Rubrika: Články

Určitě nemáme v plánu vyhnat rákosí ze Slavičího háje. Tříhektarová plocha si může dovolit takovou věc, místa máme dost. Jen bude potřeba rákosový obrazec „hlídat“ a držet jej v přiděleném rámu. Rákosina je přípotoční a tedy suchá, bez vodní hladiny dole. Náchylná k poléhání, což rovněž přidává body mínusové. S tím nic neudělám, ale „záhon“ prostoupí ještě průseky. Ty umí zvednout potravní potenciál a ptáci lépe „uslyší“ k nově představené možnosti. Jsem na to velice zvědav.

A budeme plánovat sezónní mokřinu v místech, kde nejdéle zůstává na jaře voda. Voda je totiž v krajině zcela klíčová záležitost a my možnost máme. Ze směru východního vtéká do parku rachvalská stoka, od severu Trnický potok. Drenážní síť socialismu stojí převážně po smrti, proto se tvoří mokřiny v místech vzlínání jarních vod. Nehospodaříme v lukách intenzivně a tak nám místa s prodlevem povrchové vody nevadí. Naopak. Podívá-li se člověk opravdu zblízka na typ prostředí, věřit se nechce, jak je pulsující. Mikrosvět, i to, co je nápadnější. Slavičí háj má kliku, že od kolegů mám volnou ruku k formování prostředí a sám že jsem mnohému vstřícný. Co si myslím, že může prospět rozmanitosti, tomu kvapím naproti. I proto máme dnes dva páry modráčků, proto je nyní v zájmu strnadů rákosních plocha pleveliště. Chodím a předvídám, plánuji a konám. Na konci těchto „úseček“ je buďto mocná radost, nebo mírné zklamání. Vše nevychází, nebudu lhát sobě ani vám.

Co je ovšem jistotou – možnost vyjít z maringotky kterýmkoliv směrem a pokaždé jdete po svém. Na sever, na východ, k jihu i na západ. Vím, že oproti parkům ČSO jsme malincí, ale pro jednoho správce? Stačí. Zas máme jednodušší agendu. A musím říct, že vyjdu-li po příjezdu na kontrolu pochůzkou, trvá příjemně dlouho. I proto, že je „zastávková“. Tam totiž přijímám signály od prostředí, tam se snažím vycítit, co ještě možného by to chtělo. Teprve, když ukončím příchozí rituál danou variantou, teprve potom se sháním po nářadí. Jenomže: „To se to pracuje za takových chvílí a pod podobnými pilulkami!“ Všechno je pro Vás. Všemu jste pomohli přežít a zkoušet jít dál. Všechno je s Vámi ve vztahu rovnocenném. A jako by přesně v konci řečené bylo onou „vařečkou“ pohody. Nemyslím k mlácení po zadnici, jak bývalo v dětství, myslím v pojetí kulinářském.

Nyní tam hostíme podzim. Brslen oblékl karmínovou, to aby hýlové (alespoň někteří) nebyli vidět. Vrby všech druhů shazují šat, snad jen ta vlasatá ještě odolává. Stavím k ní žebřík a ženu do výšky, nepolevím. Musí být královnou při okraji louky. Hned, jak dospěje.

Slavičí háj je nyní oslavován v éteru. Je to pro něj dobré, ale současně vím, že zdaleka není jediný. Je dost lidí, kteří svůj majetek nahlíží podobně. Myslím, že teprve po tomto sdělení je možno odložit klávesnici a přejít do radosti.

