Kdo si počká, nemusí sem chodit ráno.
Ohlédnu se za sobotou kulturně i ornitologicky.
V Turnově to nikdy nepropadlo, dávají si záležet a já jsem tam dnes přes poledne musel.
Robert Křesťan je srdeční záležitost. Potrpím si na dobré texty, protože čeština na to má. A Druhá tráva na jedničku i s muzikou. Však taky těch, kteří přišli cíleně, byla převaha.
Slunce severu si nás otáčelo na ohni jak bramborák, ale lidi tleskali.
Čím dál tíž se dejchá, Dívka ze severu – to lidi bavilo. Nemůže dojít na všechny jako je Víla, Ještě není tma, Na španělských schodech, nebo Letní romance. Ale Telegraph Road dali. Je to poctivé a pro mne zážitek.
A teď pojďme chytat.
Na takovém odchytu jste se mnou ještě nebyli.
Při práci jsem tam rozlíčil sklopky a už se viděl s kleštičkami nad rezavým peřím. Do večera se nechytilo nic a já jsem byl výsledkem zaskočen. Přitom tam slavíci jsou.
Vím, že byly chvíle během hnízdění, kdy se nechytali. Že bych myšlenku prozkoumal? Na zítra tam totiž ještě mám práci, i když lávka je téměř hotova.
Mám takovou zajímavost.
Když člověk zůstane déle na místě, vidí, co netušil. A tady když je zdržen prací, má to podobně. Co lidí si vyjde třeba jen tak na procházku, i když to má docela daleko. Bavím se s nimi o nápadu stezky, jsou potěšeni.
Natíráte dubová prkna Luxolem, lístky z topolů vám padají pod štětec, z vrby koktá slavík (ne klokotá, koktá), sledujete žluvy. Proč se nikdo nevěnuje žluvám? To by byl tedy směr! Co to je za nádheru a tajemnosti. Radosti ve větvích kdesi vysoko, starosti s hnízděním. A času by takový specialista měl ještě míň, než já se slavíky. Odlétají fakt brzy. A to nedávno přilétly. Nejsou tak vzácné, jak se soudí, alespoň tady u nás. Jen uniknou pozornosti.
Líčím sklopky v tichosti vedle cesty. Je to vždy dobrodružství, protože opravdu musím zkoprnět, jsou-li vedle mne na cestě lidé. Co mi zbývá? A víte, co je nejhorší? Nechci se v tom sice probírat, příběhy podobné jsem dávno opsal pro lidi na mikrofon, ale ti na cestě, když vidí po mě naznačenou cestičku do roští, zaujme je. Víte k čemu? Ne, to jde samozřejmě víc o náhodu, ale jsou. Věřte. Měl bych snad říct všem i těm běžcům a běžkyním – fakt prosím kolem hnízdišť počítejte s ornitologem. Je to ale fenomén sklopkařiny a až budu jednou psát manuál k tomu oboru, tohle tam musí být.
U sítí vás vidí. Vidí z boku i síť, vidí cestu. Jste přiznaní a oni si vás vyřeší nejspíš odkladem. U sklopek to je jinak.
Nechci se v tom příliš patlat, ale když kopu motyčkou a hlína lítá, když jsem přeci hlučný, pak alespoň pozdravím ty vyděšence vedle. Bývají z toho milé chvilky, protože dodávám důvod toho chování. Jakmile líčím, jsem tichý. Mnozí si mluví pro sebe, ne do přístroje, pro sebe. Ostatně já taky. Když jsem tedy už na cestě a něco „za pozdrav“ stojí. Rád se i dotýkám, stromů, dávného zábradlí, očima peří. A pak i rukama, když se zadaří. Na chviličku.
Prožil jsem tam krásné stmívání. A prožil tmu. Potom jsem nasedl a odjel.
Je to zvláštní – říkám si cestou. Neměl bych spíš taky třeba běhat, nebo někam jet? Než tady kopat plácky po křovích a k ničemu. K ničemu? To snad Pavle přeháníš, ne? Zkoušel jsi chytat, že to nevyšlo? Ještě moc nevíš, kdybys věděl, zachoval by ses jinak. Tak vidíte, musím tam odjet znovu.
