Zaměřeno na slavíky

Je třeba přednastavit se do skromnosti. Nečekat příliš – a ono to vlastně tak nějak příliš i je. Divadlo ptačí migrace za zimou může být mnohde monstrózní. Ne tak u nás v parku. Tam sice ptáci jsou, ale spíše „po kapkách“ a nevýrazně. Ovšem – stačí.

Vždyť síť před vrbou má v kapse pěvušku modrou, takže přijedu domů a budu se zajímat detailně právě o tento taxon. Dlouho jsem jí pozornost nevěnoval, tak teď to dohoním. A už i čtu o jejích poměrech při migraci. O tom, že cestuje především denními spoji. Že jsem ji tedy zastihl možná na přesunu. Protože – od nás není. My pěvušky bytem nemáme. Prolétají dál, a dál. Do prostředí především jiných. Ale park je umí zastavit, a to je pěkné. Mohu se po nich doptávat.

Tak tady je. Podívejte se na ni a já jdu zas roztáhnout sítě…

Byl bych rád, kdyby se vrátili. To je všechno. Nemusí trhat rekordy, nechci to po nich. Až to půjde, ať přiletí. Myslím teď na všechno peří z parku, co do něj chodím pracovat. A počkám si rád. Zavazuji se, že budu pozorný a přívětivý.

Sameček pěnkavy zpívá, co bývala lavička. Vznikl tam „repre“ kout a on to ocenil. Hlavně to tam ale čeká na slavíka, byl loni prvně. Ta pěnkava taky u nás nebývá, ano, nebývá. Podle mne je to prvně, i když všichni víte, jak je běžná. My se s tou „běžností“ vůbec budeme muset krotit. Drobného ptactva ubývá málem jak motýlů, nějak nám příroda chřadne. I s touto myšlenkou vozím staré listí z kněžmostské zahrady (ještě zůstalo po střeše, tak jej dotěžuji) a kladu v místech, kde je nejvíc potřeba. Vypadá to pak opravdu skvěle a přehrabané je vždycky docela. To je ten uplynulý zájem, co jsem neviděl, nemohu tam být pořád.

Prvosenky mají rozeseté růžice k svatbám, to bude zase něco! Tam čerpám sílu, v těchto „nabíječkách“. A v jívách třeba. Když stojím u větve a jenom žasnu. Na paměti mám pomíjivost, ta bude v hlavní roli. Ale teď je svátek! Teď je ona příležitost „na koni“. Musím dnes hlídat, abych tu neměl přehršli uvozovek, aby text nebyl příliš „emo“. Těžko se tomu ovšem zabraňuje, když téma je tolik příjemné.

Bolí mě ruce od japonské pilky – prořezávačky. Stromů bylo opravdu hodně, co volaly po světle. (Co kdybychom v tom slovese psali konečně „i“? Po těch návštěvách jívy bych to klidně dal.

Včera – motýlí louka, i když je zcela pozimní a fakt ještě v klidu, hostila v té kose pár bramborníčků. On a ona na cestách. Možná nejde ani o náhodný cestovní shluk, možná jsou dávno svoji. Ale „naši“ nebudou, poletí dál. Bylo to ale přesně to potřebné, co člověk rád vidí. Takhle! Takhle vypadaly louky mého mládí! Když se s kosou chodilo sekat na přeskáčku krmení. Nechal jsem po louce podzimní nárůst (kvůli motýlím stádiím) a na tom ti dva lovci sedali. A protože opravdu bylo chladno, nelovili vzduch, ale sletovali do trav. Oni si poradí. Jsou zvyklí.

Ptáci táhnou. Máme příležitost se dívat, chvíli to vydrží. Kdo se ornitologii upsal, vnímá vibrace celou postavou. Pořád někam civí a předpokládá. – Jasně… Bude to lítat i dnes.

V půl šesté večer, myslím si, odněkud doputoval. Někam v noci napřáhl, ráno se rozkoukal, porovnal mapu, a pak docestoval. Budníček menší, mladý v roce 24, kontrolovaný loni.

