Rubrika: Články

Babí léto skončilo i v naší zahradě. Jak je patrné z fotografie, biologické hodiny dotikaly mnohým a ti se vrací, odkud nedávno vzešli. Sršeň působí opilecky, ale pravda je jiná – daleko tvrdší. My, co máme cesty své ještě rozběhnuté, půjdeme dál.

Z Žehrovských lesů vyletují sýkorky, jednu jsem v spěchu ledabyle vyfotil. Je to mladá parukářka. Má obavy, aby jí spolucestovatelé neutekli, zdržovat ji v zahradě nebudu.

Aby bylo fotek dneska víc, přidávám kroužek, který na Hrádku našli chalupáři z Drhlen. Prý tam byly pouze nohy a světlé peří. Elektorovod tam nikde není, půjde asi o výra. Jak se tam dostal, nevím. Mnoho lidí těmto královnám noci nepřeje – já ano. Protože jsem s nimi nad Bousovem v Rykách a Maštalích kus života taky prožil. Našli hnízdo tenkrát Děti lesa – družina ochránců přírody a řekli mi o něm. Bylo to velmi vzrušující a poučné. Pokora – té se nám nedostává!

Před odjezdem na konferenci ještě jednou na tyto stránky vstoupím, už bych rád na web vyfotil místo, kde na Studénce pobýval poslední letošní slavík. Ale i po mrazících tam je ještě listí a to není ono. Musíme počkat. Ale čtu-li o vzácném bahňákovi na moravských webech, který přerušil tah a nechává se obdivovat ornitology, kteří si jej „předávají“ a dopisují do svých seznamů, připomíná mi to právě mého slavíka ze Studénky. Taky se v kraji „pověsil“ a taky jsem za ním chodil, dokud …..   …… dokud nezmizel.

Těšíme se z těch setkání a setkávání, žijeme ty krásné příběhy, jsou-li obyčejné, pomáháme si sněním a pak přeci jen znovu tajíme dech.

Přidám ale ještě jeden obrázek – a sice našeho „pana domácího“. Myslím si, že je to on. Špačci to tak totiž dělají, přestože flákají v širokém okolí, domnívám se, že sameček po ránu až do odletu přiletuje na modřín prozpěvovat. Teď jej Tom (ač jsem v to absolutně nevěřil) chytil před kovárnou do sklopky! Na jaře si ho pohlídáme. Tak tedy – nejdřív fotka jarní, kdy našeho špačka vítáme – a po ní hned ta, kde je kropenatý (v čase podzimu).

Na konferenci jsme již téměř připraveni, vezeme „výživná“ témata, ale také se mnoho zajímavého přiučíme. Potkáme i dost lidí, s kterými se i v této pitomé době stojí za to pozdravit, kteří nezávidí, jsou přátelští i na ten „druhý pohled“!

Abychom udrželi „slavičí tón“, vylovil jsem pro tuto chvíli vzpomínku na modráčka, který se jednoho léta s odletem výrazně opozdil. (Téma je věnováno kolegům – specialistům na modráčky).

„Krizové období“ v mém výzkumu přišlo v čase, kdy se u nás objevili první modráčci, v roce 1986. Výsledek, o kterém mluví titulek, se ale přihodil o dva roky později, v roce 1988. To už jsem se v problematice odchytů těchto, dříve velevzácných slavíků, zdokonalil a na čihadla chodil i v létě. Přestože už v roce 1990 přišlo „poučení z krizového vývoje“ a já se vrátil zpátky k „ryšavcům“, zažil jsem toho za tu dobu s modráčky víc než dost.

