízdní nažiny, která snad odněkud z Afriky konečně přišla pěšky a chce všechno potrhat.
A to se bavíme o slavíku obecném.
Co teprve ten tmavý, který u nás zas tolik není, ale zastavuje se. Jeho čas „zmatkování“ teprve přijde.
Podle nedávné fotky slavík od Záhlinic je loňským, většina mnou podobně zastižených byla také mláďaty po první zimě.
Co to je za ptáky?
Jeden se o prázdninách objeví na Vysočině, jiný pelichá u záhorské Orlice. Další zpívá do večera v Krkonoších a pak se chytí samice s holým břichem na Bohdanečském rybníku! Rozumíte tomu? Já ne. Ale hledám. Investuji čas, usmívám se nad naivitou dnů docela nedávných, postupuji.
Jedno vím jistě, chce to příležitosti. A ty konečně mám.
Chce to čas, nebát se zamknout kovárnu a nechat se odvést.
Poslední větu věnuji nutnosti klíčové – třeba mít i trošičku štěstí!
Pavle, až bude vše zodpovězeno, až budeme znát odpovědi na všechny otázky, tak to asi pak – bude konec světa. Tak se raděj pořád ptejme a hledejme….. a třeba ani není na všechny otázky kloudná a jednoznačná odpověď, kdo ví…..? A nakonec – není to tak dobře?? Co bys pak jako dál zkoumal???
Ano Alčo.
Dokud hledáme, pátráme a vše nevíme, je to dobře. To je totiž ten pohon, pak totiž činíme a snažíme se vědět více a více. Je jen dobře, že tomu tak je. Tímto potvrzuji výše napsané.
Děkuji i Vám, Dominiko.