Teď mu dávám nejvyšší známku za prvního kroužkovance doma. Pojďme si po čase znovu říct, k čemu kroužkování je.

Budníček se v parku narodil (a dostal kroužek). Známe tedy původ a vlastně i rok narození. Loni byl kontrolován 9. dubna v čase, kdy už v místě určitě pobýval. Ale vrátil se do místa narození hnízdit, máme tedy další cenný poznatek. A asi se mu tu i líbí, protože s místem počítal i letos před odletem ze zimoviště. Dorazil, a tentokrát máme i datum příletu, dokonce i denní fázi (ten pták tam dopoledne nebyl). Hodí se i vědět, že vlastně průtah druhu začal nedávno, stačí se podívat na zápisy na AVIFu – no a my už tedy víme, že v prvním proudu cestují i ptáci místní. Kdo by chtěl rozkládat dál, může. Výsledek této kvality má kapitál. Takovéto má pověřovatel totiž nejraději – když se ví víc. Záchyt říká třeba i to, že těch 8,2 gramu dokáže přežívat meziročně. Máme ještě na ploše místo, pojďme si říct přídavek.

Pro budníčka to znamená urychleně začít zpívat. Možná má pozici z loňska, možná zvolí jinačí. Seznámit se, založit rodinu, smekat se v péči o potomstvo, hlídat si všechna nebezpečí, přepelichat a chystat odlétání. A tak pořád dokola. Půjde-li to. Bacha, je tady kolčava, hranostaj, kuna, liška, kočky.

Ovšem, za všechny ty cennosti, co od něj mám, zavazuji se platit daň z parku, abychom o něj nepřišli. Smetlo by to milého budníčka s námi. Nejspíš.

Tak buďte zdrávi, a víkend si nastavte podle představ.

Ještě, že je v parku dost práce a sítě mohou filtrovat vzduch podle libosti. Fakt se nepředřou, kapsy mají prázdné.

Ne úplně, za pracovní výměr popolední až do setmění občas jedna křídla zastaví. Tím se ale plíživě park prokroužkovává a bude přehled. Takový byl plán v začátku roku.

Dobře toto „bloumání“ znám, prakticky jsem na něm přírodovědně vyrostl. Času nelituji, každý si život lajnuje po svém. Ušetřím jej zas jinde.

A krajina jakoby to věděla, už na můj zájem čeká. Ti ptáci osazenstva Slavičího háje nejsou výjimkou. Tak třeba detailně vidím do výskytu strnadů rákosních. Bude jich víc než ten jeden – dva páry. A už také v párech někteří jsou. Vidím do pohybu budníčků, ti místní určitě nejsou, tam čekáme. Křovinná vrba kvete a láká je přímo nad vodním přepadem. Hlas padající vody, květy, hmyz na nich a linie rákosí – to je pro tyto drobné cestovatele nabídka ideální. – A zase, člověk musí trpělivě přičítat jednoho k druhému, není to žádná „sklizeň“. Každý muzejní kroužek hliníku je ovšem hráčem. Mám vyzkoušeno, že náhoda přesně taková je. Ji se snaží překřičet prostá matematika a šance množstevní, obě k tomu patří. Mně jde ale o setkávání s opeřenci v našem rodinném prostředí. Zkoumat, co vše je možné uvidět a zažít. Poznat, dozvědět se. Naučit pracovat s intuicí. Dočkávat se hezkých momentů, a někdy taky ne. Pak se tedy vychystat na šanci další, jen co se očima na kalendáři o jedno políčko přeskočí.

Učím se a poučuji, někdy to v životě bolí. V případě ušatých zajíců jde spíše o drobnůstku, člověk to opraví. Představte si: vinou pletiva, které jsem zvolil nyní nedávno, dokážou okousat terminály keřů i menších stromků. A tak to předvedli. Mám je za to pomlátit, když jich u nás bydlí jak psů? Některá výsadba možná nepřežije, já ano. A tak už roluji doplňkové plůtky k záplatám a pořídit musíme i pro hlavní oplocenku podobné. Chtěli jsme přírodu – tak ji máme!

