Výhled na „brzy“

Dobrý den, přeji.

Co se děje už nyní – na rozhlasových vlnách se vlní reportáž ze včerejška od Bousovského betlému. Po 9. ráno ji přinesl ČRo Region (bude v archívu), na Plus bude o něco delší a Radiožurnál ji vřadí průběžně, časově pochopitelně omezenou. Děkuji panu redaktorovi, vyšlo to moc pěkně, i s bousovskou školní třídou.

Za několik dní se konečně objeví za okny tento úkaz a pak už se v dohlednu dočkáme.

Tady se objeví text o pobytu červenek na zimovišti v zahradě za kovárnou, opřený o kroužkování. A na svátek chystám pralinku pro mnohé čtenáře. Zachytím (podle pravdy) čekání na slavíky v jejich háji – ptačím parku na východním okraji města na Klenici. Přijďte si přečíst.

O tichých oddechnutích

Dlužím čtení romantičtějším čtenářům, a protože se zvolna blíží největší svátek zbytku starého roku, v němž se natahování noci konečně zastaví a už neprodlouží, tisknu jej sem.

Neslyším je – a není to tím, že příliš neslyším. Neslyšel by jiný, kdyby při mně stál. Vím ale, že existují a vcházejí s naší nadějí. Ornitologickou. Ptačí oddechnutí.

Bylo to na jaře a kolik už jsem podobných sklopek nalíčil! Rovnám lístky pod kolíčkem, zkouším jeho citlivost, vycouvávám zaječím tunýlkem z trní a časem použité kvítky seskakují na zem. Vím, že ho chytím – a taky vím, že ho co nejdřív pustím. Nevím zatím, jak vypadá, ale zajímá mne to. Přichází chvilička, kterou mám k přemýšlení. Kdy často nedýchám, nebo si tak alespoň myslím. Z toho keře vůbec neodletěl – jasně, je jeho! Jenom se posunul víc do jeho středu, mazaně. Vím dobře, že mne sleduje, tu zvláštní událost v jeho bytě. Pospíchal od Afriky, aby mu místo říkalo „pane“. Je nesnášenlivý, jak oni bývají, a toho jdu využít. Sklopka se chová, jako by jí o nic nešlo, já ji však znám. Už chvíli je napnutě v práci. Ani k ní nekoukám, chvíle jsou krásné. Podívám se, až řeknu – teď! Když se chytá na jednu pastičku, je to velký koncert. Rutinně profesionální. Toť jízda posledních let s novou technikou.

Je čas prvně nakouknout. Minut pár uteklo, křoví není rozlehlé, mohlo by to vyjít. Skláním se nosem blíž k bobkům udržované stezičky, poklekám a vsouvám se pod klenbu. Už síťku vidím, je vzpříčená, třepající se. Může v ní být cokoli, i v tom je to hezké. Věřím ale na slavíka, i když mám v penálu kroužky všelijaké. Zůstanou ale tam, vysoké nohy a rezavé záblesky – takhle to znám! Jeden slavík mi kdysi utekl školáckou chybou. Docela nedávno, kdy jsem si myslel, že už všechno znám. Je mi to ale jedno, nechtěl jsem po něm prsty chňapnout a držet jej za dvě tři pírka, než si je vytrhne. Odletěl. Vidím to jako dnes, vedle nějaké opravny aut. Byl toho dne posledním.

Dnes jsem opatrnější a slavík má smůlu. Prohlédnu mu nohy – co kdyby? Pak tedy kroužkuji, měřím a určuji. Prohlížím celého, fotím a ruku otevírám. Teď napočítejte vážení příchozí do pěti a vystoupejte očima k nadpisu. Myslím si, že to tam je. Ti ptáci to tak mají. I proto si příště dávají pozor. Nedá se nic dělat, je to prostě tak. A zbytek už je na mně. Radost z toho nemají. To já jsem tím ilustrátorem vteřin, já nechci dovolit, aby to byla jen věda, vždyť vůbec žádným vědcem nakonec nejsem! Nic takového jsem nestudoval, tituly nemám. Mám ale vyznamenání, od čtenářů, jako jste vy. Řád srdce. Z Divadla U Hasičů.

