Zaměřeno na slavíky

Vypnul jsem osmimetrovou krepovou síť u vjezdu do Slavičího háje, abych okroužkoval zimující červenku. Je totiž nejvyšší čas. V půli března už by mohla být někde na cestě k severu. A co kdyby se třeba příští rok vrátila? Vždyť nijak nestrádala, jak vidno z kondice.

Je to host, který není nejmladší, a kdoví kde byl zimy předchozí. Bude to s velkou pravděpodobností sameček. Mám na ni vzpomínky. Provázela mne při všech pracích, kdykoli jsem se objevil. Doufám, že nezanevře.

Tento druh u nás do zimní krajiny už docela patří, ale vždycky tak nebylo. Mohou za to mírné průběhy zim a lojové směsi na krmítkách. I zlomky jadérek slunečnice, co jiní strávníci v spěchu podrtí a neodnesou. Opravdu jsem byl nejvíc zvědav na stav tukových zásob, viditelných pod kůží. Pobyt bez problémů – to bylo možno číst.

Moje zkušenosti s nimi z období zim jsou takové, že jde o ptáky ze Skandinávie. Až budu mít hlášení odjinud, názor rozšířím. Je to stejně zvláštní, pro tohoto jedince jsme „teplými kraji“ k přezimování. A přitom se ještě před pár dny dalo na potoce klouzat, jak mrazy na park přitlačily.

A ještě jednu věc jsem dnes v podvečeru podchytil. Odlétly kvíčaly a už nezimují. Nespí v našich nabídkách, zůstalo osm ptáků posledních. To ovšem budou nejspíše naše místní. Prostřídání se nepozná.

A abych nezapomněl: čejky jsou doma a v páru provozují moc pěkné lety nad krajinou. Nejsou úplně v našem parku, ale kdybych vystoupil na násep železnice, s dobrým povětřím v zádech bych tam doplivl. Jsou tam, co se zdržují jeřábi.

Kvetou olše, jívy a osiky. Jaro stále aktivněji ohmatává kliku od háje.

Kde je trochu klid, zaječí matky kladou mláďata. A koloběhu života volné přírody naskočila na tyči zelená. Startuje se! Taky mi tenkrát prvně zasvítila před očima zelená, pak už jsem pro fofr semafor nesledoval, jen když to jede. Navigace si to ohlídá.

Březen je časem, kdy přilétají modráčci. Ještě je ale potřeba dva týdny počkat, teprve řeší odlety. Dřív byli vázaní na budníčky jarním výskytem, to dnes už nejde, budníček nejeden přezimuje. Tak jako vodní chřástal u nás v parku. Nechápu, jak zvládl sérii mrazů, kdy vše bylo ztuhlé.

Táhnou čejky ve skupinách a divoké husy už také přiletěly. Hned jak se hladina Zvolínku zavlnila. Přibývá špačků, obecní strnadi už měří parcely. Tomu druhu se u nás opravdu daří, velká část prostředí je podle jeho představ. Do zdejší krajiny vždycky patřil a polní lidé jej znali. Podobně vrabci úpolníci. Sestavují hnízdní dvojice a vybírají budky. Strnadi a vrabci jsou stálicí Slavičího háje. A jistě i někteří kosové, ovšem ne všichni. Mladší s podzimem odlétají. Jsou to ovšem pak oni, kdo významně posílí populaci.

Brzy se objeví strnad rákosní, umí si domů pospíšit. Máme ovšem jen jeden, nejvýše dva páry, rákosí není z největších. Ale hnízdičem u nás je pravidelným. A taky nastane čas černohlavých bramborníčků. Ti umí rovněž pospíchat. Vrba nad potokem už je natolik v letech, že si dovolila dvě dutiny od strakapouda. Myslím, že přijdou vhod špačkům, a že konečně tohoto pronásledovance budeme moci přivítat. Je totiž milé vidět, jak ve dveřích a v třpytu prozpěvuje. Letní lotrovinu jsme ochotni rodině a jeho blízkým odpustit. U každého ptačího druhu se můžeme něčemu přiučit. Rozmanitost tu drží první housle. Co nejpestřejší prostředí – to je cíl mého nakládání s místem. Vím, že není nafukovací a pobere jenom možné. Připočítám-li ale k opeřencům životy všeho ostatního, třímám jistotu, že nudit se rozhodně nebudu.