Už před čtyřmi dny se jeden ukázal v parku na jívě nad přepadem, síť jej nechytila. To včera už jiného ano. Jsou dobré ty jemné prastaré sítě z Anglie.

Budníček menší je časným druhem pro naše krajiny, nejeden letí i dál. Co ovšem potřeba říct, ubylo jich, podobně jako jiných pěvců. To tak je.

Tady ještě na pohybu nezpívají, ale i to přijde. Zpěv ale jiný podivný a tichý se ozýval z rákosiny při soutoku. Seděl tam strnad rákosní, toho ale přeci znám. Třeba tak úplně ne, protože nic se nechytilo za celé odpoledne. Oni ale umí být po příletu tiší a nenápadní. Třeba vydržet. Vábničky nepoužívám kvůli pozdějšímu kroužkování. Pokud je, dnes ho očima najdu.

Stará chytačská pravda připomíná, že jakmile putují krajem malí budníčci, modrák je s nimi.

Nad Slavičím hájem svítá, poslouchám, jestli nezazpívá modrák. Na Zvolínku v povětří něco je, strnad rákosní určitě, a na zbytek bych potřeboval uši co neprošly kovárnou.

Pak vstává den a jde mu to svižně. To ale netuším, co uvidím pár hodin tudy procházet. Jako v horském sedle v podzimu. Neskutečně silný tah lindušek lučních. Ne, že by proud byl nepřetržitý, ale sotva se rýhou mezi boulemi propletla skupina třiceti, už se v dálce nad barokní střechou svaté Kateřiny kreslí v dalekohledu další. Je ohromná klika, že zrovna tito ptáci sledují terén nakrátko, takže opravdu i v této nížině vlní pohyb jediným přísným směrem. Něco po deváté úchvatnost končí. Bylo to něco! Kolik jich prošlo od Domousnické brány krajinnou rýhou až nad Šalandu, těžko vypočítávat. Nepamatuji, že bych u nás „dole“ zažil kdy podobné – a to není podzim, kdy přeci jen je to jiné. Ptáci táhli od jihozápadu a nezastavovali.

Byli i skřivani, ale tak nějak obvykle. Po skupinkách. Ti naši už někteří v hroudách jsou. No a? Zmizeli bramborníčci, jako když tleskne. Vlna je pryč. Vypadli nejspíš po kolejích.

Přikroužkoval jsem tři zdejší úpolníky a strnada rákosního. Ono to půjde.

Nad Slavičím hájem svítá, poslouchám, jestli nezazpívá modrák. Na Zvolínku v povětří něco je, strnad rákosní určitě, a na zbytek bych potřeboval uši, co neprošly kovárnou.

Pak vstává den a jde mu to svižně. To ale netuším, co uvidím pár hodin tudy procházet. Jako v horském sedle v podzimu. Neskutečně silný tah lindušek lučních. Ne, že by proud byl nepřetržitý, ale sotva se rýhou mezi boulemi propletla skupina třiceti, už se v dálce nad barokní střechou svaté Kateřiny kreslí další. Je ohromná klika, že zrovna tito ptáci sledují terén nakrátko, takže opravdu i v této nížině vlní pohyb jediným přísným směrem. Něco po deváté úchvatnost končí. Kolik jich prošlo od Domousnické brány rýhou až nad Šalandu, těžko počítat. Nepamatuji, že bych u nás zažil kdy podobné – a to není podzim, kdy přeci jen je to jiné. Ptáci táhli od jihozápadu, nezastavovali.

Byli i skřivani, ale tak obvykle. Po skupinkách. Ti naši už někteří v hroudách jsou. No a? Zmizeli bramborníčci jako když tleskne. Vlna je pryč. Vypadli asi po kolejích.

Přikroužkoval jsem tři úpolníky a strnada rákosního. Už to půjde.