Je přesně za to, co jsem tu před chvilkou vypověděl..

Tichá doučování

Jsem v práci. Provádím úklid a údržbu dolnobousovských naučných a zážitkových stezek. Už vím, co do sebe omladina lije, aby měla svaly (kolem laviček je plechovek opravdu fůra), sbírám a postupuji.

Slunce má krátké nohy a večer není daleko. Končí listopad. Na otočce stezky neotočím. Popojdu pár desítek metrů a počkám na vzpomínky. Koukám, že už jdou! Tady to bylo. Tady jsem po letech nehledání našel zase slavičí hnízdo a budu kroužkovat. Barvím kroužky do nenápadna pro mláďata, vybírám je z důlku a po okroužkování vkládám do pytlíku. Pak zpátky do hnízda. Jo, jo. Kde teď mohou být? Doufám, že žijí.

Hnízdo jsem teď pod listím nenašel, ale tu situaci mám před sebou. Takhle si stavební parcelu vybírají. Přesně, jak to je tady u cesty, zhruba uprostřed obrázku, v těch brčkách rákosu.

Příští rok se sem těším. Spíš ale na okolí, tak to mladí mívají. Usazují se kolem. Uvidíme. Přestože je po sezóně, člověk s nimi může být dál. Třeba právě takto. A učit se na tom.

Jeden z posledních původních topolů při náhonu to má v osudu pěkně nahnuté. K zemi se složí brzy. Není už mnoho brachů, co pamatují mé dětství – a třeba i prvního modráčka na červenské kose! Turisté si už překreslili značku vedle na naši směrovku. Stromu nevěří. Ale já, já jsem tam tak rychle hotový nebyl. Možná už na jaře, až přijdu na slavíky, bude topol přes cestu. Pily ho seřvou a vygumují. Místa stárnou tak jako my. Ty stromy se vyvrací, jak koruny mocní. Doprovázely mlýnský kanál, ve kterém voda dávno není a přesně z návětrné strany se kořeny v korytě nemají kde chytit. Povětřím podléhají. Spadnou pokaždé stejným směrem. To asi proto, abych si všiml.

Pozvánka

Od zítřejšího večera bude prvně vystaven v galerii Na faře městský betlém. Přij(e)ďte se podívat. Máme hotovo.

Na skok do středověku

Jdeme do práce, ale předtím zkoušíme detektor, jak umí pískat a jestli by něco neohlásil tady na zahradě. Na hromadě zeminy, vytahané v létě z jezírka, kde nedávno rostly cukety. Měl jsem ovšem pocit, že jsem vše prohlédl už na lopatě dřív. No, neprohlédl. Detektor písknul tónem pro železo, zlato se prý ozývá jinak a rýč se zanořil. Pár kontrolních změření v hloubené jamce černavy a už čučíme, co je v hrsti, protože přístroj se nechce vzdát a nabádá nás. Nález, který jsem si tolikrát přál! Hodí se totiž do série, letopočtem i povahou. Máme už z dřívějška podkovu z 15. století. Teď přibude šipka do kuše. A už i tušíme, že po opatrnosti při čištění a konzervaci bude docela zachovalá, což je zde v kyselých bažinách u železa malý zázrak.

Čerstvě nalezená.
Po ošetření.

Tak tohle dokázalo prostřelit prý i plech! Detektoráři se s hroty setkávají hlavně kolem hradů. Tahle šipka je ale naše! Obraz na stěně kovárny ode mne překreslený zachycuje čas, když to tu nájezdníci zapálili. Samozřejmě, že kuše používali i k lovu, já mám ale pocit, že tenhle hrot letěl jinam. Trochu mne tady děsí. Teď už ale útočit nemůže. Odkud se sem dostal? Který kovář jej vykoval? Kdo jej opravdu vystřelil a proč? Proč jsem ho při hloubení přehlédl? Kolik jiného jsem minul? Středověk. To tady muselo být rušno. Kdo vystoupal vedle na Hrádek, měl bažiny s osadou jako na dlani. A když byl lotr s podporou a těšil kapitál, bylo rozhodnuto – jelo se dolů! Křižáci…

Pokaždé, když něco najdu, přemýšlím o krajině. Co všechno na lidi pamatuje. Pokaždé, když doutná jaro a líčím na slavíky, kteří znovu a zase přiletěli, přemýšlím o krajině. Jestli se ještě vzpamatuje.