V zmíněném roce „88“ dopoledne 30. října jsem v terestrické rákosině poblíž Koprníku zaslechl „cvakání“, které patří právě modráčkům. Jen těžko jsem však mohl uvěřit, že by se pták v tak pokročilém čase v prostředí vyskytoval. Bylo chladno a v nevelké rákosině krom strnadů rákosních a tohoto kontaktního hlasu nic nebylo. Místo je obklopeno loukou, neměl jsem tedy obavu, že pták – je-li tam opravdu – někam zmizí. Natáhl jsem mezi plevely a řídkým rákosím dvě sítě a opatrně od konce kout procházel. Asi v polovině postupu se opravdu – k mé radosti – nedaleko vyhoupl pěvec, který podle letu jen sotva mohl být strnadem. To, že zareagoval na proluku v biotopu zapadnutím do ní bylo razítkem pro mé podezření. Následující cestu k linii si každý chytač dovede představit. Těch pár vteřin zvědavosti a napětí se nezapomíná. No, byl tam – samozřejmě! Jednoletý sameček, s podzimně nevýrazným šatem, ale rýdovákem ohnivě přeťatým v půli, jak to mají jen „modří slavíci“. Okroužkoval jsem jej a protože podzim se chystal v počasí přitvrdit, vzal jsem jej z louky k Novému rybníku (0,6 km /na dohled/). Tam modráčci zjara bývali. Tady bude mít v slatích prostor k zotavení, odtud se může odrazit k další cestě na jih, soudil jsem.

Vyprávěl jsem ten zážitek kolegovi a ten moc nevěřil. Nakonec jsem jej 5. listopadu do těch míst odvedl, abych mu ukázal alespoň linii, kde byly sítě. V lukách však již ležel sníh, který přes noc v centimetrové vrstvě napadl. V rákosí tmavly jen některé zmokvalé stružky a „lajna“ pro síť. Jaké bylo naše překvapení, když od jedné takové povyletěl pták a zapadl o kus dál. Věděl jsem už, že modrák zůstal! Vrátil se od rybníku, kde se líbilo možná mě, ale ne asi jemu a zdržel se až do sněhu. Roztáhl jsem znovu sítě a po chvíli byl tam! Kroužek a číslo samozřejmě souhlasilo a kolega nevěřil očím. Byla to pro nás tehdy k sledování zajímavá „výzva“, ale na druhý den tam už opravdu nebyl.

Lokalita nebyla před tím kontrolována, není tedy známo, jak tam modráček dlouho pobýval před odchytem. Narodit se tam velmi pravděpodobně nemohl. Jisté je tedy jen pozdní a velmi pozdní datum výskytu, dobrá kondice tohoročního mláděte a zajímavá vazba k prostředí.

::: Včera jsem v zahradě pozoroval červenku, je slavíkům v mnohém podobná, jen ještě o něco zvědavější. Sběr potravy a způsob pohybu v prostředí je totožný. I potrava bude stejná. Podobné bude dokonce i zimoviště v oblasti Středomoří. Proč – dokáží-li červenky nepospíchat k jihu či dokonce přezimovat – nezůstane u nás slavík modráček středoevropský? A nebo už to snad někteří zkouší?!

Tak nám přituhlo! Za Hrádkem se sice formuje slunečný den, ale krajina dostala první ostré varování. A teď se to pohne, ptáci přispíší. Viděli jsme předevčírem, když jsme jeli kovat koně, u Dymokur tisíce jikavců. Konečně jsem to taky zažil na vlastní oči. V polích tam zůstala nesklizená slunečnice, někde zčernala a je už vyzobaná, ale jedno pole bylo asi nějak ve vývoji zpožděné a tam se to tedy „vařilo!“ Byly s nimi i pěnkavky, ale jikavci tomu běsu veleli. Foto je odjinud z loňska, pro představu příchozím, kteří jikavce neznají. Časy, kdy bych pobral doma sítě a letěl k těm pastvinám za nimi, jsou dávno pryč.

Ale bramborníčci – ti se ještě chytit do sklopky dají. Už taky ale pomažou! Ten jejich šat po přepelichání – to je krásná záležitost!

Ono se o tom moc nemluví (o pelichání celkově tak nějak málo), ale i u slavíků – takoví modráčci, jak ti jsou na podzim temní! Barvy jsou v zářivosti značně umírněny a u nich se to týká i oné (jindy zářící) hvězdy. No a ryšaví slavíci, ti jsou s koncem léta tmaví docela všichni! Tmaví – samozřejmě, že pocitově.

Rezavé vějíře rýdováků jsou trumfem pro námluvy. Je to vidět i na fotkách, jak ta barva zahoří v nasvícení. A ti víceletí, s kvalitními prapory v struktuře, odstínu i šíři, to s nimi v čase předvádění opravdu umí!