Je prvního března a já můžu říct: park máme k sezóně připravený.

Tedy ještě tabule. Ta má plánovanou předělávku kvůli vandalům i kvůli letícímu času. Pak se posadím na schůdky zázemí sektoru 3, na plamen vařiče postavím na kafe, a až přesluhující lesáckou maringotku pořádně provoní, nejobyčejnější z obyčejných krajinných nálad domoviny přikvapí pod nadrženými poupaty jabloní se mnou pokecat. O životě.

Tak buďte zdrávi.

Zpětná hlášení potěší vždy a každého. Dotčený se může vydávat po stopách výsledku, může stav nahlížet vzletně, může ovšem – a to především – bádat vědecky.

Čekání „na Afriku“ může být v kariéře dlouhé, až nekonečné. Byl bych takovým čekatelem sám, nebýt bílého čápa z časů, kdy jsme jim stavěli hnízda a označovali poté mláďata. To byla „Afrika“ v cuku-letu. Pak tedy takovou mám. Ale já bych si přál podobné hlášení od pěvců, kdyby se jednou stalo. – To je jeden rozměr.

Druhým (takovým soukromým) je „hraní si s výsledky“ jinak. Co třeba hlášení zeza nultého poledníku? Toho se z našich míst též nedosahuje úplně vždy. Znamená to při cestě dostat se hodně na západ. Pár takových mám, vždy „o fous“. Ale jsou! Od včerejška mám pořádné, o veliký kus. Patří obecnému rákosníku, což je druh který „hlášení dává“.

Výsledek měl zpoždění, což se rovněž na platformě zpětných odpovědí dost často stává. Ale že dojde, je ve výsledku milé. K čemu jinak by se ptáci chytali, značili a kontrolovali v následném čase jejich životů?

Tehdy „pro lidi“ jsem v roce 24 v Slavičím háji natáhl o poledni síť, zdali by nešlo něco ukázat. Bylo druhého června, čas nejpodivnější k takovým nápadům, všude se hnízdí. Ten chycený sameček obecného rákosníka – tedy naše hnízdní příslušnost – byl na odletu poté – tedy migrující – zachycen kolegyní v přímoří u řeky Mira v Portugalsku (37°44´N; 8°44´W). Už 24 července.

Tato skupina pěvců spíše po vyhnízdění „doma“ nepelichá, nechává si proces jinam. Nezdržuje ji tedy, jako třeba adultní slavíky, kteří musí hromady dní a sil investovat po hnízdním čase ještě do „přezutí pneumatik“. A taky „natankovat do nádrže“. Rákosníci mohou letět, a staří se doma nezdržují nijak zbytečně, míří do lázní. Jako je oblast, kterou dotyčný odkryl. Absolvovat pořádný výkrm, přípravu na maratón. Nu, a tak tam tento reprezentant z našeho parku prostě nechyběl.

Nabídnu fotku velice podobného rákosníka zpěvného, ten ovšem zastává cestovní mapu docela jinou. Je ale – vědecky řečeno – fenotypem podobný. Tady je…

Uvědomuji si to v jednom kuse. Můžu tomu říkat specializace, výzkum, shromažďování dat – jakkoli. Provází to ovšem též pugét emocí, příjemných okamžiků i koníčkářská radost. Před chvílí mne to potkalo znovu, při cestě domů. Přijíždím pod Horním Bousovem nad zatáčku a po své straně hlídám biotop. Ještě předtím na dlouhém úseku od Červenského rybníka jsem hlídal zpětné zrcátko, jestli jsem v asfaltu sám. Abych se mohl kochat. A pak už to pročítám. Teď v předjaří jsou hnízdiště slavíků velmi přehledná, prozrazují nejvíc. Ano, tady loni poprvé byli. Vím v poctivé deformaci, proč si to místo už konečně vybrali. Kdybych neměl ruce ale jejich křídla, vybral bych si to taky.