Tenkrát to přišlo docela znenadání a znamenalo hodně. Bylo to na světě poprvé a vědecky doložené. Z okraje Mladé Boleslavi, když tamní periferií procházelo slavičí léto. Řečeno k události bylo později dost a dost bylo i pocitů, které vyvolala. Proč to sem ale dnes věším a připomínám? Člověku se při tom stane věc skrytá, ovšem trvalá. Při každém dalším pohybu v přírodě (objev u slavíků totiž lze zobecnit) už máte v hlavě předpřipraveno: „Co kdyby zase šlo o vzácnost. Pozor na to!“

Vidíte kytičku, co dosud neznáte, veledrobné skupenství hub, ke kterému se proklestíte vyžínáním neprostupného rákosí. Nebo zahlédnete motýla, co vůbec neumíte pojmenovat. Najdete na hroudě skleněný korálek a jenom tušíte, že nejde o současnost. V písku rybníka stříbrnou minci a nad ní zkoumáte, kdo ji kde kdysi vyrazil a jak se do kraje vůbec mohla dostat. Jindy se před vámi nastaví soumrak, který navázal na utahané slunce, jako by scenérii kdosi zařídil, než se pro vždycky vytratila.

Většina „objevů“ nemá hladinu „unikátna“, ale co víte, stát se to zas jednou může. Máte už totiž zkušenost. Je moc milé chodit v krajině od léta do léta a umět naučením očekávat. A já jsem se naučil navíc to všem místům přát. Jde u mne o samovolné zdanění zážitku, odplatu za příležitost. A co člověk ví? Senzační moment v nadrozměru může se dostavit už klidně zítra. Příležitost je totiž trvalá.

Jak člověk chodí krajinou a všechno ho zajímá; jak plácá se v ornitologii a nemůže občas pokročit, naráží na překážky.

Odlety slavíka obecného jsou uváděny v literatuře v určitém rozsahu, překlápějícím se někdy až do vyšších podzimních dnů. To by ale nemělo otřásat mým přesvědčením, že prostě odletí o školních prázdninách, opozdilci to samé vyřídí v úvodní dekádě září – a to jde dost často o ptáky na prvním odletu k zimovišti. Prostě to tak pořád a jasně vidím.

V přírodě je takové hledání často dost náročné, protože slavíci nejsou šroubky a matice ve skladech po fabrice. A nikdy nebude líp! Chce-li ovšem dotyčný fungovat v tématu a přeci jen uvidět dál, musí brát jsoucí. Dosahuje tak souboru obvyklého, výjimky spíše tuší.

Podíváme-li se na dotčený objekt od momentu zahnízdění, „matematika“ bude na naší straně. Hnízdí se jednou jedinkrát, s možností opravy po problémech. To mají slavíci zařízeno tak, že náhradně zasednou do stavu, kdy zmar stihne snůšku či mláďata malá. Později už pokus vzdávají.

A kdyby se snad někdo zeptal:“Je ještě cokoli jiného, co mění obvyklé fungování?“ Je (jako vždycky). Jde o páry vytvořené v pozdějším čase nestejností ptačího druhu. A nebo účast „produktů“ z takových „jízd“ v čase předchozím (hybridní ptáci). Některým množení funguje, jiným tolik ne – a jsou i tací, kteří mimo hru zůstávají. Pak je za takových stavů možné, že k odletu do zimovišť přistoupí mírně později. Počet případů ovšem nebude nijak mocný, tak že znovu se vracím na začátek tvrzením – že většina slavíků… ..dál už to znáte.

Bývá svérázný ten čas léta, (proč mu neříkat?) slavičího léta. Krajina zdejší je jako na pánvi, slunce je hořákem k pohledání. Slavičí rodiče po čase hnízdění pozalézaní v zákoutích, o kterých se donedávna také nevědělo téměř nic. Bývá to síla a byl to tento výzkum, který je, v krajině pelichající, vyštrachal. Soudilo se totiž, že s hnízděním zmizí „kamsi“. A výzkum nejnovější, když už tedy člověk se v zadání plácá takových let? Kuriózně starou kartu oprašuje a u některých rodičů připouští mizení. – Jak „připouští“?! Důkazy ve sběru mám.