Hnízdiště ve Lhoticích patří do skupiny „moderních“, kdy slavík obsazuje chátrající hospodářské objekty či továrny. Zde se jedná o rozlehlou zahradu, přináležející k zemědělské usedlosti. Komplex je z větší části opuštěný, sady povzbudivě tmavnou podrostem z náletových keřů. Nezakročí-li člověk, rýsuje se zde atraktivní „slavičí ráj“.

Místo je známé „zátahem“ proti distributorům kořalky v nedávné době. Slavičích párů zde sídlí od dvou do tří. Lokalita je na seznamu od začátku století, kdy na noční zpěv „ze dvora“ upozornil místní řídící učitel, známější jako „Básník kraje“.

Z výsledků kroužkování této lokality je třeba vyzvednout zajímavé přesídlení dvouletého samečka k Mnichovu Hradišti do oblasti Dolců. Výsledek je z letoška. Na problematiku nestálosti dvouletých ptáků se zaměříme někdy v zimě. Je velmi zajímavá. Přestože je na tomto hnízdišti všude značný nepořádek, v čase, kdy rozkvetou zástupy slivoní a torza třešní, stojí kout za návštěvu. Sad přechází v lesní komplex Horka, který navštěvoval již zemřelý Václav Sedliský z Mnichova Hradiště.

Při odchytech zpívajících slavíků v místě formou provokace hlasem vzniká problém, že do zpevněné plochy dvora a cest nelze zarazit tyče sítí. Mezi betonovými panely či v asfaltu se jen těžko hledá skulina právě v místě, kde slavík „operuje“. Je to pak velmi hektické.

Mezi moderní slavičí hnízdiště patří i prostředí viaduktů – biotop, který prvně popsal pro slavíky právě můj výzkum z krajiny Mladoboleslavska. Do míst, kde jde prakticky pořád někomu o život, vyrazíme příště. Poslední moje návštěva byla za doprovodu policie a novinářů, při líčení sklopek jsem objevil čtyři vyklepané peněženky s doklady okradených žen. Na jednotlivé nálezy jsem zvyklý, čtyři na jednom místě však byly už příliš. Občas tam ty grázly v roští tuším, někdy musím dávat pozor na injekční jehly, ale to už bych si vykrádal příští vstup.

Dlužím Vám představit slavíka modráčka z jarních odchytů a řeč byla i o žluvě hajní, tak tady jsou. Fotky nejsou nic moc, ale pro představu postačí.

Blíží se konference na Vysočině a proklepávám zápisníky. První referát je o pelichání slavíků obecných. Raduji se, kolik mám nově fotomateriálu. U adultních jedinců jsem schopen celý průběh konečně doložit momentkami. A taky to udělám! Kolega „z dílny i z roští“ – Tom, mi je tam postupně prosvítí a já zúčastněné tajuplným procesem v těch 20 minutách provedu. A doplním i zamyšlení nad odletem, což je taky téma! Tam jsem ale zatím tak nějak polozmaten a dost často ještě prohrávám. V těch fotkách je strašně času, ale vyplatilo se to, už mě tady doma upozorňují, abych je zazálohoval, že silně riskuji. Budu muset, jinak bych se mohl tam někde v trní na prahu máje akorát tak „zhoupnout“. Je tam třeba slavík, kterého hledala ornitologická Evropa od doby, kdy ji téma začalo zajímat. Toho už jsem ale pojistil. A tímto můstkem se dostávám k druhému vystoupení na tom mezinárodním fóru, seznamující posluchače s fenoménem křížení. Tak to je tedy v současnosti hodně frekventované téma v zoologii. No, snad mi bude stačit časový výměr, před lety v Litomyšli na Aktivu kroužkovatelů jsem to značně přetáhl. A tímto můstkem se dostávám k tomu, že letos i do Litomyšle po pauze znovu pojedu a na referát jsem kývnul. Co bych tak asi vylovil? Pohrávat si s čísly mne nebaví, otevřu tam asi okno do moderních slavičích hnízdišť kolem dálničních viaduktů. Mám to docela zmáknuté a je co diskutovat. Bonusově vykreslím, jak jsem se tam málem otrávil po nějakých peckovinách podobných višním, chutnaly skvěle, „testnul“ jsem jich v euforii sice jen pár, ale hlava mi pak mohla uletět! Tvrdím, že právě tam slavíci ani nezpoznají, že už nejsou v Africe. Jen několik dřevin je tam původních, kvetou a plodí od jara do zimy. Nad rovníkem však takhle neřvou motory, v noci tam nikde nesvítí městské lampy a početně reflektory aut. Byly časy, kdy přes noc i tady „na desítce“ býval klid, to už se ale nikdy nevrátí. I slavíci směřují k člověku a jeho vymoženostem. To je ale smutný závěr tohoto večerního vstupu! Zneutralizuji jej tedy nápadem, že téma na setkání kroužkovatelů ještě asi po noční korespondenci a ukázce kolegových fotek slavíka tmavého změním. Teď si myslím, že budem diskutovat věkové odlišení tohoročních jedinců, je to prospěšné.

