Rubrika: Články

Kdo zažil, dá mi za pravdu. V naší republice – setkat se se slavíkem tmavým – je velký svátek. Lépe, než terénní ornitologové, jsou na tom kroužkovatelé, mají větší šanci. Zejména koncem léta, kdy táhnou do jihoafrických zimovišť i slavíci mladí. Ti jsou pak nejčastějším důvodem k zapsání druhu na seznam. O těch ale psát nechci.

Staří ptáci na jaře spěchají a platí to i pro oba rezavé slavíky. Proto těch tmavých u nás mnoho nevidíme. Z posledního zastávkového místa, kterým pro naprostou většinu z nich není naše republika, to natáhnou už přímo na hnízdiště. Spěchají samci, za nimi samice. Nám nejbližší pravidelná hnízdiště leží severněji ve středním Polsku a Německu. Čím výše – tím jich přibývá. Unikátním prostorem je zóna, kde obecný končí a tmavý začíná – místa společného výskytu. To jsem neobjevil já, přišli na to kolegové v Německu – ona atmosféra, kdy obecní (už usazení) koncertují z míst sušších a tmaví – se zpěvem začínající (pro zpoždění v příletech), se ozývají z vrbových mokřin. To je zážitkem.

Má-li člověk příležitost hodnotit i rozdíly v nárocích na prostředí obou rezavých, jde o zážitek nadosmrti. Prožil jsem takový kdysi v Polsku, byl jsem součástí pracovní skupiny a vědomostně vyspělejší si vše budu moci zopakovat v květnu. V čase, kdy tmaví budou přilétat (nezdrží-li je komplikace cestou). Krom hlavního úkolu bych chtěl najít čas právě k sledování přilétnuvších ptáků, ověřit si, zda v literatuře dokola zmiňované popříletové chování platí. Podívat se, s jakou energetickou rezervou přilétají hnízdit a stav ten porovnat s obecnými slavíky z Mladoboleslavska. Vyzkoumat, jakou potravu tmaví preferují – zda platí, že loví spíš ve větvích a ve vzduchu. Od nás mám tak málo materiálu, že ač chci zkoumat hlavně naše populace, příležitost v hybridní zóně vítám.

Zamýšlí-li se člověk nad našimi slavíky tmavými, přestože jich nepochybně přibývá, na tvorbu čistých párů to nestačí.

Jaký je původ „nahodilců“, u nás v hnízdním čase pobývajících? Nevíme.

Aby závěr nebyl chmurný, dosvědčuji, že kdo slyšel v krajině zpívat slavíka tmavého, nezapomene. Zejména starší zpěvák je až překvapivě hlučný v přednesu – ovšem fakt, že strofy jsou oddělovány většími pomlkami, vrací koncertu vážnost. Není však takových zpěváků mnoho, mladí, kterých je zjištěním většina, nevyzrálé sloky ještě příležitostně „podřizují“ hlasům okolí, a namísto repertoáru uherského slavíka tmavého slyšíme jen „zhrublé“ motivy slavíka obecného. Často ještě zmatečně přerušované či všelijak pomíchané. Aby situace byla ještě složitější, podobným stylem se na hnízdištích slavíka obecného prezentují i hybridní samci. Zdá se však, že alespoň podle mých poznatků začínají tito tokat později, často až v červnu.

Není jednoduché posuzovat nahrávky, které zasíláte. Od laické veřejnosti chodí záznamy jasné, ovšem od odborníků přijdou někdy opravdové rébusy. Ti totiž běžné hlasy vnímají samozřejmě a zastaví je spíš bizarnosti. A to bývá oříšek. I datum pořízení nahrávky během jara je důležité, k létu šidí a švindlují úplně všichni! Myslím slavíky.

Čas k bádání ještě je.

Ještě chvilku můžu pátrat v archívech a přemýšlet, ovšem letos daleko dříve bude třeba čekat u slavičích roští. Ne, že bych tomu nějak víc propadal pod tíhou splašeného jara, ale výzkum je výzkum. Má-li být objektivní, musím chodit už zkraje dubna. No a letos radši ještě dřív.

V ohlížení se stále s velikou chutí zabývám oním svátkem 21. července 2013, kdy jsem prvně dokumentoval slavíka – zahraničního kroužkovance. Ve svazích Staré Studénky to bylo.

