Dušičkový čas v plné jízdě! Po probuzení jsme nahmatali čelovky a nepřetržitě dobíjíme. Viditelnost nízká – ale náladu? Za tu si každý zodpovídá sám. Tak si nějakou udělejte.
Včera jsem v parku pozoroval šedého ťuhýka, jak se pokouší po delší čas lovit některého z mlynaříků. Nikdy jsem podobné nečet´. Naštěstí neulovil, musel na myši k nám do louky na berličku.
Dobrý čas je dnes pro práci s výsledky. Vypisuji kontrolní odchyty slavíků a překlápím do úložiště. Přitom jsem znovu okolo sítí – za chvíli jarní sluníčko zapadne, pod keři dál ještě nalíčeno a nevěřím, že nějaký ten odečet ještě nepřijde. Ba, přišlo jich dost, a teď je čas odevzdávat.
Metoda, kterou v terénu používám k co největším ziskům vědomostí i číslic je oškubána o největší omyly i chaos nezkušeného. Dokonce snad mohu prohlásit, že práce v slavičích houštinách je docela slušným koncertem. Opentleným dost často – jak výše uvedeno – nějakým odečtem značky. S takovým úlovkem lze zažít mnohé obohacující a něco zůstane „na pak“. Vše totiž aktér v čase odečtu nepobere. Ani to nejde. Některý rozměr holt čeká na budoucí souvislosti. Pořád to platí. Proto se ke knize slavičích kontrol vracím. A taky pro vzpomínky. Ony totiž zpravidla k takovým výsledkům přináleží v archívu fotky. Takže mi nedá moc sil událost postavit na koleje. A může se jet!
Kdyby bylo okno mezi dešti, roztáhl bych v zahradě pod modřínem. Ale nebylo. Opravdu je to jak od Kemra zpod střechy od hrnečku, v té jeho čepici.
Přemýšlím nad zdejším krajem. Slavíci nastoupali přílety pořádně vysoko a jakž takž se drží. Prostě tu na jaře jsou. Ale tenkrát – věřte mi, tenkrát to byl opravdu šok. Co mlád jsem nebrousil daleko za humny a nevěděl o králi pěvců nic. Jak si kde stojí a zda někde v okolí je. Pan Alfréd Hořice, že na ně jezdil do krajiny Strenického potoka. Neznal jsem ani, kde nějaké Strenice jsou. A že dokonce slavíka drží v znaku obce. Bylo to pro mne u toho Továrňáku jak čtení z pohádky. Přesně vím, že právě to zařídilo pětačtyřicetiletou výdrž nad tématem a kamenný nezájem cokoli měnit. Pořád prožívám okouzlení, pořád v sobě tak snadno nacházím obálky pro všechen údiv. A slavíky pentlím reklamou, jakou zasluhují. Kdybych to právě tak necítil, proč platil bych třeba tuto stránku? Proč bych čas nenapřel k něčemu, co fakt brzy pořádně nasype? Proč bychom v trojici přátel rozkládali ořezané větve v okrajích kopřiv našeho parku a hecovali se vzájemně, kdy že to přijde. Baví nás to! Buďte si jisti, že to tak je. Jenom málokdo si dovede představit, když slavík „od křižovatky“ prvně se v roklině potoka mihne, jaké to je. Už po tolikáté! Ne, za den. Ne, za týden či měsíc. Meziročně! Kdybych ho vytáčel přepáleným zájmen, dávno by odletěl jinam. Moc dobře vím, že to tak u nás není. A třeba zajíci? Abych přehodil desku gramofonu? Z vděčnosti než jsem stačil oplotit vysazenou révu, všech dvacet budoucích hlav chutě osekali. Přes noc. Mám je postřílet, když jinde nechtějí být? Chyba je u mne, nikoli u nich. Měl jsem být toho večera po práci přeci jen důslednější.
Tak buďte zdrávi. A zítra? Zítra, až ráno nakročí ku poledni, vrátí se mezi nás světlo.