   

Střípek je jednou z drobných hladin Boseňské soustavy, na Kněžmostsku tvořené rybníkem Býčinským, dvěma Střípky a Stržákem. Odstín hladiny toho nejspodnějšího – Stržáku, přirovnává starý básník k barvě lesního medu a má pravdu. Rašelina jej opravdu barví velmi temně. Takovou barvu jsem viděl kdysi snad jen na horním toku Malé Mohelky, pod Lesnovkem (v oblasti Českodubska), kde voda lesního rybníka působila též velmi ponuře. Snad jen písně střízlíků tam rozháněly svým vysokým laděním podivnou opuštěnost místa. My ale zůstaneme u Kněžmostu, v pobřeží Horního Střípku, kde hnízdí dva až tři páry slavíků. Co tady předvádí jaro, když olítaným koridorem pod Studénkou táhnou ptáci k Bezdězu, to bývá síla!

Když je v květnu po dešti, síť chytne i žluvy, kolem vody volají moudivláčci, zelenonohé slípky tam ovládají většinu pobřeží. Rostou májovky, později i obří pýchavky, na polích se třpytí acháty. Slavíkům tu se mnou v „máchovsky“ vyladěném večeru naslouchal před lety i mistr kytary – Štěpán Rak.

Tady se udál předchozí příběh, odtud jsem slíbil pokračování. Pojďme se tedy do míst vrátit.

Kroužkování vděčím za většinu poznatků na poli specializace. Ukáže-li se kontrolním odchytem již dříve kroužkovaného slavíka jeho vysokověkost – je jisté, že máme před sebou zkušeného jedince. Dále pak, přežijí-li mláďata první pobyt v zimovišti – ještě to neznamená, že jsou automaticky předurčena k úspěchu v prvním svém hnízdění! A zejména to platí pro samice.

Měl jsem zde u rybníků možnost sledovat dvě samičky slavíků. Ta stará, která se s kroužkem vrátila počtvrté – jednak přilétla velmi brzy, ale hlavně věděla, kde na zemi založit stavbu tak, aby skýtala co největší záruku úspěchu. Později přiletěla ještě jiná – dvouletá, bez zkušeností. Hnízdo postavila na přehledném místě pod stromy, s absencí bylinného patra. Nechtěl jsem tomu záměru ani uvěřit a sotva se objevilo první vajíčko, hnízdo vzalo za své. Samice se ztratila, co se přesně stalo – nevím, peří jsem naštěstí nikde nenašel.

Zkušená sousední slavice byla i toho roku úspěšná a mladé vyvedla. Její chování při péči o potomstvo bylo úsměvně profesionální, o to víc mne mrzelo, že dalšího jara se z Afriky domů už vrátit nedokázala. I tak se ale tato „dáma v slavičích letech“ postarala o rekord kroužkováním sledované samice slavíků mého výzkumu.

