Abych proložil seriál o hnízdištích slavíků něčím „živějším“, nabízím tuto momentku z „babího“ léta.
Stál jsem pod tou naší slívou v obavě, že větve prasknou pod ovocným cukrem a žoky, že mne pomlátí. Spásal jsem všemi smysly onu náladu a bloumal tak, jak bloumávám. Fotky jsem původně samozřejmě pořizoval do novin (do svého sloupku), ale vždycky mne to zavěsí, podobně jako toho Cimrmana, v čase jeho „ochotničení“. Prostě se z té nálady nejde vyrvat. A je to ještě horší, když prolézám ornitologické weby, kde borci od Moravy k Čechám kreslí svá putování, své zážitky. Dělají to fakt dobře a člověk, má-li tu „krevní skupinu“ jako oni, v cuku-letu je u stativáků s nimi. Jsme spojeni přírodou „a tyhlety moderní počitadla“ nám všechny ty dálky konečně zkracují!
Přichází podzim, po Jizeře už zase táhnou léto z hor „žlutí koníci“. To je panečku zážitek, to je „atmoška“! Mezi nimi mladí rybaříci šněrují k jihu taky, motají se navíc daleko v loukách a kdyby na tý štrece tolik nevýskali, člověk by je tam ani nehledal.
Je to krásnej čas a jsme sakra chytří, že o něm takhle víme! Na žebříku mi dozrává muškátek, bude letos o něco později, jdu jej okusit …