Kvetou tam lísky na sluneční straně, silnicí se díky té zatáčce jezdí docela pomalu, takže snad stačí před přelétáním auto vyřešit. Zlatá zatáčka! I tu silnici za časů hnízdění rádi užívají, její krajnici. Kdo říká, že slavíka vidět se v prostoru nedá, moc toho s nimi nezažil. Auta pomlátí hromadu hmyzu a uklidí do krajnice. A slavík to moc dobře ví. Znají to i straky a ten pěvec, který na provoz doplatí, je zase pro ně snadnou obživou. Proto i monitorování dopadů silničního provozu na drobné ptáky je obtížné zajišťovat. K řadě obětí přichází sčítatel jako druhý, kdy už je krajnice vysbíraná. Jednou jsem zkoušel takový úsek pražské Desítky sledovat právě kvůli slavíkům a vím, že to jde ztuha. Jenom vám ten pták najednou chybí v páru pro hnízdění.

Ale tady je zatáčka, zbrzďující. Ovšem, aby nebylo po zimě úplně všechno narůžovo, křoviny jsou ořezány cestáři. A to tak, že hodně. Asi kvůli té zatáčce, nevím. Jsem tedy zvědav, jak moc je slavík připraven slevit. Byl to loni dvouletý jedinec, po první zimě. Tací se objeví kdoví odkud, a taky kdovíkam mohou zas zmizet. Dobře to vím. Pravidlo v tom ovšem žádné není, jen se to prostě stává.

Dokud větve neobrostou, může se badatel naučit dost. Sledovat každé jedno z lákadel a porovnávat s místy jinde. Hledat společné. Znám a zažil jsem místa mladá, prvně obsazená. Zažil jsem a znám místa přestárlá, prvně opuštěná. Ano. Někdo by se i podivil, že buřeň za určitých stavů už nemusí vyhovovat. Stává se zejména u lokalit malých bez zmlazování, kdy zpravidla mirabelky ztemní natolik, že slavík zmizí. Proto jsou místa bez slavíků, i když je člověk kácením nedecimuje. Ty stavy musí mít určitou vyváženost, někdy je pila ku prospěchu. Dám po čase fotku alespoň nějaké lokality. Ať to tu není jen černobílé.

V mimosezónním čase zde budou viset nejčastěji zprávy z našeho parku. Tady jedna čerstvá…

Slavičí háj je v povodňovém měřítku na dvojce. Je to legrační, potok plný ryb. Jsou ryby, budou černí čápi, jen co přiletí k Rachvalům. Hnízdí na dubu roky.

Na rouby třešní už bude možná pozdě, ale letěl jsem je rychle zajistit a založit. Máme tam totiž třešničku která je mimořádná a takovou třeba rozšířit. Podnoží všude spousta a synovi se tato činnost výrazně daří. Co jsem ale zažil v odpoledni. Pod les na horizontu se zabodla duha, ale jaká?! Širší než delší po oblouku. Pak je jasné, že barev bylo dost. To ale na příběh nestačí, to je postřeh vedlejší.

Kvíčaly odněkud přilétly v pěkném mraku, ale nesedly v centrální vrbě po vrcholcích, jak to dělají před noclehem, vstoupily do koruny. Díval jsem se z auta od termosky s čajem. Bylo to pro mne zvláštní – co je to za taktiku? Vyšlo pozdně odpolední slunce, když jsem pochopil. Chystaly se totiž k přepadu potoka s mocnou křovitou vrbou v zádech. – A už přeletovaly, po jedné i po desíti. Bylo mi jasné, že jdou k vodě. Odtok pod přepadem je proložen pískovcovými bloky nestejných hlav, to aby ptáci měli na výběr za rozličných stavů hladiny. Z auta jsem tam sice neviděl, ale v místě zůstaly dlouho, což je jasné. Plašit jsem je nechtěl, v tomto množství jsou nesmírně citlivé a vždy jich několik hlídá.

