Vidím to jako loni. Co loni? Bylo to tak už předtím!
Bude od Rachval znovu vanout vzduch večerem, takový ten lehký, opojný. Posbírá vůni všech našich jabloní a rozprostře až za potok. Bude pár momentů před májem, který i letos přijde. Od Afriky v tom čase přilétá opožděný prastarý slavík a přede dveřmi se rozezpívá. Je rád. Všechno to kolem, i já ho poznám pro chudší zpěvník, ale je svůj. A jenom přes cestu, přes několik drnů trávy šroubuje nad keře docela jiné noty černohlávek. Je podobně stár, i podle kroužku. Ten se navrátil od Bosporu, mladší už mnozí létají do Anglie, on na svém už zůstane. Když za sluncem, tak tedy za pořádným!
Sedím na kameni a čas brzdím tak, že málem zastavil. Pro napsané jsem budoval Slavičí háj. Jsou to moji přátelé. Oba zpěváci se budou snažit jako vždycky. Nejde o hodně, jde o všecko!
Podrost pospíchá k obloze, aby, až se zadají, bylo bezpečněji. Jestli se sejdou, den bude krásný nejmíň „na druhou“. Jaro se z lesů, luk a okolních polí nahrne k nám, připluje v potocích. Snad i ti skřivani od loňska dokáží najít potřebný směr a usadit se. Mají nachystány holinky. Ne jako holínky – gumové boty. Holinky, jako místa v prostředí, kde plevely držím jen tak, aby na sebe viděly (s tím „y“ na konci mám trvalý problém, tady čeština klopýtá. I u stromů a jiných, psal bych raději „i“). Nic už s tím nenadělám. Budu to tak alespoň vyslovovat, jsou to mí přátelé.
Ještě bych rád poznamenal: jaro už je na dálku vidět.
Červenský rybník v předjaří
