Tak nám přituhlo! Za Hrádkem se sice formuje slunečný den, ale krajina dostala první ostré varování. A teď se to pohne, ptáci přispíší. Viděli jsme předevčírem, když jsme jeli kovat koně, u Dymokur tisíce jikavců. Konečně jsem to taky zažil na vlastní oči. V polích tam zůstala nesklizená slunečnice, někde zčernala a je už vyzobaná, ale jedno pole bylo asi nějak ve vývoji zpožděné a tam se to tedy „vařilo!“ Byly s nimi i pěnkavky, ale jikavci tomu běsu veleli. Foto je odjinud z loňska, pro představu příchozím, kteří jikavce neznají. Časy, kdy bych pobral doma sítě a letěl k těm pastvinám za nimi, jsou dávno pryč.
Ale bramborníčci – ti se ještě chytit do sklopky dají. Už taky ale pomažou! Ten jejich šat po přepelichání – to je krásná záležitost!
Ono se o tom moc nemluví (o pelichání celkově tak nějak málo), ale i u slavíků – takoví modráčci, jak ti jsou na podzim temní! Barvy jsou v zářivosti značně umírněny a u nich se to týká i oné (jindy zářící) hvězdy. No a ryšaví slavíci, ti jsou s koncem léta tmaví docela všichni! Tmaví – samozřejmě, že pocitově.
A k slavičímu peří ještě poznámku:
Rezavé vějíře rýdováků jsou trumfem pro námluvy. Je to vidět i na fotkách, jak ta barva zahoří v nasvícení. A ti víceletí, s kvalitními prapory v struktuře, odstínu i šíři, to s nimi v čase předvádění opravdu umí!