Mám slavičí park rád. Teprve se tam sice jaksi „zahřívají motory“, ale ono to přijde. Spíš přichází.

Letěli skřivani. Ale nebrzdili, letěli k horám a dál. Hlavně ale, že už jsou ve vzduchu, že už konečně jsou. Věřím, že v některém proudu budou i naši. Klidně si počkám.

Modřinky, mám takový pocit, že ani partnerskou dvojici přes zimu nerozpustily. Na každý pád už okrsek frekventují hodně natěsno. Já jejich návyky znám. V zimě proklepávají rákosní stvoly, je tam potrava jako v chlaďáku. A protože v sadech od východu na západ necháváme stát mrtvé dřevo, hledají i tam.

Z květů zatím jen sněženky a lísky. Ovšem – jívy to mají předrozjeté opravdu dobře. Uvidíme.

Tohle mám rád. Líska se za cestou rozsvítila a bude se žít! Není to signál úplně ke mně, ale můžu si vzít z té radosti též. Tažní ptáci míří k domovům, ti náročnější alespoň do další zastávky. Taky ovšem jednoho dne doletí tam, kde to znají. Brávníci spěchají k lesům – jako loni, jako i tenkrát se zpěvem. Čekal jsem na to, co budu povídat.

Je potřeba všeho nechat a vypadnout někam, kde to pořádně žije. K potokům, do skal, do polí i do všech těch dojatých zahrad. Tohle je energie, která má barev na rozdávání. Obyčejné Slunce – a umí takové věci! Žene křídla nad hladinou, postrkává je v kopcích. Potom je brzdí, když dole se zdá být pohostinně. Ona padají. Patří čejkám, kulíkům a hrstce špačků, co létávají při nich. – Jo, je to tady! Teď už doopravdy. V ruce mám starý dalekohled, co ten toho viděl! A taky neviděl, vždycky něco nevyjde. Proto tam ale člověk nepřichází, utíká pro zážitek. A ty teď budou.

Příroda je můj Bůh, jí věřím a kdykoliv mne to napadne, můžu se přesvědčovat. Toho si cením i v ornitologii, nejen na životě. Přesvědčování. Člověk tím totiž roste, nepřešlapuje na fleku. Teď toho nastanou žně. Údivu nepřeberně. Projíždím kolem čapího hnízda, kdysi jsme ho s Tomem postavili. Nebylo první, ani poslední. Jenomže – tohle „jede“! Mívá domácí vždy, byla to trefa. A lidé se přichází dívat. Netuší, jak jim to přeji. I já jsem takhle hledal cestu ke krajině. Pořád to úplně nešlo, napadalo na nohu. Pak mě potkali slavíci. No, a bylo po kulhání. Vletěl jsem do dění, až roští zašumělo. Odraný, zvědavý, zpocený, rád.

Hledání fotky je nesnadné. Je jich ohromné množství v sezónách a jsem teprve v roce patnáct. Uvidíme, jak vše půjde dál, možná jsem měl opravdu velké oči.

Pojďme ale k obrázku, který jsem vylovil a můžeme k němu pohovořit.

Tento jedinec zaujme z několika úhlů. Předně, má tmavý až černý zobák, což se často nestává. Ve Španělsku píší, že tací jsou staří – možná tento ano, ale dojem neplatí. Nicméně, tady jeden takový je. Pak je hned třeba poznamenat, že slavík je v procesu, působí tedy šatem „flekatě“. Dále je znatelný šedý límeček, což ovšem (občas zmiňované) jako znak čehokoli neplatí. Úkazu se též říká námrazový efekt. No, dále pohledem na krovky, které jsou v řadě nad velkými, jsou zajímavé světlé lemy (lépe vidět na fotce jiné, kterou jsem nepověsil). Konečně pozoruhodnost největší – protažený a poměrně světlý nadoční proužek, začínající v podstatě nad zobákem. Mám ovšem pocit, že pořád nejde o hledaného slavíka. Nicméně, z tisíců exemplářů tento nadočním proužkem zaujme. Jedinec byl i v horní rovině dvou hlavních náměrů. Nevím však, zda nevyvolávám úžas za každou cenu. Budu ještě pokračovat do současných ročníků a uvidíme.