„Jizz“ – termín blízký i nám

Čím dál víc se i v ornitologii prosazuje toto anglické podstatné jméno. „Charakteristický dojem“ či tak nějak jej lze vnímat v prostředí přírodovědy. Kdybyste zabrousili mezi kroužkovatele v rákosí a trefili punkt živější, kde se u chycených opeřenců ještě diskutuje, tam byste mohli slyšet i terénní obdobu nad sobě podobnými rákosníky: „poznám je podle ksichtu“. Spíše, než podivovat se nad mluvou zapálenců, bylo by dobré jim do ruky nakouknout a nechat si obrat vyložit. V určovacích klíčích taková moudra nenajdete, slovy ta podoba zachytit nejde. Prostě se podíváte, praxe pod vlasy zavibruje a rozhodnete „na první dobrou“.

Máme úvod, pojďme k nadpisu a přes něj hned dál.

Slavíci! Dá se tam tedy také spoléhat na první dojem? A mezidruhově – klidně to řekněme – určovat je podle ksichtu? Budete překvapeni, dá! Kdyby mi někdo z přepravního pytlíku ukázal pouze hlavu slavíka a chtěl výsledek, verdikt by byl rychlý. Tmavý, nebo obecný? Práci to nedá a představte si – zpozornět byste měli i v případě křížence! Máte-li zkušenost a odchytáno, zastaví vás to hned. Slavíku obecnému se totiž takový pták moc nepodobá. Ano, promluvil jizz a vy jste zopatrněli.

Kdybyste na následujících obrazech neprohlédli a vzdali to, řeknu radši hned, že ani fotky nejsou to pravé, třeba vidět naživo. Tak do toho!

Prvním je slavík obecný.

Druhým slavík tmavý.

Třetím přímý kříženec (potomek druhově odlišných rodičů).

Kdo v tom nic nenašel, nezoufejte. Příští text se bude už věnovat blížícímu se jubileu. Příští rok bude čtyřicátým (v létě) od doby, kdy jsem se stal členem ČSOS (dnes ČSO).

Nad rozměrem ornitologie

Kdybych měl víc času, dával bych jí ještě mnohem víc. Přibral bych si druhou specializaci pro chvíle, kdy slavíci nejsou. Buď by to byli skorci, vyzkoušel jsem si to na Zábrdce kdysi, anebo třeba hýlové. Vyzkoušeno mám též v krásných letech osmdesátých. Na konci března bych už ale chystal hlavní úvazek. Je mi v něm krásně, stále ty čtyři měsíce modeluji, vymýšlím, co za úkoly přibrat. Jsem v tom naprosto svobodný. Letos jsem poznal v oblasti mnoho nových míst a chtěl bych se do nich vrátit, až pokvetou střemchy. To slavíci zpívají nejvitálněji. Byl jsem v každém z míst jedinkrát a je zajímavé, jak si mne šikovně zamluvila. Budu mít na to čas, do zahraničí se už nechystám. Co jsem potřeboval, to jsem se naučil. Především slavíka tmavého – jeho (pravé) hnízdní prostředí, přílety, námluvy, proměnlivost druhu. Hlasové projevy. Sledoval jsem v literatuře, co se k nim uvádí. A ono to mnohde opravdu je, jenomže pokud se s tím člověk nesetká přímo v terénu, neřekne mu to nic. Je to jen suchá informace. Tehdy jsem si myslel, že hlas jsem objevil, ale neobjevil. Opravdu se o něm ví, pochopitelně. Kontaktní hlasy slavíka tmavého jsou vážně jiné, a kdo si je osvojí, je připravený i do našich luhů. Většinou výskyt v prostředích přehlédneme. Zejména proto údaje chybí. Zdá se mi, že poctivý druhový zpěv je při rozměru výskytu vzácností. Na hnízdištích slavíka (obecného) takový tmavý když protahuje, buďto mlčí, anebo má-li úmysly rozmnožovací – pak zpívá, a často zpěvem domácího. Poctivý repertoár zazpívá, který je průtažný a má chviličku čas. Přelet našeho území od jihovýchodu je totiž svižný. Kolem 10. máje se objevují i samice, ty jsou ovšem tiché a ještě snad rychlejší. Spěchají hnízdit. Chtěl bych tedy v roce dvacet být i pečlivější v prohledávání prostředí kvůli slavíku tmavému.

