Je po práci!
Slyším zase to pískání a uvažuji, že pro vás tu zahradu naproti po čase vyfotím. Srnče volá, že začalo s životem.
To je řečí na zarostlý kout, ale že je tady jediným, kde příroda nenaříká, to nikdo vidět nechce, nebo už ani neumí.
Dívám se do kopřiv z dálky a radost mne hltí. Tohle je ráj. A pak mne napadne v tom čerstvě prosvíceném dni podívat se do skalky a už letím dílnou, klopýtám přes nářadí a strhuji v kabinetu foťák z věšáčku. Dovedu být ještě rychlý, když o něco jde!
Nad orlíčky se zatřepetal motýl, kterého bych poznal i okem ospalým. Svislé pruhy, dlouhé ostruhy!
Na svoji rozměrnost je rychlý, zvláště dopovaný paprsky. A už je pryč ten první důkaz pro naši oblast. Konečně postoupil až sem, byla to jen otázka času. Když jsem psal přírodu do knihy o Kněžmostě, uvedl jsem ho z jihu Úhelnicka, což nepravda není. Tenhle byl ale kněžmostský a je v trapu!
Balím foťák, že zklamaný navážu pracovní proces a pak ho vidím, že je zpět.
Zapnutý blesk od posledního focení na chalupě je chybou a když mi další vteřinu dopřál, nemám zapnuté makro. Aspoň jsem po něm švenknul z dálky na důkaz.
Nejspíš, že mne má Příroda v oblíbených, po chvíli ho v zahradu vrátila. To už orlíčky, které ho nijak zvlášť nenadchly zastoupil v polštáři rožec a motýl podlehl. Složil křídla do kvítí a opájel se, co šlo.
Foťák jsem překontroloval a snímal a snímal.
Vždycky mne ten „podalirius“ dostane. Může za to motýlkářova touha z dětství, kdy tu nebyli. Co jsem se ho nahledal. Pravda, viděl jsem ho na čundru po Slovensku, ale to bylo málo.
Jestli mne někdo tady v dopoledni viděl, nechť to zas rychle spolkne. Neumím to pořád nějak ubrzdit.
Ani teď, když píšu.
Úplně se s květem převrátil, tak těžkou byl návštěvou.
Otakárek ovocný dokonce v jarním pokolení a v kněžmostských zahradách!
Jak nepředstavitelné ještě v konci století.
Kvetou šeříky a motýl na to slyšel. Jak tradiční obrázek! Ale z odřených knížek.
A ještě řečnicky: “ Není ta naše příroda též nádherná? A jednoho váhavým přihazuji.