Při hledání jsem objevil jiné slavíky, které stálo zato zvěčnit. Z let, kdy jsme o proměnlivosti věděli skutečně pouze okrajově. Největším nepřítelem rázných přiřazení někam je fenomén zpětného křížení mezi oběma hnědými druhy. Ale ano, ať si báječné téma některé tajnosti dál ponechá.

…………………………………………………………………………………………………………

Krajinu čeká poctivá zkouška na jaro. Teploty budou na opatrnější opalování, co to vyvede se sněženkami, lze už dohlédnout. V Slavičím háji mají poupata, půjdou do krásy. Co den se stavují v loukách jeřábi popelaví, asi je dovedou stáhnout ti dva, co máme přes zimu. Jsou to úžasné chvíle. A pokračuje pospolité nocování kvíčal, přibyli dva špačci. První. U nás ovšem nehnízdí, pokud vím.

Za měsíc bychom měli mít doma modráčky, možná se ukáže i ten z ostrova Korsika, pokud úspěšně přezimoval. Je tříletý. Slati jsou bez přehánění nádherné. Plné vody – a tím, že jsem je o pozdním podzimu z dvou třetin vysekal, voda je vidět zdálky. A vím, že vydrží, i když prý březen má stanout sušším. Nejnižší část parku umí vodu podržet do pozdního jara. I proto tam modráčky máme.

Dny tam nyní patří šplhavcům, jako všude po republice. Oni prostě nevydrží čekat, bubnují, pokřikují. V zimě hostíme i pěnkavy, na ty jsem tady zapomínal. V hnízdní době jsou ovšem vzácné. Takový to byl běžný druh.

A ještě docela odjinud: skokani hnědí už v potoce jsou vidět. Jaro i letos přijde!

Budu prolézat archív a hledat podezřelou fotografii. Je to už přeci pár let. Chytil jsem slavíka a vyděsil se. Přišel mi prostě jiný. No, uvidíme, jestli fotku najdu a co na ní bude.

Kolega Roman posílá všelijaké zajímavosti, hlavně k tématu. Chodí i sem na blog, takže pozdravuji.

Tentokrát upozornil mezi raritami anglického žebříčku na loňské září. Ve Skotsku vyfotili slavíka, který tam zbloudil, a to dost zajímavě. Byl to pěvec východu Luscinia megarhynchos golzii. Já samozřejmě s tímto poddruhem obeznámen jsem a právě na něj jsem tenkrát pomyslel, než jsem obraz odložil. Ovšem, nemožného v naší ornitologii není nic.

Třeba z toho vůbec nic nebude, nevím. Ale třeba ten světlý nadoční proužek, ten jsem tam prostě viděl. Ostrované jej mají, já mám nejspíš moc velké oči. Uvidíme. Když to nevyjde, alespoň budeme moci ještě se k tématu vrátit. Spousta pěvčích zatoulanců sleduje severní pobřeží a pak udělá nějaký krok.

Ať to dopadne jak chce, je krásné držet v hlavě ornitologii. Ona vás přiblíží do světa českého peří – a třeba i toho světového. Tam já však nechodím, neměl bych to v hlavě kam dát.

Slavíci jsou věda, to je jasné. A člověk vnořený de této problematiky může bádat, učit a radovat se.

Mohl by téma rozdělit třeba na mladé a starší – už to je zadání jako hrom. A hned k tomu hlasitě dodat, že je potřeba umět je odlišit. Pro otázku jejich přemísťování Afrika – Česko, a naopak, jde kupříkladu o veličinu zásadní. Častěji tady mluvíme o první kategorii, protože letní chytání se týká především jí, ale slavíci „ v druhé zimě“ a dál jsou hodni obdivu zase o trochu jinak. Nemusí řešit postupovou paniku, nemusí čelit ústrkům po návratu domů. Jsou dravější, sebevědomější, umí se vyznat.