Je radostné, vyrazit si před pálením ohňů, to už jsou slavíci mnohde. Volit mezi sklopkou či sítí, obě techniky jsou elegantní. Snažit se působit profesionálně, po jistotě, jako kdyby vedle vás svítila kamera. Na vztek a paniku je času dost v případě, že přichází večer a prohnaného slavíka se přelstít nedaří. Proto jsem vždycky dodával, že soubor kontrolních odchytů je ve výzkumu nejdražší. Tam je přečasto třeba trpělivosti, někdy i štěstí. Anebo přijít jindy. Chování zpěváků se mění v čase – jiné je, když je slavík sám, jiné, když je v páru. Samičky přilétají v tichosti, ale zkušený ornitolog změnu na lokalitě pozná. V tom čase už do místa přibývá dalších zpěváků. Ti zůstanou buď na ocet, nebo (na větších pláccích) založí pár sousední. Seženou-li protějšek. To už ale vzchází květen, krajina je rozeslavená – čas nejkrásnější. Zápisky přibývají, kroužky v zásobě mizí. Hlava si objednává, co pro který úkol ještě potřebuje, kde vnímá mezery.

Slavíků obecných v Česku přibývá a to je potřeba. Žiji v krásném čase, objektů pro hledání je dostatek. Říkal jsem si letos, že přes půl tisíce slavíků je šílené, že jich tolik už za sezónu kroužkovat nebudu. Ono to ale láká a přijít o založené naděje v pozavíraných kroužcích by byla škoda. Nesnažit se je okontrolovat. Možná setkáním zas půjdu naproti, nejspíš ano.

Lampa v naší ulici.

Nepočítám ani, že přijde odněkud hlášení zahraniční, zvykl jsem si tím směrem dávno nekoukat. Radostné bude, kdybych se s mnohými setkal v místech, kde křídla po všech nekonečnostech konečně zastavila. Vyfotit si s každým ruku a uložit na zimu k čaji z mateřídoušky.

Posezónní přemýšlení

Jakmile slavíci odletí, ustává poměrně brzy i u mne tahový neklid a zatímco oni tučněli před odletem, já začínám pak. Posezónní čas má ale i svá pozitiva. Věnuji se agendě, kývám na nabídky k besedování, vzpomínám i vzdělávám se.

Dávno nejsem ornitologem s dalekohledem a šumícím zápisníkem, možná tak nebylo nikdy. Přesto je dobré znát ptactvo komplexně, alespoň v základu. Vracím se tedy i k určovacím klíčům, tento vyfotografovaný není výjimkou.

Listoval jsem v něm i v čase, kdy se chystalo vydání další a český překladatel, jehož chyby to nejsou, vybízel k posuzování jednotlivých druhů odborníky a připomínkování. Myslel jsem u takovéto publikace, skloňované téměř každým, že prohlížet slavíky v ní je zbytečné. Ale zaujala mne chyba v proměně zimovišť obou našich hnědých druhů, což je chyba opravdu výrazná. Více jsem nenašel, snad ani nehledal. V rámci štrachání knihovnou v kabinetu jsem klíč vzal do ruky před nedávnem a k slavíkům se vrátil. Pojďme to vzít od začátku, kopírovat stránku nechci, ornitologové si stav nalistují v reálu. Ostatně pro ně ta informace je především.

Slavík obecný. V odstavci „Určování“ je chyba hned ve 4. řádku, slavík rozhodně nemá černé oko. Ani obecný, ani tmavý. Pravda, mladí ptáci nemají duhovku tolik hnědou co dospělí, černá však není ani bez baterky!

16.7.2018; tohoroční ex.; Horní Bousov – na Horách; noční odchyt.

Kdybych se v následujícím chtěl pitvat jako znalec, oční bělavý kroužek můžeme označit za nenápadný, jak v knize jest, ovšem na podzim při odletu svítí zejména u starších jedinců solidně (dám asi radši obrázek).

