Archiv rubriky: Články

Dívám se dole v kabinetu do objektivu foťáku, který u toho se mnou byl. Nedávno dosloužil, ale nechám si ho. I pro tu vzpomínku na vzácnou chvíli.

Slavičího zpěváka, co mne v křoví tehdy sledoval, se povedlo chytit až sedmnáctého června v půl desáté v noci. Začínal pelichat, sezóna tím zhasla i jemu a bylo mi ho líto. Kvůli ní přišel o všechno. Ona za to ale nemohla. F1 hybridní samice jsou neplodné (na rozdíl od samců) a podle pozorování z umělých chovů se ani k přípravám na hnízdění příliš nemají. On o ní ale věděl, že ji má v okrsku, že oslnil právě ji, a nadbíhal všemožně až do půlky června. A protože tedy ani on s hnízděním povinnost neměl, pelichal rovněž záhy. Znal jsem jej podle kroužku z předchozího roku, chycen byl naproti, ve východním dílci. Kontrolní odchyty v těchto prostředích jsou velmi důležité, pomohou stanovit míru přežívání. Ta, zejména u mláďat, bude kritická. „Projektily“ aut dříve či později sestřelí každého. Až takto zoufale dopadla zdejší kulturní krajina bez nabídky! Každé mládě, které se v těchto jinak atraktivních protierozních a protihlukových výsadbách narodí srnám, u zajíců, strnadů, vřetenušek a ohniváčků, skokanů a ropuch, užovek a slavíků, mělo by mít na tričku oslzelý symbol jepice.

Hybridní slavičí samička, pokud přepelichala a zvládla odletět, odtáhla velice brzy. Nikdo zatím netuší u kříženců rodičovských druhů s tak odlišnými africkými zimovišti, kam. Kde končí cesty hybridů? Tento pták však cesty zvládat musel, podle znaků byl víceletý. Musel na jaře odněkud přiletět! Odněkud z Afriky. Od jihu ze Zimbabwe či Zambie, nebo snad od Burkiny Faso či Ghany nad Guinejským zálivem? Anebo někde napůl? I v tom je téma kříženců unikátní.

Než zamyšlení ukončím, pokusím se představit kvarteto svodidly vymezených celků dálničního sjezdu. Severní jsem uvedl vyšlechtěnou pnoucí růží v koruně stříbrného smrku.

Východní je protáhlé a svírá obří trafostanici. Jižní je odlišné záplavou květů několika druhů jasmínů. Bývá to velkolepé. Uprostřed tráva a porost osik, všude ležení nepřizpůsobivých. Západní je po zemi potaženo brčálem, v čase květu tak modře. Do toho břízy – neskutečno!

Slavíci musí být hluční, provoz už neutichá ani v noci. Bývalo jinak, ještě v devadesátých letech v noci provoz na pražské silnici výrazný nebyl. Na jičínce vůbec.

Až po Přestavlky u Mnichova Hradiště, přes jejich nadjezd, a na druhou stranu stále dál ku Praze jsou tato prostředí slavíky vyhledávána. Objevil jsem to náhodou. Když odvážel jsem mládež z diskotéky, při zastavení na přednosti v křižovatce poblíž, jsem zaslechl zpěv a stáhl okénko. Bylo jasno. Zpěv z křoví zněl dokonce několikahlasně.   

https://region.rozhlas.cz/hodne-veci-o-slavicich-stale-nevim-rika-znalec-slaviku-pavel-kverek-za-40-let-8152121

Znovu to řeknu. Když plakát od dcery pozval na první VPZ, řekl jsem lidem, že bude i posledním. Novinář mi vyčinil, jak můžu tak mluvit, když přišlo tolik lidí.

Letos jdeme zas. Tehdy napsaly noviny, že to byl jeden ze 40 podniků v republice, v současnosti je akce už velkou.

Dnes stoletý básník poté, co s námi dorazil do cíle a doma se vydýchal, provedl toto:

A jiný moment ukazuje (v roce slavíka) chystání na večer, k Noci slavíků. I tam přišlo lidí hodně. A ještě jednu věc řeknu, nikdy nelilo.

Letos jdeme sem: 50°29’41.512″N, 15°2’38.554″E. Kněžmost – Důně a dál. Potřebuji vědět, zda tam náhodou nejsou slavíci, nikdy jsem je nezjistil, ale mnoho let tam už nechodím. Zvu hlavně děti, přijďte. Bude to od půl sedmé do oběda. To ustojíte. Celé koordinuje tradičně ČSO.