Jihoevropští kolegové – tedy spíš kolegyně, nemohla si pomoci při identifikaci chyceného slavíka ani rozměrem křídla, aby naznačila, zda jde o M či F. 85 milimetrů, které naměřila, je totiž uplatnitelné pro oba. A znám to dobře od jarních ptáků sám – pohlaví stanovit je nemožné. Mohl bych se teď rozepsat třeba vůči zahraničním údajům, jak neplatí zcela „námrazový efekt“ pro MM, anebo jiné. Vylovit ze svých měření dlouhá křídla FF a proti tomu „osmdesátková“ drobných MM. Čeho se tedy chytit, chytají-li slavíky nad Pádskou nížinou v bráně do Alp, kde jsou brzy a k tomu „nečitelní nenastartovaní“. Na provokaci přehrávkou zpěvu jsou schopny reagovat i FF a na opeření rozlišovací znaky chybí.

Překvapivá je hmotnost slavíka z podhorského zastávkového místa, stupeň tučnosti i svaloviny. Pro mne nízká čísla! I když sameček (dle dourčení u nás) patřil k drobnějším, hmotnost necelých 22,5 gramů je překvapením. Ještě lépe vše ilustruje stupeň tukových zásob – dvojka. Jedině, že by… …že by do místa teprve přiletěl, pak by byl ovšem 14. duben vysokým datem. V měření běháku jsme se na vzdálenost 695 km shodli na pár desetin milimetru, což mi samozřejmě udělalo radost. Jen pro pelichání v čase kontroly jsem nemohl znát délku křídla ani rýdováku, to mne naopak mrzí. Zrovna se to semlelo tak, že pera hrotu křídla i rýdováku už chyběla. Slavík nepatřil k nejstarším, ale dvouletý dle zbylých indicií nebyl. Na odchytové stanici v ústí horské řeky Toce stáří stanovili pouze zápisem +1K.

Rezaví slavíci jsou perfektní druh pro specializaci. Jsou dostatečně „těžcí“ třeba i proto, že neexistuje pohlavní dvojtvárnost (i když jsem četl, že někteří znalci rozdíly vědí). Já jsem zdrženlivým, takový záchytný bod jsem krom změn provázejících hnízdění dosud neobjevil. A hledám.

Co mne překvapuje ve vztahu k výsledkům kroužkování – je jich neúměrně málo a myslím teď z cesty starým kontinentem – přesně v duchu tohoto čerstvého. Jak to že modráčci jsou tak přečtení? Je to místem výskytu během tahu? Dobře se chytají? Tam i tady? Možná máme stopu.

Mnohdy až bizarní!

Jedno hnízdiště má v určitou dobu koberec z dymnivek a kousek dál rozkvétají narcisy. Ty prostokvěté – bílé. A kvetou tam střemchy. A přežívá několik obřích topolů černých, už ale v torzech.

Jiné je potaženo barvínkem. Je to nevypověditelné, když rozkvete pod břízami. Tvar těch květů se hodně využívá v kovářských motivech. Barvínek tam má stín a je ho široko daleko modro.

Jinde na hnízdišti kvete galská růže, je to starý lom na písek, s dráhou pro motocykly-domoviny.

Pak mám místo, kde – to až ale za letního pelichání – oranžově září úbory mochyně. Židovská třešeň se jí říká. A kvete tam plamének plotní, pod ním je vždycky úplně tma, když tam líčím.

Zmíním naprostou klasiku – kopřivové plantáže. Je zajímavé, jak některé pálí až šíleně. Mladé listy se ale dají klidně konzumovat.

Jinde hnízdí slavíci v maliní, to je na břehu jezera. Kolem vyšlapaných rybářských míst.

Kolem Jizery preferují partie s křídlatkou japonskou, krásně se jim na zemi sbírá potrava.

Specifické jsou nájezdy na R10, tam to je exotika i s pnoucími růžemi a vůní hlohyně. A se všemi tóny šeříků.

Na hrázi Nového rybníku hnízdí v svízeli s příměsí kopřiv a třtiny křovištní. Hnízda obsahují i listy rákosu.

Našel jsem jindy hnízdo přímo i v řídkém rákosí vedle starého náhonu. To se těžko hledalo. Nepočítal jsem s tím prostorem.

V evidenci mám i hnízdění v pletivu a taky mezi zarůstající hromádkou plechovek.

Na starém koupališti byla hromada hlíny, jakýsi model pahorku, jemuž vévodil zámek Humprecht z betonu s namalovaným ochozem (velikost loveckého zámečku byla asi po kolena). V sousedství rostly javorové semenáčky a kolem tekla Klenice. Slavíci si postavili hnízdo „v podzámčí“ v řídkých kopřivách.

V jednom parku slavíci vystavěli hnízdo v břečťanu. Bylo však hodně nápadné a pokus mladého páru zkrachoval.

