Pavel Kverek
Kdepak, slavíci neberou vážně že na rozdíl od svých prapradědů přilétají do krajin nejméně o dva týdny přirychlených. Že samičky pak nevidí pořádně na zem, kam stavět hnízda, protože bylinné patro pospíšilo k obloze. Kopřivy by už chtěly chránit hnízda a nemají co!
V půl šesté odpoledne začínáme. Kdyby slavíkům dali výměr až do půlnoci, bude to stejně málo. Musím v scénáři škrtat, přebírat.
Pokračovat ve čtení „Ve středu se uvidíme“Komu se bude chtít, přistupte v podvečer čtrnáctého. Míchám téma pro všechny, snad pobaví, poučí, potěší. Vnímám vystoupení jako jednu z mála příležitostí roku a nouze nebude o nic. Dle schématu chystám kvízy, odpovím na otázky (některé jak nahlížím průběžně ani snad otázkami nejsou) a čtyřicetileté hledání v křovinách uvedu v barvách. Abych ornitologickou společnost nenechal v užívání zkratek samotnou, mám též jednu a v pořadu jí připneme křídla. Na nich stanete hledači záhad, jak to mám já, a zažijete Dobrodružství poznávání, jak slyšet bývalo od Mileny Lukavské na rozhlase z PERISKOPu pro mládež. Přijdete k jednomu z řetězových objevů, který doneska nikdo neví.
Věřím, že slavíkům společně prospějeme.
Všem pro pohodu dne – obraz se jmenuje: Tichý přechod přes vodu.
Podobně by si to mohl přečíst na vratech zákazník v Den ptactva. Znít to může trochu nadutě, ale byl jsem si téměř jistý, že uspěji. „Materiálem“ myslím sběr cenných dat z opeřenců.
V těsných březích sice právě jsme, loďka každého z putujících „to má o fous“ na proplutí a to nevíme, co s ní za zátočinou. Možná, že konečně pojede líp.
Pokračovat ve čtení „V těsnějších březích“Od půlky osmdesátých let, kdy jsem chytil prvního, se moc nezměnili. Pokaždé jde o zážitek.
Plánoval jsem na dnešní dopoledne, že pořídím do seznamu prvního slavíka modráčka. Datum už na to je. Vezu z bažin rezaté gumovky a nulu. I tak jsou výsledky krásné.
Nejprve k nadpisu.
Krajina od Humprechtu k Jizeře je pro mne nejvzácnější, mohl jsem možná užít až tento superlativ. Většinu o přírodě co v hlavě mám, je dílo její. Je skromná i v tom mne pozoruje, abych snad sebevědomí své nepřepálil. Vždyť tolik je otázek přede mnou, na které řešení nemám! A vzácný den? Vstoupilo jaro, a třebaže zatím nic nepředvedlo, uvádí v roce čas ze všech nejdůležitější.
Uznávám, není léto jak na obrázku. Pro současnou tvář Slavičího háje platí tedy snímky následující, ale já chci představit zvířátko, které má u mne veliké oko. Emberiza citrinella – to je on. Byl totiž prvním, koho jsem tenkrát, když skončila jahodová ekofarma, potkal. Seděl na větvi a díval se kolem. A drží se území dál, přes zimu i teď v příjaří.
Že tu nic není? Ono taky vyrazit monitorovat po poledni je hloupost obzvláště, kdy dorazil místo dopoledního ohřátého, ledový vítr. A fučí. Mám strach o jediné, že neuslyším odezvu, kdyby tu byl. Produkce moje slyšet bude, jdu s větrem v zádech. Zůstaňte se mnou chvíli a buďte účastníky.
