Pomáhat a chránit

1 komentář u textu s názvem Pomáhat a chránit
Když už slavíkům vstupuji do života tím, že je špehuji a chycené, na nejnutnější chvilku beru do ruky, chci jim to nějak kompenzovat. Chci pomáhat, chránit jejich hnízdiště i je samé.
O tom jsem tady ještě nepsal, ale mám ty ryšavce v oblibě. Když tam tak člověk šmajdá během jejich hnízdění, upozorňuji sběrače hlemýžďů, venčitele psů, seřvávám toulavé kočky a v prostředí našlapuji velmi opatrně. A opravdu – volně vyloženo – modlím se za ně. Tvrdím, že o hnízda se začne člověk bát až ve chvíli kdy ví, kde jsou (tady si neodpustím poznámku: „Jak může někdo vykrádat ptačí hnízda, hlava mi to nebere). Sám jsem zažil při nich chvíle přesmutné i úsměvné. Aby si návštěvník těchto slavičích stránek dovedl ony situace představit, dva příběhy nyní v zkrácené verzi nabízím:

Neštěstí po štěstí

Několik let je tomu objevu, kdy jsem konečně našel v hnízdě půl tuctu vajíček v barvě khaki. U mnichovohradišťského viaduktu – kdo tudy pojedete na Liberec či zpátky na Prahu, odhlédněte k úbočí nadjezdu s zářivě zlatavým janovcem metlatým – zpět, zpět! Mluvil jsem o zkrácené verzi, omlouvám se!
Unikátní šestikusová slavičí snůška byla nalezena v místech mimoúrovňového křížení silnic u MH na MB. Vlivem pracovních aktivit člověka však došlo k opuštění sedmidenních mláďat (vylíhla se tehdy opravdu všechna). Bylo zajímavé, jak rodiče lnuli k mrtvým a zapáchajícím mláďatům, která jakoby „v momentkách zmrzla“ při vynuceném rozlézání z hnízda. Dny před tím pršelo a mláďata pravděpodobně prochladla. Příčinou byl fakt, že dělníci betonovali patku silničního poutače čtyři metry od hnízda. Ptáci se zřejmě nedokázali k hnízdu přiblížit a mladé nakrmit. Ta zpanikařila jejich voláním a místo opouštěla.
Mráz sice kopřivu nespálí, ale…
Hluboko v minulém století jsem si „spočítal“ hnízdo u polního letiště poblíž Koprníku. Bylo vystavěno v lemu cesty, u křoví v kopřivách. Když jsem přijel s kroužky, nevěřil jsem očím. „Rozsévači smrti“ – jak to uměli jen oni – vypláchli cisternu po jedech přesně v tom záhonu žahavek! Kopřivy zežloutly a zlomily se v pase. Slavičí rodiče jsem nikde neslyšel, byl jsem zděšen. V hnízdě se ale mláďata krčila, žlutavý odstín jejich kůže byl však více do červena a oční víčka měla oteklá. Vybral jsem je tehdy do kšiltovky a odnesl k rybníku. Tam jsem je sprchoval, co se do nich vešlo, odnesl je zpět, okroužkoval a vložil do hnízda. To jsem přistínil suchou větví hlohu a odejel. Už jsem se tam toho jara nedostal.
Tři kilometry od toho místa a pět let od té chvíle jsem provokoval jednou z prvních přehrávek slavičího zpěvu (z obrovského magnetofonu) jistého ptačího virtuose ve snaze jej chytit a okroužkovat. Že měl na noze kroužek, na kterém bylo znát už pár cest k rovníku, mne zas tak nepřekvapilo, mám přes tři sta důkazů, že slavíci takhle fungují. Euforie mne však pohltila doma u kartotéky. Číslo patřilo prostřednímu z pěti popálených mláďat! Vím tedy, že nejméně jedno z nich tehdy ono „dvojí sprchování“ přežilo a jak znám slavičí rodiče, nemám důvod si vůbec myslet, že zbylá mláďata neroztlačili do života podobně. Napsal jsem o tom tehdy do místního zpravodaje, jedy už tady nikdo nelikviduje. Samozřejmě to může být spíše tím, že jsou drahé a více se hospodaří. Ten plácek funguje dodnes – a víte co? My se k němu vrátíme v seriálu o hnízdištích! Příběhů tam totiž na nás čeká ještě o něco víc.

Jedna odpověď na “Pomáhat a chránit”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.