Asfaltová silnice k Agropodniku, který je pár stovek metrů odtud a donedávna poskytoval poslední útočiště sýčkům, je po okrajích řádně udržována. Svodnice oboustranně vysečeny, v prostoru dělící hráze dokonce poctivě až pod keře. A právě tam jsem našel rozšvihané slavičí hnízdo se snůškou, umístěné na suché větvi okraje černého bezu. K čemu slouží taková péče uvážíme-li kolik jen strnadů v těch místech hnízdí? Kolik zvěře tam klade svá mláďata! K čemu je tato zbytečnost? Napsal jsem o tom alespoň v místních novinách…

Býčinský a Horní Střípek jsou rybníky, kde lze na jaře chytit slavíky modráčky (najdu pro Vás potom nějakou tu fotku). Kolega Pepa G. z města S. sem ke mně jezdil a pokoušel se o ně. Jednoho apríla zažil čas, na který pak dlouho vzpomínal. Zničehonic totiž přišla sněhová vánice, která stlačila k zemi táhnoucí modráčky. Ti, po černě vyasfaltovaných trasách polního letiště, přízemním letem směřovali k rákosinnému pobřeží a tam se ornitologovi tiskli ve vydutých sítích, drženi povětřím. Byl v té sibérii přímo u toho a tak viděl, jak „modří slavíci“ po chviličce při výkyvech povětří, z sítí zase úspěšně odlétali. Byl však tím divadlem natolik fascinován, že to v něm už zůstalo.

Jsou v přírodě chvíle, kdy operujeme v tu správnou dobu opravdu v samém centru poznání a pak se přísun zkušeností fakticky dá vážit na kila! Jindy se zas pachtíme za střípky poznání, které tak nějak stále nepřichází.

Slavíkům zkušenosti – nám trpělivost! Toho je třeba! Díky za dnešní spoluúčast při virtuálním putování srdeční krajinou Kněžmostska – oblastí, ornitologicky známých mělkých polních rybníků poblíž Koprníku.

  

Několik let je tomu objevu, kdy jsem konečně našel v hnízdě půl tuctu vajíček v barvě khaki. U mnichovohradišťského viaduktu – kdo tudy pojedete na Liberec či zpátky na Prahu, odhlédněte k úbočí nadjezdu s zářivě zlatavým janovcem metlatým – zpět, zpět! Mluvil jsem o zkrácené verzi, omlouvám se!

Unikátní šestikusová slavičí snůška byla nalezena v místech mimoúrovňového křížení silnic u MH na MB. Vlivem pracovních aktivit člověka však došlo k opuštění sedmidenních mláďat (vylíhla se tehdy opravdu všechna). Bylo zajímavé, jak rodiče lnuli k mrtvým a zapáchajícím mláďatům, která jakoby „v momentkách zmrzla“ při vynuceném rozlézání z hnízda. Dny před tím pršelo a mláďata pravděpodobně prochladla. Příčinou byl fakt, že dělníci betonovali patku silničního poutače čtyři metry od hnízda. Ptáci se zřejmě nedokázali k hnízdu přiblížit a mladé nakrmit. Ta zpanikařila jejich voláním a místo opouštěla.

Hluboko v minulém století jsem si „spočítal“ hnízdo u polního letiště poblíž Koprníku. Bylo vystavěno v lemu cesty, u křoví v kopřivách. Když jsem přijel s kroužky, nevěřil jsem očím. „Rozsévači smrti“ – jak to uměli jen oni – vypláchli cisternu po jedech přesně v tom záhonu žahavek! Kopřivy zežloutly a zlomily se v pase. Slavičí rodiče jsem nikde neslyšel, byl jsem zděšen. V hnízdě se ale mláďata krčila, žlutavý odstín jejich kůže byl však více do červena a oční víčka měla oteklá. Vybral jsem je tehdy do kšiltovky a odnesl k rybníku. Tam jsem je sprchoval, co se do nich vešlo, odnesl je zpět, okroužkoval a vložil do hnízda. To jsem přistínil suchou větví hlohu a odejel. Už jsem se tam toho jara nedostal.