Bude to dvacet let. Dvacet let s vámi, a protože děkujete pokaždé vy, dnes poděkuji já. Za to, že mne, ani syna, v tom nenecháváte. Že čas, který do zvládnutí zadarmo vkládáme, oceňujete zájmem. Kolik je těch, co už nežijí. Kolik dětí dnes dávno je rodiči. I můj věrný společník! Kolik se toho změnilo u mne. V krajině, na cestách každého z nás. I jiné se změnilo, nezvu média, stojím o klid pro vás. Krajina zchudla, my padáme s ní. Ptáci se ale kolem nás ještě objeví, to slíbit mohu. A kdo ví, možná se vrátí zahnízdit i místní čápi, podruhé. Zvu do krajiny, kterou jsem neubránil, nemám síly. O to víc nepřátel zdejších, což mi tolik nevadí. Nabádám v médiích, ať Kněžmostku konečně vytrhají z hnusných panelů socialistických výdobytků! Třeba to udělají, až budou v krajině bez vody docela. Vadí mi, když podťali prastaré lípy při nádraží a podetnou další jinde. Vadí mi tu dnes mnohé, rezavá pole v máji, namísto vůně rozkvetlých sadů. V tom naopak dokázali být komunisté lepší. Možná kvůli pohlednicím, ale dokázali. My od zdejší vesnice prchneme Důněmi k Valečovu. Zkusíme třeba i les, po čase. Prochytat. Uvidíme. V sobotu o druhém máji…

A ještě souhrnek:

2001 Kněžmost – Koprník, rybník Nový; 2002 Kněžmost – Koprník, rybníky; 2003 Kněžmost, Valečov; 2004 Mladá Boleslav, lesopark Štěpánka; 2005 Veselá u Mnichova Hradiště, jezero; 2006 Veselá u Mnichova Hradiště, jezero a řeka; 2007 Býčina, rybníky u Býčiny + Dolní Bousov, rybník Červenský; 2008 Veselá u Mnichova Hradiště, jezero; 2009 Buda u Bakova nad Jizerou, rybník Pátek; 2010 Matrovice, rybník Vražda; 2011 Rohatsko, v Horách; 2012 Bakov nad Jizerou, osada Ostrov; 2013 Dolní Bousov – Šlejferna, červenská kosa; 2014 Koprník, rybník Nový; 2015 Horní Stakory, podbaba; 2016 Mnichovo Hradiště, Dolce; 2017 Dolní Bousov, Slavičí háj; 2018 Dolní Bousov, po naučné stezce Krajinou Červenského rybníka; 2019 Obruby, komplex Pteč; 2020 Kněžmost, park Důně.

Páteční pracovní den končí milou větou. Předávám dílo, trvalo měsíce a ještě při něm klečím se štětečkem v ruce na schodech: „Vás ta práce hodně baví. Takových už dneska moc není…“. Slyším od majitele. Pak jedu v náladě k východní výpadovce a vím to – zase ji uvidím! Srdce bude bušit a pocit udržím až domů před vrata. Už se to blíží a už ji i vidím! Jezdil bych po kruháči donekonečna a díval se na ten severní dílek čtyřlístku – slavičí lokalitu. Sjezd z rychlostní desítky. Tak tady to bylo. Vzpomněl bych si ještě? Nemám za sklem příliš práce, vyzkouším se. – Třetího června, roku devět, těsně po patnácté. Jo, jo. Za pár minut se tady položí základní kámen zviditelnění mého výzkumu. Budu po světě první, ale ještě si do Silvestra na finální verdikt počkám. Takže se musím krotit a vymýšlet, co stane se, když…?