Vidíte hrou času, kterak je úsměvné tématem jít. Když hledatel atakuje investovaným výměrem půlstoletí, zábavnost investice sílí. Je docela možné, že kdyby na místě mém fungoval někdo výkonnější, že by časové rozpětí značně pokrátil. Vydržel-li by pohlavky neůspěchů, přešlapů odrazové linky před doskočištěm, polemik všeho druhu. Nezdržovaly-li by jej emoce s úžasem. A taky sílící tlaky, jestli by nad jiným nebylo líp. – Ksakru: „Nebylo!“

Je poctivý podzim. Některé stromy již shazují listy a brslen křídlatý ve dvou exemplářích, utopený v terestrické rákosině, zazářil. A pozval hýly. Kde se vzali, tu se vzali. To je to kouzlení náhod.

Byl jsem nedaleko. Vymezoval jsem další krok Slavičího háje, záhon poctivého rákosí. Už vím, co s ním bude. Vzniknou proluky, protože jen tak je takové rákosí živé. Rákosinoví ptáci zmíněnou tvář chtějí, zvýší se násobně potravní nabídka. Všechny tyto kroky jsou takovými pokusy, nemám žádné zkušenosti.

Zajímavý je pobyt rehka domácího. Zastavil se předevčírem a zůstal okolo agrokultury, kde na holé hlíně, plné živin, je hmyzu stále přesvědčivě. To mnozí pěvci tak mají. Táhnou a jakmile narazí na vydatný potravní zdroj, zastaví. „Načtou“ si místo, aby věděli na co dát pozor v prve neznámé krajině a tah přeruší. Nepřipomíná vám věta zdejší momenty v blogu? Ano, i slavíci to tak právě mají. Ale mají to tak i špačci nebo vlaštovky, abych uvedl něco nápadnějšího. U špačků by mi to jistě potvrdil nejeden sadař.

V parku teď prší a zlobit se nemohu. Není to na kafe na terase maringotky, ale krajinu tuším děkovat. Začínalo to být zlé. Planeta nás zatím ještě zvládá, ale pro některé vylomeniny zejména bohatých zemí to nemusí trvat stále. Mám ale tu kouli rád. Především potom její rozmanitost. A i tu nezlomnou vůli do života.

Je čas průtahu budníčků. A jisté je, že budou v turnusech i vzácnosti kdesi ze Sibiře. To už se na českou krajinu ví. Sám jsem jednoho kdysi na zahradě kroužkoval, putoval ve společnosti králíčků. Je to za takové situace ohromující. Stačí dar představivosti. Jenom si člověk říká:“Ať, prosím, pokračuješ dál. Aby se ohromná odvaha zhodnotila“. To jsou ty správné ptačí podzimy.

Přeji, ať naprší všude, kde potřebujete. A ať se nikomu z vás kolem displejů nebo monitoru neděje nic k lamentování. Hezké dny.

Jeden takový byl posledním dotekem k vám na minulém vstupu, zvonek jemný. Zážitků ale je všude okolo ohromné množství, jenom je nabírat k potěšení i obdivu. Pojďme se vrátit do času slavičího léta. Do našeho parku, k nejznámějšímu hnízdění v místě. Ptačí pár tam vyvádí mladé třetí sezónou společně. Už teď bych mohl s příběhem skončit a nechat ho tak, jenom k přemýšlení. Byla by to škoda pro dnešní den, berme si z nabídek víc.

Okolo Klenice bylo toho času už jaro. Nejeden opeřený vlastenec větral okny ztěžklý vzduch příbytku z přezimování a zkoušel u toho zpívat. Tisíce petrklíčů svítily při patách jabloní, včely je střídaly jeden za druhým. A slunce hřálo…

Pak přišla chvíle tajného zvládnutí slavičího návratu. Ano, zkušená křídla znovu a zas spolehlivě dovedla snaživce domů. Už tady v obavě začíná člověka bolet hlava, protože – co všechno musel od času odletu zvládnout každodenně? Nevíme z toho ani písmenko! A pak už rutinně přečítám kroužek, abych se ujistil, že všechno sedí. Ponejspíš není rád, ale jinak bychom nic nevěděli. Na druhou stranu – není to takhle poprvé, přeci.

