Ano, teprve s důkazy v ruce máte vyhráno.
Začal jsem ale ráno „rozcvičkou“ na cestě za hřbitovem u Veselé. Táhli tudy rehkové zahradní a lejsci bělokrcí. Do sklopky se málem dvě samičky chytly najednou, jak si konkurovaly.
Síť zachytila jen pěvušku, protože slavík tam není. Zajímavé.
Na další lokalitě taky slavík není. Zajímavé.
…
Byl dopolední čas prvomájový, chladnější, ale přijatelný. S nápadným tahem pěvců.
Z auta se mi moc nechtělo, bylo tam příjemně.
Lokalita Rybníčky mi vždycky nahání hrůzu. Prostředí je nepřehledné a slavík tam býval velmi zkušený. A jednou mi tam málem ukradli auto. Ke všemu.
V roce 15 ani 16 jsem místního pěvce vůbec nechytil a vzdal jsem ho. Jestli se ještě vrátil, je na ostudu zaděláno znovu. A už slyším zpěv. Je zajímavé, že přiletět musel až po pětadvacátém, protože předtím jsem tu dvě kontroly udělal.
Nevěděl o mě, to je dobré. Tahám síť do staré uličky pod dubem a když začínám hrát, přiletěl na okraj do maliní s vrbovými větvemi při zemi. Zazpíval jen jednou a nemůžu si pomoct, rozeznal jsem v tom smích. Ani na mne už nevrčel, nestál jsem mu za námahu. Musí to být on – říkám si, ale nepamatoval jsem, zda byl někdy už v mojí sklopce. Tak jsem mu je tam vylíčil, jak v návodu pro začínající kroužkovatele. Přišel se na mne podívat, jestli se s motykou neflákám a odletěl někam pryč. Čas běžel a dávno zmizelo poledne. Napil jsem se z potoka, protože jsem byl žízní polomrtvý a jazykem prohmatával na patře možné stopy přípravků na péči o obilí. Nebyly tam. Myslím. Když si řeknete při tom, že ta jarní voda prostě skvělá je, tak je.
Čas, který jsem měl na spoustu lokalit Bakovska jsem utratil tady a sítě vlnil vítr. Sklopky se dočkaly jen koňadry a jinak nic. Měl jsem tak velký prostor na vzpomínání, jak to se zdejším virtuosem vlastně je. Odkdy se známe. Když už na mne hodiny hrozily doopravdy, projevem zoufalství jsem pustil hlas, který pouštím v létě. Jiný. Alespoň mi slavík odpověděl, uklizený byl až u rybníčků stranou. Aby se se mnou asi nemusel otravovat. A tak jsem popošel polem za něj a několikrát pustil přehrávku. Nebavila ho a tak popoletěl. „Jenže příteli, tam pod dubem je jemná anglická síť, kde jsi mne sice viděl líčit, ale zapomněl jsi!“
A tohle bývají chvíle za odměnu. Jdete k síti a říkáte, bude tam kroužek? Jestli ano, pak bude oblýskaný. Tak, a teď se na něho podívejte.
Vůbec netvrdím, že měl ze mne radost, ale já ho do ruky dostat musím. Kvůli kroužku i změření. Tady má výzkum největší cenu, chytat ptáky známé. A číst z jejich času.
Byl odevzdaný, musel jsem ho pohladit. A na takového už opravdu mluvím. Slevuji.
A málem bych ho pustil, když jsem si všiml, že má dvě klíšťata pod koutkem až v peří. „Jó, to najednou neprotestoval!“
Tady je vyfocená ošetřená ranka.
Archív jsem měl jen pro lidi s sebou na VPZ, jinak ho nevozím a chytrý telefon nepoužívám. Takže jsem se těšil domů. Už jsem mohl balit. Soutěž dvou hlav, co se znají, vyšla pro mne fantasticky.
Označený byl v roce 13 jako nejmíň tříletý, kontrolovaný tam v roce dalším a pak už to nešlo. Až dnes. Převěrný slavík!
Já mám tohle rád. Jsem trochu jiný badatel, já chci tu práci ŽÍT.
Cestou domů nejste vůbec sami. Přisedly vzpomínky. A pak vás to navštěvuje ještě během dne, jak je to možné, že ti ptáci tohle dovedou? Chápete to? Instinkt – jak jinak.
Je to neskutečné a tímhle slovem bych to tu rád vytapetoval.
Jedna z těch vzpomínek se zazelenala, když jsem ho měřil. „Ano, vždyť to je ten obrovský slavík s křídlem 90 a vějířem 74 milimetrů. A nohama dlouhýma – no dost. Ano, vzpomínám.“
Cestou u Býčiny jsem jen stáhnul okénko, aby mne navštívily hlasy nejmíň čtyřech zpěváků. Jenže já mám dost a práce volá.