Vidím i teď zcela zřetelně, jak tehdy projíždím fotky, zkušeností tolik ještě nemám, ale splést se snad nemůžu. Bude to ona! Proč by podivný slavík pelichal letky, byť v samém začátku? Ze Švýcarska mezitím přichází výpočet spuštění pelichání slavíka a shoduje se s mým. Přeci jen, než křížení, v pelichání mám odslouženo již pěkných pár let a téma ovládám. Slavík začal mezi sedm – a osmadvacátým květnem (!!) s procesem kompletní výměny peří před odletem. Hybridní jedinec je to na 100%, a kdyby měl být samcem – jednak by ještě nepelichal, měl jiný tvar vnějších rozmnožovacích orgánů – a hlavně – proč ten naříkavý hlas za mými zády, když jsem opeřence zpod síťky lovil? Jakmile jsem ho po okroužkování pustil, za zády propukl zpěv. Pozvaný novinář, který vlastně všechno způsobil – tedy jeho luxusní boty – že jsme šli na periferii do parčíku, a ne do bažantnice kopřiv metrových, právě přichází. Řeknu mu, co si myslím, a jestli si soudem upálím ostudu, společenský magazín to unese. Emoce se brzdit moc nedaří, už bych chtěl být zase sám. Pominu se, kdyby to vyšlo. Mrzí mne, že v německých studiích jsem fenoménu úplně nejvíc pozornosti nevěnoval, protože prostě…, …zasloužili by si jiní, profesionální. Experti, kteří po senzaci s možným výskytem ve volné přírodě pasou fůru let přímo v hybridní zóně kolem Odry. Není přece možné, aby tady pod zaprášeným svodidlem automobilového města, aby udeřilo z čistého nebe.

Že tehdy opravdu uhodilo, vše je na blogu. Najednou o kus dál v sezení nad kávou slyším k mému výzkumu moc pěkná slova o reprezentaci regionu a ve mně se zhutňuje konečně, co se vlastně stalo. Pak jedu domů a ze stanice čtu, že – ne pouhá klika, jak úspěch ponižuji – ale, že štěstí přeje připraveným.  

Při hledání fotografií na podporu článku o slavících jsem konečně našel fotku, která to říká jasně – takhle ti letní vypadají!

Trvalo mi dlouho, než jsem přivykl odletovému kabátu, který slavík obecný – víceletý, získá pohnízdním přepelicháním. A ještě mi přijde, že barva šíje není věrná docela, bývá až jemně do fialkova. Od srpna pak slavíci staří i mladí už jenom blednou. V cíli vzdalovací cesty vystaví tělo paprskům, a tam tmavé tóny vezmou rychle za své. Ptáci se následně rozzáří. A právě tací přilétají do našeho zeměpisného pásma zpívat a hnízdit. Ti mladí nejsou až takoví elegáni, peří z hnízda nebylo příliš kvalitní a v labyrintu větví dostává zabrat. Navíc jej, na rozdíl od rodičů, nosí mladí o dva měsíce déle. Po prvním svém hnízdění, zhruba po roce, je u mnohých z nich šat v takovém stavu opotřebení, že určování v ruce je lehčí. Přesto ve starší literatuře můžeme číst, že se slavíci na jaře vrací v až překvapivě zachovalém peří.

Slavík obecný si vystačí s dvěma základními barvami – hnědou a bílou. Výsledný šat je pak dílem tónování. Kdo by chtěl namítnout, že bílou nikde nevidí, odstíny už ano, dodám fotku dalšího přepeřeného slavíka s pěkným očním kroužkem.

Major Terazki to věděl už tenkrát. Urolog prostě nemusí znát poslední hity z oblasti vývoje zubních protéz, ale svůj obor by měl ovládat a dál v něm zrát.

Jarní Kroužkovatel poradí, jak zvládnout určování letních slavíků, často podivně jiných, návod vyvrcholí křížením včetně „produktů“ (rukopis už byl předán). Téma je moderní, dosud nepříliš známé, přičemž hybridních slavíků skutečně přibývá. Tedy – přinejmenším v odchytech.

Hodí se kroužkovatelům ovládnout znaky, které výzkum na Mladoboleslavsku v posledních letech pořídil, zpracoval, ověřil a s úspěchem využívá. Psal jsem nedávno, jak někteří kroužkovatelé (i ze Slovenska) si tato stále jedinečná setkání v podezření svém nechali posoudit – a až na jeden případ se ostražitost vyplatila.