Díval jsem se nedávno znovu na migrační zápisy slavíků obecných i tmavých – adultních, z projektů po Evropě. Téma jak hrom! Geolokátory nejsou přesné a za určitých stavů i nespolehlivé. Jak se ale říká: „Lepší, než drátem do oka!“. Co ale umí spolehlivě – a o to jde právě mě – časování odletu. Ty shody křičí k zvídavému, že letní „startovní výstřely“ k starým přepelichaným nejsou náhoda. A oni umí i letět. Jakmile někde sednou k odpočinku – a že těch míst po osobních mapách moc nemají – zalezou a zmizí. To ale není nic nového. To přeci znám z průběhů pelichání po každém jednom hnízdění v létě. Že se ježatý dospělec ozývá na kontakt pořád z jednoho místa? Den za dnem? A je to vůbec možné? S klidem můžu potvrdit: „Je“. Důvody vypisovat netřeba, léto a lokality to prostě dovedou. Hůře už může být v zastávkách po planetě. Tam oni na dálku nedohlédnou, vzít musí, co je. Pak se stane o jednom z příletových jar, že tmaví z východního tahu naberou zpoždění až hrůza. V Africkém rohu, který sejmulo sucho. A s nimi to odnesli obecní ťuhýci, a někteří další. Jó, kdybychom viděli jejich očima!

Hleďte, sranda to není. Ty cesty jsem po jejich boku nikdy neabsolvoval, ale ledacos si dovedu představit. Nevede to v mé hlavě jinam, než, že když přiletí, když se jim návrat povede, prostě soukromě žasnu. To jsou chvilky vysoké intimity sledovatele. A nejdou zbrzdit, natož odstranit. Proč bych to ale dělal?! Když se mladému olympionikovi podaří vyhrát a okolí bouří, taky se neuteče schovat někam pod schody a počkat až nával přejde. Jo jo. I ornitologie to umí. Tak třeba: Viděli jste už letos skřivany? Hromnice ze svátku dávno vystřízlivěla, měli by tady být. Já jsem to štěstí neměl, ale to neznamená, že už nad námi nejsou. Až přejde vlna nevýrazných mrazů, počkejte, co se bude dít po krajinách. Jaro už potřebné signály má.

Vidím to jako loni. Co loni? Bylo to tak už předtím!

Bude od Rachval znovu vanout vzduch večerem, takový ten lehký, opojný. Posbírá vůni všech našich jabloní a rozprostře až za potok. Bude pár momentů před májem, který i letos přijde. Od Afriky v tom čase přilétá opožděný prastarý slavík a přede dveřmi se rozezpívá. Je rád. Všechno to kolem, i já ho poznám pro chudší zpěvník, ale je svůj. A jenom přes cestu, přes několik drnů trávy šroubuje nad keře docela jiné noty černohlávek. Je podobně stár, i podle kroužku. Ten se navrátil od Bosporu, mladší už mnozí létají do Anglie, on na svém už zůstane. Když za sluncem, tak tedy za pořádným!

Sedím na kameni a čas brzdím tak, že málem zastavil. Pro napsané jsem budoval Slavičí háj. Jsou to moji přátelé. Oba zpěváci se budou snažit jako vždycky. Nejde o hodně, jde o všecko!

Podrost pospíchá k obloze, aby, až se zadají, bylo bezpečněji. Jestli se sejdou, den bude krásný nejmíň „na druhou“. Jaro se z lesů, luk a okolních polí nahrne k nám, připluje v potocích. Snad i ti skřivani od loňska dokáží najít potřebný směr a usadit se. Mají nachystány holinky. Ne jako holínky – gumové boty. Holinky, jako místa v prostředí, kde plevely držím jen tak, aby na sebe viděly (s tím „y“ na konci mám trvalý problém, tady čeština klopýtá. I u stromů a jiných, psal bych raději „i“). Nic už s tím nenadělám. Budu to tak alespoň vyslovovat, jsou to mí přátelé.

Ještě bych rád poznamenal: jaro už je na dálku vidět.

Červenský rybník v předjaří