Tři kilometry od toho místa a pět let od té chvíle jsem provokoval jednou z prvních přehrávek slavičího zpěvu (z obrovského magnetofonu) jistého ptačího virtuose ve snaze jej chytit a okroužkovat. Že měl na noze kroužek, na kterém bylo znát už pár cest k rovníku, mne zas tak nepřekvapilo, mám přes tři sta důkazů, že slavíci takhle fungují. Euforie mne však pohltila doma u kartotéky. Číslo patřilo prostřednímu z pěti popálených mláďat! Vím tedy, že nejméně jedno z nich tehdy ono „dvojí sprchování“ přežilo a jak znám slavičí rodiče, nemám důvod si vůbec myslet, že zbylá mláďata neroztlačili do života podobně. Napsal jsem o tom tehdy do místního zpravodaje, jedy už tady nikdo nelikviduje. Samozřejmě to může být spíše tím, že jsou drahé a více se hospodaří. Ten plácek funguje dodnes – a víte co? My se k němu vrátíme v seriálu o hnízdištích! Příběhů tam totiž na nás čeká ještě o něco víc.

Konečně pořádné téma – řeknou si mnozí a mají pravdu! Ale i přesto je tato problematika v mém výzkumu stále jedním velkým otazníkem. Pojďme si tedy znovu vyzkoušet, jak málo o migraci druhu víme. Mám pochopitelně na mysli slavíka obecného, který mi ale z celého kvarteta českých slavíků přijde opravdu nejtajemnější. Ještě chci sdělit, že k získaným výsledkům třeba přistupovat dlouhodobě s opatrností, mnozí potvrdí, že vždy existuje i v ornitologii řada výjimek.

Na jarním tahu se zdá, že přeci jen lze slavíky v prostředí zaznamenat, sám jsem květnový pohyb jedenkrát zažil. Tahový výskyt znají kroužkovatelé „na Žehuni“, podobně fungoval Václav Bošek u Litoměřic, kam dojížděl. Nevím jak oni, ale já jsem ten tahový výskyt načetl jinak, než se chovají třeba jarní bělořiti v polích, budníčci po strouhách, anebo lindušky kolem travnatých kaluží. Slavíci prostě po příhodné noci zpívali v oseckých lukách východně Červenského rybníku docela všude! Jsou tam v těch melioracích rozházeny „bochníky“ vrb a v každé notoval slavík. Končila úvodní dekáda máje a chytanými byli samí dvouletí samci. Bylo to znát na zpěvu i v peří. Kloaky měli v klidu a hlavně – druhý den tam bylo už zase ticho. Nešlo tehdy o pohyb během dne, ptáci vydrželi do setmění a pak „popojeli“. Už jsem v oblasti ta čísla kroužků nikdy neviděl. Bohužel jsem tehdy ještě nepracoval s tukovým skóre. Ono ale – kriticky řečeno – CESová tabulka u slavíků na jaře nefunguje, alespoň u místních ptáků v čase, kdy se tuk vstřebává, nenarůstá.

Výhodou na jarním tahu je fakt, že samci zpívají a prozradí se. Obecně o tomto tahu platí, že návrat je prudší, ptáci spěchají hnízdit, nebo se o to alespoň pokusit (mnozí dvouletí). Čekal bych tedy, že snazší bude vše na tahu podzimním, kdy nepospíchají nikam, ale bude to jinak…

Na podzimním tahu bude obtížné slavíky vůbec v prostředí zjistit. Po zkušenostech z posledních let si dokonce troufám tvrdit, že klasickým procházením v terénu pouze s dalekohledem je to takřka nemožné. Markantní je to už v případě hnízdní populace, která do odletu v prostředí (až na výjimky) pelichá. Monitoring provokací kontaktními hlasy, který jsem pro výzkum objevil a poté ověřil, by přeci musel najít v biotopu i jedince – transmigranty. Tak se ale neděje. Dva roky jsem se nyní této problematice intenzivně věnoval, mnohé se naučil a postup chytání zdokonalil (včetně práce s přehrávkou), ale cizí slavíky jsem dosud nezjistil. Snad v jednom případě před dvěma lety. Byl to ten přetěžký jedinec od Čížovek. Pojďme se v pozici „tonoucího“ zkusit onoho „stébla“ zachytit a případ zanalyzovat. Pojďme jej jaksepatří prohledat.