20.8.2006; Býčina (MB) – rybník Horní Střípek; plně přepelichaný adultní slavík obecný – retrap.

U slavíka tmavého to taková sláva ale není (vztaženo k očnímu kroužku).

V odstavci „Hlas“ je hned první věta špatně. Slavíci oba vábení mají a poměrně frekventované. K poslední větě kapitolky třeba poznamenat, že opakované sílící zvuky u slavíka obecného jsou směřovány do typického úvodu (krešendo), tlukot je něco jiného. Když už jsme u tohoto, u SO přečasto využívaného úvodního motivu, třeba hned doplnit – pozor na talentované/mazané slavíky tmavé, zpívající nejen v místě křížení poměrně zdařile repertoár „megarhyncha“.

Slavík tmavý. Zde si myslím, že lze s textem souhlasit, jen v poslední větě si nejsem jist, zda je zpěv slyšet za klidných nocí na kilometry daleko, spíše se uvádí „klidně i na kilometr“.  Pojďme k obrázkům..

U slavíka obecného je škoda, že namísto srovnání v letu s rehkem zahradním se na obrázcích neobjevuje od dospělých zcela odlišné mládě (pro terénní ornitology), jako tomu je výše i červenky.  U slavíka tmavého již vstupujeme na „velmi tenký led“ v pokusu rozlišit je takto nákresy křídel. U tmavého lze zcela jistě uvést v poměru k nejdelší ruční krovce: „1. ruční letka krátká“, je to tak naprosto vždy s tím, že ještě ptáci starší, než ve velkém peří prvním, ji mají „osténkovitou“ – až „neviditelnou“. U slavíka obecného již nastává problém, „1. ruční letka dlouhá“ lze napsat pouze v určitém množství případů a daleko častěji k ptákům prvního velkého peří, další mnozí jiní ji mají zarovnánu v poměru s krovkami, někteří dokonce i menší (až mínus 2 mm). Možná vám přijde, že takovéto přehrabování se v obrázcích je zbytečné – dobře, pojďme k chybě větší. A tady si dovolím nejprve úvod: Projekce ručních letek je v knize zapsána pro SO – „obvykle jsou vidět špičky 7 ručních letek“, pro ST – „obvykle jsou vidět špičky 8 ručních letek“. Ano, tento „znak“ se používá velice dlouho v různých klíčích. Daleko lepší by bylo doplnit informace o „zúženích na vnějším praporu RL“, přes tento znak totiž dodnes „nejede vlak“, když už tedy máme možnost ptáka určovat v ruce. Jak je to tedy s těmi vrcholy per na složeném křídle? Protože můj výzkum trvá už dost dlouho a nějakou tisícovku slavíků jsem z ruky uvolnil, mám v souboru dat samozřejmě i tvary křídel obou druhů (poměr letek ve vrcholu křídla). Dal jsem si práci a alespoň z těch nových časů údaje vyhodnotil. Jsou uzemňující. Čerpáno ze šestnácti set zápisů a představu splňuje necelá čtvrtina. I v té ale jednoznačně převládají formule, kdy ve vrcholu jsou dvě letky – třetí a čtvrtá a lze tedy stav považovat za zákryt. Kdybychom uvažovali ve vrcholu 4. RL, našli bychom takových případů pouze 14!! I ten, kdo je v matematice lenivější, už vidí, že situace z určovacího klíče je špatně. Vyplývá z toho zřetelné – většina našich hnědých slavíků (i polských) má pohledem po složeném křídle vidět osm ručních letek. Vyloženo jinak – ve vrcholu je trojka. K mezidruhovému odlišení v ruce používejte tedy vztah 1. RL k RK a zúžení vnějšího praporu u ručních letek – pro L. luscinia na třetí, pro megarhyncha i na čtvrté. Pozor přitom na křížence a ještě snad dobré zmínit spíše matoucí drobnost, že úzký prapor mají po okraj křídla všechny předešlé. Jak na hybridní slavíky (dotazy na aktivu ukázaly na potřebnost aktualizace jevu), řekneme si tady, až někdy napadne sníh.