Čerstvě je mi znám ještě jeden slavík – a sice z webu Červenohorského sedla (na stránky jsem zval předposledně a dnes jsem jej tam pročítáním objevil). V samém začátku loňského chytání tam pořídili slavíka, o němž napsali: „První letošní slavík tmavý, podle tvaru a velikosti první ruční letky zřejmě kříženec se slavíkem obecným“. Neměl jsem nikdy takové štěstí, když jsem tam jezdil, na podobného ptáka. K domněnce z odchytu uvádím: Jde o křížence v každém případě, i když zcela jistě ne podle 1. ruční letky, která je zde dokonce delší, než krovky. Takový znak patří vždy slavíku obecnému a velmi bych stál o to, uvidět rodiče tohoto „vychýlence“. Což, ty lze jakž takž ještě uvidět, ale babka a děd! (Z těch dvou víc ještě ji!). Tam někde je konečně ukryt slavík tmavý. Dál už vše směřuje k splynutí v slavíka obecného. Skvostný úkaz. A dokážu si už teď představit měřenou délku křídla kolem devadesáti. Hodí se velmi z tak vzácných setkání pořídit vzorek k analýze DNA, mnoho bychom se z příležitosti naučili. Časopis Kroužkovatel přinese zásady, jak posuzovat podezřelé slavíky, zde, u slavíka z webu, promluvila 4. letka ruční (mnohdy dokonce důležitější). Přispělo i to, jak celý slavík vypadá, ovšem nelze o něm říci, že je Luscinia luscinia, to jistě ne. S největší pravděpodobností jde o zpětného křížence, ovšem vizáže, kterou příliš ještě neznám. I v tom shledávám výjimečnost zástihu v horách.

Tak vidíte. Hybridních slavíků čas léta nabízí tolik, že je zachytí málem každý, kdo v noci nalíčí a u toho zahraje. Do nové sezóny už budete podrobněji vědět, jak pojmenovat podobné rarity v databázi.

Čas od času je třeba, aby prostor nabídl téma fajnšmekrům kolem mačkaného hliníku. Nikdy jsem o tom dosud nemluvil, pokud ano, v náznacích.

Znovu se vraťme k fenomenálním nočním odchytům v létě a přiostřeme smysly. Je ještě jeden důvod, proč mne kalendář v začátku prázdnin vyhání z domu pod hvězdy. Zjistil jsem totiž v úžasu, že oněch půl sta letních dní téměř přes jeden nabízí slavíka z kategorie senzačních. A opět se mi v hlavě spojily zkušenosti z pelichání (roky předtím) a nové z nocí. Dnes už by mne nepřekvapilo, že když natáhnu pastičku u Písečného rybníka za Březnem a vylovím z ní ohromné hybridní zjevení, a o rok později jen o kilometr jinde pod hrází rybníka Vraždy chytnu dalšího tohoročního křížence jen jakoby nic – proč to tak je. Prostě v tu dobu v krajině jsou, a nejspíš početněji. A jsem zpět u nočních sítí. Takové chytání opravdu baví i vzdělává. Z hlavy se chvílemi kouří, volám na pomoc nejvzácnější zkušenosti a veledivný slavík na mne jen kouká, chtěl by už letět dál. Některé ptáky přiřazuji až zpětně podle fotek a biometriky. Ne přímé křížence, ty zpětné. U nichž už smíchané znaky přecházejí v jeden z rodičovských druhů. Otcem byl totiž sám F1 hybridní pták. Pak si až říkáte během velenocí (dva týdny, kdy táhnou početně světlí i tmaví, dospělí i mladí), že snad ani jeden slavík v ruce není normální. Laboratoř by to chtělo s sebou. Ta by v komentování ústa snad nezavřela! Zjištění provokují k domněnkám, že poutníci z mohutné hybridní zóny nad námi – a dál, jsou v přírodě mnohem častějšími, jen jsme je „neuměli“. Je pro mne zážitkem jen o málo menším, procházet zpětně fotky z těch dnů.

Kupříkladu z loňska Slavičí háj – dvě noci po sobě. Šílení ptáci! První je backcross, druhý F1 pták.

Kdo oba druhy má nastudovány, musí se nad snímky bavit. Z archívu od roku 16 bych podobných bastardů vyrovnal pěknou řádku. A dokonce i ke kolegům, kteří poslali podivnost na určení, měl jsem už čtyřikrát radost říct – ano, nefotili jste zbytečně.

Hybridizace u slavíků je ohromné téma a garantuje směrem k mým kleštím, že je z ruky do smrti nepustím.

Přestože běží teprve předjaří (poctivě od listopadu), téma letního chytání je u mne na stole často. Kvůli chystaným přednáškám.