Nikdy se nestane, že by měl člověk štěstí nadbytek. K úplné spokojenosti vždycky něco chybí. A bylo tomu tak i tady – v místě, kde hnízdí dva až tři páry slavíků. Vůbec jsem se tam totiž zjara nedostal, takže nevím, co za ptáky tam v hnízdní sezóně „fungovalo“. Přijel jsem až 8.8. (to je už hodně „na hraně“). Sítě obvykle netahám, když zkoumám pelichání, teď jsem jednu kvůli mláďatům vypnul. Udělal jsem „kolečko“ s taškou sklopek a v síti už mezitím visely nějaké ty pěnice a u odvrácené tyče pták, u kterého (kdybych nezahlédl rezavý ocas) bych soudil na drozda. Z mělké kapsy při kraji „dvanáctky“ ale rychle vyskočil a zmizel v roští. Měl jsem v hlavě pořádný zmatek a taky vztek na síť, ale sklopkám jsem tradičně tajně věřil. Dal jsem jim ještě o něco delší čas a v té, kam pták po útěku přibližně zapadl, opravdu kontakt hlásila vztyčená stříška! Teď jsem se mohl přesvědčit, že se fakt jedná o slavíka rozměrů, jaké jsem v životě neviděl. Nazval jsem jej pracovně „XXL“. Nevím jak dalece je důležité, že šlo o hybridního samce, podstatné je, že vážil 35,5 gramu! Toho, kdo slavíky nechytá, bych chtěl upozornit, že obvyklá „jarní váha“ je 22 až 23 gramu, po hnízdění v střední fázi pelichání kolem 25 gramů. Rozdíl je tedy monstrózní! Pojďme jej ale hodnotit tak, že k sobě postavíme poměrně nízké datum, finální stav pelichání, vysokou tučnost a výrazný apetit. V takovém případě lze opravdu uvažovat o průtažném jedinci.

Ikdyž jsou kříženci jednoznačně brilianty mé specializace, v tomto případě bych uvítal, kdyby šlo o slavíka obyčejného, hybrid vše odvádí tak trochu stranou. Přesto: „Vypadají tahoví slavíci podobně jako tento?

To je tedy jediný případ, kdy mohu s určitou dávkou opatrnosti prohlásit: „Potkal jsem podzimního tahového slavíka!“

Když jsem letos chytal po hnízdištích pelichající rodiče a byl po nakontaktování 100% úspěšný, díval jsem se vždy s napětím na křídla, zda některý nebude již celý „v novém“. Takového jsem však nenašel! Tak nějak zvláštně mne to uklidnilo. Co se to tedy na podzim (či spíše v létě) děje?

Rozumím průtažným lejskům černohlavým ve sklopkách, rozumím souběžně s nimi táhnoucím a podobně se chovajícím rehkům zahradním i červenkám, jak ale táhnou dospělí obecní slavíci, opravdu nevím!

  

Abych proložil seriál o hnízdištích slavíků něčím „živějším“, nabízím tuto momentku z „babího“ léta.

Stál jsem pod tou naší slívou v obavě, že větve prasknou pod ovocným cukrem a žoky, že mne pomlátí. Spásal jsem všemi smysly onu náladu a bloumal tak, jak bloumávám. Fotky jsem původně samozřejmě pořizoval do novin (do svého sloupku), ale vždycky mne to zavěsí, podobně jako toho Cimrmana, v čase jeho „ochotničení“. Prostě se z té nálady nejde vyrvat. A je to ještě horší, když prolézám ornitologické weby, kde borci od Moravy k Čechám kreslí svá putování, své zážitky. Dělají to fakt dobře a člověk, má-li tu „krevní skupinu“ jako oni, v cuku-letu je u stativáků s nimi. Jsme spojeni přírodou „a tyhlety moderní počitadla“ nám všechny ty dálky konečně zkracují!

Přichází podzim, po Jizeře už zase táhnou léto z hor „žlutí koníci“. To je panečku zážitek, to je „atmoška“! Mezi nimi mladí rybaříci šněrují k jihu taky, motají se navíc daleko v loukách a kdyby na tý štrece tolik nevýskali, člověk by je tam ani nehledal.

Je to krásnej čas a jsme sakra chytří, že o něm takhle víme! Na žebříku mi dozrává muškátek, bude letos o něco později, jdu jej okusit …