Znal jsem starou migrační cestu pro bramborníčka hnědého, černohlavého a bělořita šedého. Táhla se krajinou a já ji „četl“ vždy tady u nás kolem Chlumína, tu jarní ve směru od Všeborska. Letní tak nápadná nebyla. Vůbec mne nenapadlo, že do krajiny Dolnobousovska vstupuje po západním okraji Slavičího háje. Trvalo mi tedy opravdu dlouho, než mi v hlavě sepnulo. S čerstvým poznatkem jsou najednou i všechny starší záhady jasné. A ten tah sotva začíná, otevírají jej (časní) černohlaví bramborníčci – a jde to chytat. Jak jinak, než pastičkami, sítě vidí. A ono taky u dráhy, kam to natáhnout, když vlaky jezdí co hodinu. Přesně – železniční násep v kombinaci s lučními lajnami rákosin – koridor jako hrom.

Zatím jsem tedy nechytil žádného elegána, ale i to přijde. V dalekohledu už jsem dnes takového viděl.

Pozoruje-li člověk v prostředí bramborníčka černohlavého, je to zážitek. Notně ovlivněn slavíky, tady je něco docela jiného. Jsou pořád na křídlech, aktivní, jsou vidět. Jsou drobní (hlava je velká málem jako tělo), na jaře obtížně rozlišitelní. – A do sítě i špatně chytatelní. Dobře ji vidí. Ještě, že máme styly i jiné.

Za těchto slunečných dní poletuje už dostatek hmyzu a oni loví a loví. V přilétání na hnízdiště jsou rovněž čilí, snaží se být doma co nejdřív. Jen prostředí – těch jim ubývá intenzivně. My máme to štěstí, že je máme. A jak poznamenávám: je to pěkné spolubytí.

Tady jeden je ze včerejška, ukázali se první v začátku března.

Pak tedy: Ptačí cesty už žijí a návratům svítí zelená. Prosedět celé doma by bylo chybou kardinální.

Málem půl století se na ně dívám. Jak kolosální! Tažní ptáci se vrací domů!

Dobře jsem viděl, jak v půlce února v parku skoro nic nebylo. Jen přezimující, nocující hosté. Ti jsou pryč, taky už určitě „někam přilétají“.

Je pátý březen a čejky jsou dokonce v pěti. Vzdušné akrobacie, pokřikování, zásnubní lety. To pod vrchní obroučkou dalekohledu. O něco níž, zhruba uprostřed skel, sedí na praporci rákosí černohlavý bramborníček. Je doma už pár dnů, zatím sám. Přes celý park zpívá drozd, hlučnost libých tónů.

Kroužkuji zlatého strnada, jeden z místních. Pak odlétá a já se za ním dívám. Sedá do vrbiny hned vedle přepadu. Zajíci pobláznění tak, že skáčou po lukách za dne. Ani je radši nepočítám, mají u mne od zimy pořádný vroubek.

Doma je už pěkných pár dnů také luňák červený. Jeden z nejkrásnějších dravců oblohy na Českem.

Okroužkováno letos už mám celkem pět pěvců. Každý jiný. Chytám při práci v sadech, ale za slunných odpolední jen ticho a klid. Až večer. Jak zapadá slunce a ptáci řeší přenocování, jsou v mírném pohybu. A na to staré a jemné anglické sítě čekají. Věším je z nostalgie. Ale nic ze svého umění nezapomněly.

Jedním z pěti pěvců je kos černý, pták-samec po první zimě. Teď jsou kosové nad Evropou v ohromném pohybu a tak nevím, zda tento zůstane, nebo zmizí. Zásoby tuku nevelké, viděl bych jej na navrátilce.

Nikdy mne to nenapadlo, to musí mít člověk čas a zvláštní rozpoložení. Vlastníme v parku dvě olše. Víc nemáme a nejsou velké, tak dvacet let. Hned u potoka v rákosí. Ty jehnědy jsou nádherné při bližším pohlédnutí. Ale dnes jsem zkusil přivonět v tuše, že nic nebude. Mýlil jsem se. Velmi jemná, však půvabná vůně. Tak jsem je při zemi zdotýkal všechny. Tak voní jaro. A já se nad poznáním kaji, kolik toho nevím. Lenin prý říkal (jestli nekecali): učit se, učit se, učit se! V podobné čepici, jak nosil on (jestli nekecali), řídím se jeho odkazem.