Nultý ročník odchytů v noci jsme podnikli v roce 16, pak už začaly vykukovat výsledky. Mezi nimi i pokus o rozpoznání, kdy vůbec na slavíky poprvé vyrazit. Půlka července je čas proradný v území, které je současně hnízdní oblastí. Po setmění se totiž ve vzduchu odehrává něco, čemu ještě pořádně nerozumím, ale slavíci se už chytají. My ovšem nerozpoznáme, kdy jde – alespoň zčásti – již o ptáky tahové či stále potulující se, místní. Prokroužkovanost posledních sezón a také obrovské štěstí doložilo v několika případech ptáky zdejší příslušnosti, které už ovšem noc začíná vzrušovat a uvádět do pohybu. Tahový neklid zažehává, a oni tlak vnímají. Nabízelo by se podívat jinam, kde slavíci široko daleko nehnízdí, a díky týmové spolupráci je podchycen větší časový blok. Web Červenohorského sedla – http://fkcso.cz/chs/2019zaver.php – nám ale příliš s úkolem nepomůže. Podle aktuálního grafu se v místě začíná totiž ve vztahu k slavíkům pozdě. Ostatní, menší punkty po republice, jsou – buď ohroženy blízkým hnízdním výskytem druhu, nebo neumožňují dostatečné podchycení „slavičích termínů“.

Čeká nás tedy na Mladoboleslavsku chytat od konce úvodní dekády prázdnin, a též nepřestávat věřit na náhody. Dokázat poté výsledkem říct, že první průtažní slavíci se pod noční oblohou objevují tehdy a tehdy.

O mnoho snazší hledání je u slavíka tmavého, který, když se v síti prvně objeví, je jasné, že průtah začal. V našich prostředích během hnízdní doby je totiž poměrně vzácný.

Posledním ze zájmových objektů, více však při okraji, je slavík modrák. U něho však situaci komplikuje zejména neznalost původu ptáků (rozpětí možných domovin se nabízí přeobrovské), a také přítomnost opakovaného hnízdění v roce, což situaci znepřehlední. V rámci objektivity třeba dál přiznat, že tento třetí slavík je lákán v úvalu Klenice zatím okrajově a výsledky jsou neobjektivní. Stav se může napravit už letos možností využít více chytacích jednotek. Co je dnes vyslovenému společné? Fascinující setkávání mimo jejich nárokované biotopy.   

Ten nápad nemohl vzniknout dřív. Lyžařské hůlky bývaly totiž z bambusu a ještě dříve z lísky, což by jen sotva fungovalo. Pak se mi v dílně objevily z nějaké půdy aluminiové. Docela robustní, ale přeci jen už silně motivující. Nebyly tehdy ještě kónické. To už mi o rok později dokázal syn sehnat šest kousků (délková i typová směs) za dvě stovky ze šrotu. Odstranit rukověti i terčíky proti zaboření, přibrousit kovové špičky u páru, který půjde do hlíny, najít vhodné, jež se do sebe zasunou jen mírně – ale přeci tak, aby řádně držely, a pak si revolučního nápadu jenom užívat. Pro lyžaře/běžkaře vymyšleny ultralehké ze slitin, avšak pevné, v balíku skladné, mobilní. Natřeny po původních křiklavých barvách základovkou typu „Bažina“ a gumičkami sbalené k přetáhnutí. A je vymalováno! Investice bez započítané práce kolem dvou set. Že nevypadají profesionálně? Do křoví se nechodíme předvádět. Poslání je jinde. Když vzpomenu na mačetu a zdlouhavé kácení jasanových náletů z podrostu vysokých stromů či od prostupu pod elektrickými dráty, je tento způsob docela jinde. Snad kromě rákosí. Tam byste museli další pár přidat, protože zmizí v bahně jak nic. A jejich lehkost s pružností nejsou zde úplně ku prospěchu, tady se klacky naopak hodí. Jasanové, ponechané v rybničním prostředí, vydrží zhruba pět let. Je u nich výhoda, že zabodnuté a vyčnívající kolem zarůstajících ulic stoprocentně osloví hnízdící ptáky k využívání co pozorovatelny. Už bych dnes jiné tyče nechtěl, než duralové. Kroužkovat jezdíme auty, která jsou skladem, terénní stanicí, pláštěnkou i uzamykatelnou noclehárnou. Pro toho, kdo se vyprofiloval na druh co specialista, stačí obvykle tyček jediný balík. K přehrávači využíváme většinou sólo síť, se kterou prostředím podle odezvy na hlas kočujeme.