Pak jdou dny příjemné se slavičím zpěvem, který ale podle mne za moc nestojí, dokonce upřímně – je nejhorší možný. To si ale badatelsky myslím já, jeho partnerka taky v tichosti připsala další úspěšné přezimování a pospíchá hnízdit. Společně. Zase po známosti. A ta chvíle přijde, jen znovu a zas u toho nejsem. Ani být nemohu, park není voliéra.

Znovu ale ve výsledku budeme chytří, zjistil jsem to na poslední chvíli před odletem. Že slavíkem, sedícím na hnízdě přede mnou jenom pár decimetrů, před časem byla ona. To, když jsme točili příběh pro letošní podzim k lidem. Dopředu mohu snad napsat, že je to oslava taky sledovatele – ano, chtěli tak mít. Přišlo jim to celé pro scénář potřebně zvláštní.

Vidíte, jak můžeme pracovat s příběhy, které nezavál čas. A nezavěje. Dokud mne nohy budou chtít nosit za pouhé poděkování, budu od rozkvětu podbělů znovu „na nohou“. Na nich. Hlava totiž moc dobře ví, že dávno nemohu jinak.

Tak buďte zdrávi.

Letní odchyty slavíků znají i jednu síť vedle v rákosí. Na ni pravidla neplatí, není součástí projektu, aktivní je podle možností. Každý rok se ovšem postará o nějaké hlášení – rákosí prostě umí – a právě, že i o záchyt kroužkovance cizího. Letos to nevypadalo, svět by se jistě nezbořil, ale přeci jen šťastný den přišel. A dnes přišly údaje. Pojďme se tomu podivit.

Kdo chytá a kroužkuje rákosníky, možná si řekne, proč se divím. Já to od slavíků však neznám.

Rákosník proužkovaný byl mladý – to je jasné, a vše je v souladu. Proč ale od 30. července letoška se přemístil k 31. srpnu do Slavičího háje, nemám ponětí. Na severo-severo-západ? Přes 330 kilometrů, měřeno po přímce z Maďarska.

Sbírám odvahu pohybovat se po tomto tenkém ledě a napsat, že o chování mladých pěvců před první velkou cestou všechno nevíme. Jasné není ani, zda pták na okraji Polabí konečně otočil, nebo putoval nezvykle dál.

Tento druh patří k nejčastěji kroužkovaným pěvcům pod soutokem Trnického potoka. Pruh rákosí přechází v ostřicové pole a to mají rádi i během cest. A myslím, že i slavičí noční zpěv tomu přidá na atraktivnosti. Chytají se.

Jsou výsledky, které prostě nechtějí tvořit řadu, vybočují.

(Fotku, co dlužím, strčím sem).

12 centimetrů pozdního léta zdejší krajiny. Campanula gentilis.

K pozorování potřebujete: 1 přehledný úsek krajiny, čas a motýly.

Tak jsem byl vyfotit a spočítat zvonky (fotku ještě nemám) a usedám na lavici pod svatým obrázkem, který sem někdo se skříňkou natloukl na borovici. Místo je klidné a den pozdně prohřátý. Bude hůř.

Pak vidím, že motýli ve vzduchu nejsou sezónní dekorací místa, že putují! Od severu z lesů Českého ráje letí krajinou k Polabí, krásně k jihu a mnozí dost vysoko. Aby ne. Před nimi se vzpírá hrana lesa, který, když jsem začínal kroužkovat, byl fakt nevysoký. Je v momentě jasné, že jsou to admirálové, a je jich dost. Těsně nad trávníkem pak bělásci řepoví, těch je ale míň. Směr drží rovněž. To je neskutečné! Kam se jim do hlavy ten kompas vejde? My řešíme tažné ptáky, ale tady jde ještě o úkaz podivnější. Fakt, ty babočky bez zastávky – každá upaluje úplně stejným směrem. Posedím. Mám v plechu zavřené kafe, udělám si pohodu nad tématem. A upíjet budu opravdu pomalu.

Lidé by mohli cestovat po modré do skal, ale je tady klid. Jiní po naučné stezce, která se dole v topolech připojuje, ale ani tam aktuálně nikoho nevidím. Tak to je naprosto grandiózní! Budu v divadle sám. Stejně by asi nikoho nepřitáhlo.

