Za sluncem spěchající

Žádné komentáře u textu s názvem Za sluncem spěchající

Ptáci, někteří motýli i lidé a také netopýři dokáží za sluncem směřovat bez otálení, zdá-li se jim jeho svit slábnoucí. Nebudu psát o poloprázdných plážích v posezónním čase a pozornost dokonce zúžím jen k peří. Ptát se na slavičím blogu, proč tak tažní ptáci činí, bylo by dnes už zbytečné. A přeci je zajímavé, jak ptačí mládež mnoha druhů migrujících individuálně, neuvěří hojnosti potravy v čase a uposlechne postrkování zmizet. Přejděme ale i od toho k něčemu běžnému málo, k dvěma výsledkům nedávného okroužkování.

Pokračovat ve čtení „Za sluncem spěchající“

Býval bych si zachytal

Žádné komentáře u textu s názvem Býval bych si zachytal

V krajině ptáci jsou, táhnou. Chtěl jsem při práci dvě tři sítě v našem parku rozprostřít a chodit do míst nahlížet přezvědavě, jak bývalo za slavičích letních nocí. Pomůcky jsem ale vychystané zapomněl doma a tak bylo úkolem poradit si s tím, co najdu v autě. Přes tenkou vodoteč na můstku vyšla „jarní dvanáctka“ na slavíky. Do větru opravdu nic moc, co nadělám. Do širého průseku v sadu jsem vypnul devítku, chytací úsečkou působila při zpětném pohledu směšně. Lepší než nic a už jsem šel se prací zaměstnat.

Pokračovat ve čtení „Býval bych si zachytal“

Jak pěnička cestovala a prstýnek… nechala odečíst

Žádné komentáře u textu s názvem Jak pěnička cestovala a prstýnek… nechala odečíst

Zhmožďuji mírně název báječné kapitoly knihy knih – Uprchlík na ptačím stromě a šteluji si vše k vyvěšení zpětného hlášení, které sice není slavičí, ale mám takové u druhu za celou kariéru první. A slavíci v tom trochu slyšet jsou přeci jen, týká se středomořského odečtu pěnice slavíkové (Sylvia borin), kterou jsem v roce devatenáct okroužkoval za tratí u Žehuňského rybníka při nočním chytání slavíků. Jako vedlejší činnost. Ten rok se prvně někde pověsila na mladá křídla a asi slavičí zpěv ji vlákal do sítě. Byla okroužkována.

Pokračovat ve čtení „Jak pěnička cestovala a prstýnek… nechala odečíst“

O švestkách a zamávání

Žádné komentáře u textu s názvem O švestkách a zamávání

Tady je těch pověstných pět, před chvílí sbalených. Už toho opravdu moc nezbývá. Klíč vyčkává na moment, kdy jím od tabule otočím. Do dálky k jezírku, na můstek, vzadu až k pelichaništi z tmavých křovin, plných úrody. Až řeknu ono tradiční: „Děkuji za všechno, krajino spolehlivá“.

Pokračovat ve čtení „O švestkách a zamávání“

V hlavní roli filopatrie

Žádné komentáře u textu s názvem V hlavní roli filopatrie

Stojím v bráně hřbitova, ladím okřídlené prastaré železo do proluky v kvádrech kamene, nevěřím málem, že zámek jde po sto letech opravit (neexistovala pro výrobky „kurvítka“) – víte, co je to za pocit? Kolik lidských konců ona tři veleřemeslná křídla zažila zblízka! To však nemá s filopatrií nic společného, s ptáky už ano. Chtěl jsem napsat, že do tújí stánku přiletěl první čížek a to už je poctivý signál podzimu. U nás v nížině zcela jistě. Pojďme ale za vlastností u slavíků, která v širokém bádání sehraje významnou roli – filopatrie.

Pokračovat ve čtení „V hlavní roli filopatrie“

Ptáci jsou zpátky!

Žádné komentáře u textu s názvem Ptáci jsou zpátky!

A v rákosí to už zase přeskakuje z brčka na brčko. Ano, podzimní průtah pěvců čihadlem Slavičí háj navázal. Tak, jak jsem žasnul nad proměnou k nule, tak nyní obdivuji změnu opačnou. Síť na můstku neví, po čem skočit dřív, paleta je pestrá. Ano, kdo neví jak ptáci táhnou? Táhnou ve vlnách. Co k tomu spouštěčem, najdete ovšem až v knize. A průtažná křídla strhla s sebou odněkud ještě i slavíky. Dnes dva obecné a modráčka. Takže znovu odvolávám, co jsem…, atd. V noci jsem zpátky.

Pokračovat ve čtení „Ptáci jsou zpátky!“

O posledních vagónech a bezzubém slunci

Žádné komentáře u textu s názvem O posledních vagónech a bezzubém slunci

Dnešní nocí se táhlo, alespoň u slavíků. Nejspíše opravdu dotahovalo. Kdybych seděl doma, nic bych k tématu nevěděl, protože jsem se přičinil, vím. Ještě je dobré políčit si, ještě se vyplatí nehbité soukání do spacáku. Ještě je pořád v co doufat.

Pokračovat ve čtení „O posledních vagónech a bezzubém slunci“