Dále potřebujeme mačetu. I tady se osvědčila „domovina“. Všechny ty TOP od výrobců jsou většinou těžké či dlouhé, široké a humpolácké, ruka od nich bolí. Nedokáží zareagovat na potřebu kroužkovatele tnout pár minut větve, pak přejít do rákosí, vyséc i trávník, na cestě odstranit zvrácený kmen. Na vše si vystačíme s upraveným pořízem, prve k odstraňování kůry. Vybrousíme-li jej „lamelákem“ a pak už jen dolaďovaný na brousku, dokáže v terénu divy.

Z kotev pro sítě se skvěle uplatní zelená syntetická šňůra od vojenských sítí. Na hřebík – krovák navinutá. Funguje báječně, jen pozor při kotvení na ledě (odchyty zimujících sýkořic). Síť tam máte vypnutu, už také hrajete – a najednou nápadné zaklepání a svěšení sítě! Hřebík si totiž vytaví velice brzy díru a tahem vystřelí ven. Šňůra je fajn, ale až zbytečně pevná. Přišel jsem o síť při sečení svodnice traktorem údržby. Zachytil pouze kotvu, avšak ta za sebou natáhla téměř celou síť. Normální provázek by se přeždímal a zbylé zůstalo zachráněno. Sítě opravujeme v dírách spíše dnes už jen svazováním ok k sobě nití, která v uzlících drží a nepovoluje se. Je mnoho chytačů, kteří defekty neřeší a dokáží pořídit věci vždy nové. Kdysi se síťové dílce pletly a poté vyvazovaly, díry v nich klasicky vyplétaly náhradním pletivem. Dokud materiál pobytem ve vlhku nezpuchřel, pak už nebylo čeho se chytit. Opravy na sítích nevadí, ptáci je nijak nereflektují.

Poslední vychytávkou, kterou bych rád uvedl, je sklopkařova motyčka. Než jsem takovou z katrové pily vyvinul, zničil jsem o letní vyprahlou zem nejedny podrážky bot. Pro líčení totiž třeba na zemi „zrcadla“, a to ze tří důvodů: sklopku snáz najdete, aktivně na obnaženou zem reagují zájmem ptáci a zařízení spolehlivě sedí. Protože dnes se už pastičky k zemi nešpendlí, mají obvykle dno.

Text není a neměl být „návratem do pravěku“. Foťák k dokumentaci dál doma prostě nevyrobíte. Měl ovšem připomenout nespornou kvalitu a výdrž po domácku tvořených pomůcek, praktických, spolehlivých.

Důležitá informace případným zájemcům.

Prosím vás – kdo by se chystal kdy do Slavičího háje, představy o zázraku udržte při zemi. Není to tak, a ještě mnoho let nebude. Jednou ano. Jednou se dočkáme – vy, i já. Za to ručím, dokážu za cílem jít.

Pokud chcete přeci přijet na slavíky, musíte v máji, kdy se předvádějí. Kdo víte o slavících ve vašem okolí, zajděte si raději tam. U nás vše nasajete spíše jen s průvodcem, kterým jsem sám. Jen já dokážu obrátit neprospěch ku prospěchu, pojmenovat krajinou obou tváří. Vykouzlit netušené a zažít nejmíň všechny z příchutí slova – naděje. Se mnou si v místě vyzkoušíte uvěřit. Za stavu – pracování na tom. Jinak se vám může přihodit, co jistým návštěvníkům, mířícím výletem konkrétně tam. Poznámka zkraje – o smeťáku, náladu rozkývala a skupinku rozdělila, byť žasli všichni. Černá a bílá – ano, to platí stále do našich dnů, pro životy. Přijímám pohledy všech, také je chápu. Čekám pak ale s o to větší touhou na chvíle povzbuzení a vím, že někde, málem nadohled, už třeba jsou. Poslední najdete třeba na tomoto webu, v ohlasech na Kurz poznávání ptáků ČSO:

https://www.birdlife.cz/co-delame/akce-pro-verejnost/kurz-cso/kurz-cso-2019/.

Má to pro mne pořád veliký smysl.