Je vidět Humprecht. Okrouhlý, zvýšený v krajině – dominantní. S půlměsícem na hromosvodu, nebo co to je (půlměsíc poznám, na mysli mám ten dlouhý trn; bude obojím). Postavila si jej šlechta k ovládání a prestiži. Zas budou po Česku „Humprechty“, tak to prostě chodí. Možná už jsou. Tady z mé krajiny je vidět takřka odevšad. Když už stojí, ať je. Důležitější ovšem jsou tady okolo zvonky jemné a babočky admirálové. U těch druhých je mi líto, že se ukáží na moment a už je ponejspíš nikdy neuvidím. Spěchají k moři. Možná až tak daleko ne, ale do teplejších krajů jistě. Pak vidím před lesem, že jedna sedla. V mezích možného jsem „vystřelil“ z lavičky a mažu k tomu místu. Podívat se. Motýl má vrchní pár křídel potrhaný, i barev se nedostává, ale už se zas odráží, nastoupává nad stromy – a mizí pryč! Takhle mou krajinu znám. A slunce k nim poctivě drží podporu, svítí co může. Hrstí přidělených paprsků potom i na mne. Děkuji za všechno.

Je čas babího léta a je nádherný. Pavouci poletují nad zemí, stříbří svým náčiním kdeco, odcházím kotlinou „Města na Klenici“ z pracovního výkonu domů. Pracoviště jsem měl přírodní, to správci krajinných naučných stezek mívají.

To místo je zvláštní. Jsou ještě zákoutí po krajinách, kde tlak od člověka není nejsilnější. A tady takové je. Stráň s chudým trávníkem, kde léto se prohřevem opravdu vyřádilo. Jenomže – to je ten správný čas na úžasy. Alespoň tak to ve zpětném zrcátku vidím, kdy jsem měl pocit, že krajina chce mi oplatit. Představili jsme ji před dvěma dny v ornitologickém prostoru málem v hodinovém výměru a pustila si ji před oči tisícovka diváků. To mi přijde milé a jakoby zdejší příroda chtěla poděkovat. Zdržuje mne v odchodu a čeká, jestli poslechnu. Vždycky jsem poslechl – a – nikdy neprohloupil.

Rýhy v zemi se pomalu zacelují, přijdou podzimní dny. Ještě to ale hřeje, vítr je jižní, i když ostrý. Ten vypelichaný koberec udržel jen hrst kvítků jestřábníku, místo je vážně podivné. Odklízím ještě pár plechovek po nějakých návštěvnících a pak mnu oči v údivu. Kolem na nevelkém prostoru je tu a tam bledě modro. V čase, kdy kytky fakt spíše zalezly pod zem. Jenomže tady se žije! A já po pátrání v herbáři připisuji krajině v skromnosti úchvatný zvonek jemný (Campanula gentilis). Těším se z momentů objevitelských, pár jsem jich za život absolvoval a je to návykové. No, tak to s nimi pobudu a oslavím soukromě chvíli povznesení. Jak je to možné? Kamejka „Krajiny před rájem“ a já zas u toho jsem! Málo se díváme, málo věříme kolem. Veršoval jsem zjara: Jak vidím řepku, mám z toho depku, a ono ztraceno vše zdaleka není.

To se zase krajina domova ukázala! Něco za něco. Nevím ještě úplně, jak s objevem naložím, zítra tam půjdu fotit a počítat. Než ze strany protilehlé přes velkou vodu dorazí mráz.

Fotku zítra určitě dodám a přidám možná i opravené stanoviště.

