Nenechám otázky z minula nezodpovězeny, odpovím tady.
Lavičky u stezky zatím nikdo nezničil, potřebují zatuhnout v betonovém loži. Ještě pár klidných dnů jim přeji.
Se slavíkem na snímku je regionální kolega Gedeon K., který se vydal původně za slavíkem tmavým. Toho jsme ovšem nesehnali a nemůžu vůbec napsat, že by byl z místa pryč, protože dnes se mi znovu zpěv jednoho z nich nepozdával! Jinými slovy – je stejný včerejšímu. Jen čas nebyl pro obrovský spěch (hnala se bouřka), ale zítra, zítra jsem pracovní činnost přesměroval operativně znovu tam, abych mohl roznést sklopky. Uvidíme.
Jak jsem dneska zjistil, slavíků je v tom místě nečekaně. Před bouřkou se totiž projevili všichni. A skvěle by se chytali do pastiček.
Vzpomněl jsem si na to nyní náhodou, kdysi v bažantnici to bylo až neuvěřitelné. Vychytal jsem je tam ve chvíli snad všechny.
No a neoznačeným opeřencem je Locustella fluviatilis – cvrčilka říční.
Dnes už tam zase zpívaly a to je opravdu balzám na duši. Jak málo má už naše krajina těchto nádherných ptáků. Jen vám připomenu, že k nim patří u nás ještě cvrčilka zelená, o té jsme mluvili ve spojitosti se Slavičím hájem a také cvrčilka slavíková, která zpívá na rybníku té říční jen kousek nedaleko. Ta ovšem potřebuje rákosí.
Tak to jsou všechny naše cvrčilky – ptáci, kteří více lezou, než létají. Když však je potřeba, do Afriky doletí bez problémů. A jak radostně stojím na nové lávce zjišťuji – i ze zimoviště to umí zvládnout.
Sedím na mostě, kde, kdybych si dal práci a prohrabal vzpomínky jsem stával v roce 83. Místo prošlo vývojem a někdy to mělo dost těžké. Nyní ovšem Červenská kosa vede život klidný. Hostí ptačí skvosty, které mnohde nevidět, leskne se do nocí naproti křídlům, která potřebují nad ránem zastavit. A ona je pohostí. K poledni mnozí ze zastavenců odlétají, jiní vyčkají soumraku.
Už jsem to někde kdysi psal, co jsem tam zažil s jespáky obecnými, když tam v konci léta tehdy přilétli.
Postupně jsem je do vrší vychytal všechny, vůbec se samozřejmě nebáli. Člověka neznají.
Jeden z jejich proletů nad zátokou za hlasitého svolávání byl poslední, měl jsem štěstí, že jsem tam zrovna byl. Už se nevraceli, už nepřistávali. Nerad jsem to chápal, ale ty tečky se ztrácely nad jižní hrází, kde je splav a za ním už jenom dálka. Museli to tušit, po chvilce se zvedl silný vítr a z druhé strany přihnal bouři. Namačkaný v dětské boudičce jsem to přežil kousek od hladiny. Byl jsem součástí toho prostředí. Zajímavě. A pak už byla výspa vymetená bez ptáků.
Fůru dní jsem si potom říkal, vědět kam odlétli, kde skončili cestu k přezimování. A odkud sem přiletěli, když lidí se nebojí. Člověk může prohlížet knížky a přenést se jejich pomocí, ale snít nad těmi, které jsem potkal a okroužkoval a chtít poznat přímo jejich život, to je mnohem víc.
Za dva roky přišlo zpětné hlášení přečteného kroužku jednoho z nich. Na stanici v Öttenby jej kontrolovali švédští kolegové. Klepal jsem se nad tou kartičkou jak ratlík a starý příběh se mi rychle oživil. Tak o jednom z té skupinky tedy už vím! Zvládnul zimu a když na další zase odlétal, přečetli ho. Jistě, i na ten ostrov odněkud zdaleka přiletěl. Nemám tedy ani hnízdiště, ani zimoviště. Mám ho ze zastávky. A jinou kdysi byl dolnobousovský Červenský rybník.
I tenhle příběh se obejví na tabuli jedné zastávky NS, to aby návštěvníci dovážili význam mohutné ptačí křižovatky.
K tomu míří naše kroužkování, tady se snažíme přečíst nějakou z těch nádherných záhad. Dalekých ptačích tahů, odhodlání, chytrosti a nasazení, šumění křídel i našeho dočkání se.
