Pavel Kverek
Zmíněné je nejcennějším mého scházení se s přírodou. Při každé vycházce nějaké budou, toť výhled báječný.
Dívám se za běláskem, jak zvládl přelet louky na cestě k jihu, ale co teď? Když přišla hráz stromů Slavičího háje? Uhnul maličko k východu po hraně travin, ale jen trochu. Neznámá síla ho strhla o metr zpět a už stoupal nahoru. Kdepak, kurz třeba držet.
Pokračovat ve čtení „Vteřiny objevování“To je sice atraktivní název tématu, který odemyká nejednu příležitost k „slavičímu nachytání“ v sezóně, ovšem nedojde na něj. Přišlo mi zcela čerstvě na mysl více promluvit o snahách získávat pro ptactvo krajinu. Přesně v duchu úvodníku ČSO z nejčerstvějších Zpráv.
Skupina desítek lidí jde Slavičím hájem. Poslední akce tím v letošku končí. Jabloně jsou v listí, bez jablek. Odpočívají – a – nebyl k nim dobrý rok. V síti se chytají nad potokem strnadi rákosní. Demonstruji předurčování samečků/samiček podle kresby pírek na hlavě zimního šatu. Pak odlétají, na řadě jsou tradiční úpolníci. Přilétli na vodu.
Říkám lidem, že bych přál každému z podobných, aby měli v krajině svých pár metrů země. A půjčili je zvířatům, jak je tomu tady.
Pokračovat ve čtení „Stromům v našem parku“O babím létě chodím krajinou a hledám zapomnětlivce.
Pokračovat ve čtení „Každý rok to tak mám“Nakonec z toho mám zážitek z velkých. Včera jsem to moc neřešil, prostě je léto, tak jsou. Ale ono tomu je jinak a nad nepozorností jsem se bavil, i sobě domlouval. K polepšení.
Pokračovat ve čtení „Nad nečekaným jsem málem mávnul rukou“Nadpis může působit zmateně, ale až sem jsem došel včera před setměním při návratu z práce.
Pokračovat ve čtení „Až přejde zima“Migrační rozhraní je stav, kdy z republiky část jedinců druhu táhne po mapě „tam“, druhá „jinam“. Uvažují se směry – jihozápadní, jižní, jihovýchodní.
Pokračovat ve čtení „Tahový předěl slavíků?“Období, kdy jsem jezdil na konci léta do hor číhat pod světlo, byly důležité. I když se tolik nevědělo a mnohé koupalo v chybách, vážím si příležitosti. Hory jsou učitelem dobrým.
Pokračovat ve čtení „Odchyty v horách nutí přemýšlet“Černé žilnaté tělo stromu si řeklo o pozornost. Tlačím dlaně mezi vlny lesní kůže v cestě za souzněním s místní divočinou. Co si pomyslím, bude. Cestu zdejší znám a někde hluboko moje dávné otisky leží. Za chvilku ty kroky uslyším a zoufalý čas stane na lopatkách. Habr je letitý a má docela kliku. Terč jeho letokruhů smí dál narůstat a těsnopisem ukládat vše, co přijde.
Pokračovat ve čtení „Mezi letokruhy“Posledně se mě ptali, na kolik tyhle probděný prázdniny přijdou.
Pokračovat ve čtení „Byla to docela jízda!“