Oboje má hloubku. Přílet i odlet. Jednoho dne prostě slavíci na zimovišti už nebudou a pospíší domů. Jiného dne po nějakém čase zmizí už zase. Tentokrát ovšem z domova. K pozorovateli jde tady o smutnější moment, protože se ho změna týká. Ovšem, jen toho, kdo jim je nablízku a poctivě se dívá pod větve. Jednoho rána po noci nejsou. Neozve se pod hrází vyčítavé zahvízdnutí:“Co už tu zase šmejdíš?“ Nezahlédne člověk rezavý pohyb v keřovém suterénu, je po sezóně. Zbývá jen čekat a držet palce těm dobyvatelům dálek. A věřit třeba i, že s kroužkem na noze jednou uhlídám, kde taková slavičí dálka končí. Vědět bych to chtěl moc. Vždyť přeci – člověk chce o objektu svých volných vteřin a let vědět co nejvíc. I tajemství, která se snaží být neodhalena. Proto zavírám kroužky chyceným, za moment už zase volným. V naději, že narostu poznáním dál.

Jsou ta jejich místa teď tichá. Pro mne je podstatné ale, že jsou. Že každé z těch zákoutí stojí, že lidé křoviňák drží na vodítku. Za takové situace přežívá naděje právě na jaro uvítací. Kdy je vše docela obráceně. Chodíte koukat do známých míst, jestli už dveře domovní náhodou nejsou otevřena. Domácí, ještě zpocený spěchem, vám neřekne:“Tak mi to ještě vyšlo. Jsem, ptačí domove, zpět!“ To už je na příchozím, aby objevil, rozpoznal, poskočil v skryté radosti.

Včera mi kousíček nad hlavou při práci na stezce přelétlo k přímému jihu za slušného povětří hejno hřivnáčů. Křídla rachotila k městu, jak byla uším na dosah. Bylo jich dvacet dva či dvacet tři, není to potřeba úplně znát. Ale ten obraz, to snažení a promyšlenost, přičítání mil od domova – to je závan poctivého podzimu. Patří to k naší krajině každoročně. Praštil jsem s hráběmi a díval se opravdu dlouho potom už prázdným prostorem. Dálka si je převzala do jednoho.

Tak žijte říjnem jak časy předchozí, bude stát za to.

Příběh, který je čerstvě k dispozici na You Tube ze slavičího parku u Dolního Bousova, je druhý tohoto roku. Předešlý se objeví v premiéře později v Brně. Tento je pro rozměrnost rozdělen, první díl mám zhlédnutý.

Musím říct, že lidé naproti mně byli fajn a práci odvedli pěkně. Mě, ať zhodnotí jiní a sledovanost. Chybám se člověk nevyhne, ať se snaží sebevíc. V komentáři k biometrii namísto „plus“ říkám „mínus“ (i když zapisuji správně), někdy jsem více v emocích. Ale kdo mne zná, mám to i z kovárny tak. Na konferencích jsem nepobíral mikrofon, vždy jsem přednášel přímo. V přírodě v situacích, které mají náboj, také hořím zevnitř. V životě, jak vidno, tomu už neuteču. Dokáže mne „roztočit“ i pomyšlení, kde teď „moji“ slavíci právě jsou. S čím kde zápolí a zda vše zvládnou. Některé z nich jaro odhalí, potkáme-li se v síti či pod plátýnkem. Už nyní jaksi vzpomínkami a fanděním zakládám na budoucí emoce. Mám to prostě tak.

Druhá část snímku z letní návštěvy v parku bude zas trochu jiná a uvidíte místa odlišná. Je úžasné, jak může dílo vyjít, když člověk nezkušeně netuší.

A ještě jedna věc mne těší. Krajina kotle při Klenici na tom trží. A myslím, že dost. Budou o ní vědět lidé mnohde, že také umí být pěknou. Když jsou zruční lidé od techniky a od scénáře, vteřiny táhnou. Dnes ne, ale hned zítra pojedu do parku a projdu místa obou letošních scén. Poděkuju i jim, protože se snažila nepokazit. Vezměte – vždyť jen slavíků se okroužkovalo tolik stovek.

Až bude chvíle, přidám sem obrázek z nedávných dnů, kdy vycházel měsíc a děj šel impozantní.

Výhled na východní hranici parku. O té zde příliš nemluvíme, je mladá, volná k nápadům.