U mlýna hnízdili v pařezu, obrůstajícím proutky. Takové případy bývají časté a úspěšné.

Nad Žantovem hnízdí mezi skalami – neskutečná lokalita! Celá stráň nad tím se vždy na chvilku rozsvítí akáty. To si nikdy nenechám ujít. Bolí z té tíhy hlava, ale zas na to budu čekat celý rok. A včely spolu se mnou.

Na Horách jsem našel hnízdo v „zaječině“ – janovci metlatém. Kolem voněly květy třešní. V létě tam nad mateřídouškou poletují svatojánci a z boru vrčí lelkové.

Hnízdit jsem slavíky zažil také vedle ochozu zvěře a nikdy se nestalo, že by srny šláply do hnízda. Je to neuvěřitelné, mají-li všichni klid, jak se do těch posledních kousků divočiny narovnají.

Taky znám místo, které voní po hluchavkách, i tam se slavíkům líbí. Kdysi jsme ty kvítky opatrně vytáhli a olizovali šťávu. Tak si to občas připomenu, jestli to ještě platí. Platí a mám hezkou chvíli.

Znám hnízdiště, kde zrají moruše, tam se taky těším. Vlezu si do koruny, než se slavíci kolem nachytají a koštuju tu jedinečnost. Někdo řekne třeba: „Kecáš, žrals´ to někdy doopravdy!? Vždyť to má chuťový ocásek.“ Právě. I trnky mám rád z letních slavičích křoví, ale musí se s nimi pomalu, jednu – nejvýš dvě. – Dobře, ale to je právě to krásné scházení se s krajinou. No, a samozřejmě bezinky, když dozrají. Tam by taky někomu mohla chuť vadit. Ale já jsem se naučil z té přírody si trošku zobnout. Banány holt tady sotva kdy potkám! Ale pár drobných meruněk ze zapomenutého sadu – co na tom, že trošičku strupovitých. Mirabelky – špendlíky, když ve dvou barevných variantách dozrají se slavičím rokem na Studénce a hrušky pak z konce kopce opačného.

No a taky mám místo, slavičí pelichaniště v polích, na starých mezích. Tam se normálně nedostanu, bývá tam řepka a dojít nelze. Až po sklizni a je to akorát, s časem na zapsání. Stojí tam v čele flotily rozlámaných černých bezů prastará špinka. Strom v nádheře, jakou jen hrušně dovedou. Habitus stupňovitý, elegantně odsazovaný, v protivětří zhojeně odrbaný. – Však nahybnutý ovocem! A tak si tam taky jednu dovolím, abych „neurazil“ a procvičil sobě hubu do všech stran.

Mám místo, kde už od června rostou křemenáče. Jednou jsem tam vlez´ a začal mluvit nahlas. To pak člověk přemýšlí, z čeho se ještě může vysvléknout. Pytláci tam asi přišli za tmy a doslova si v nich „vyšlapali flek“. Anebo to byli takoví, co houby neberou.

A taky nesmím zapomenout na květy šípkových růží. Tam se teprv výzkum žije! Lemy cest jsou vůní těch růží obtěžkány a pokud vzduch toho dne stojí, koncentrace parfému je k večeru omračující.

Přijde-li člověk do míst ještě před slavíky, tedy v předjaří, kvetou mnohde orseje, blatouchy i devětsily. A jinde podběly. A létají první motýli.

Je úchvatný čas, kdy svítí odevšad jívy. Na jedné jsme pozorovali žluťáska řešetlákového. Byl esem ve vějíři podjarní nálady. Voda od Kněžmostsky voněla (ne po saponátech, to ještě neumí), voněla poctivě březnem.

Do kraje se fofrem a s nadšeným pokřikem vracejí bílí konipasi. Chyběli by v těch čerstvě už zase vypasených loukách!

(Dal bych fotku, ale nebudu dávat křemenáče).

Tak jindy.

Jestli ne každý, pak každý druhý obrázek v galerii, zadívá-li se na něj člověk s odstupem času, trochu déle nebo i jinak, rozkryje nějakou zajímavost. V čase, kdy čekáme na první slavíky z Afriky a je žádoucí čekání zkrátit, nabídnu jednu takovou fotku. Pro odborníky to může být zajímavé až překvapivé, pro návštěvníky ostatní třeba jen úsměvné.

Pojďme se na to podívat – přečteno z peří.

Na snímku rýdovacích per SO z 5. máje 2013 vidíme hned několik zajímavostí.

My se zaměříme na přítomnost „hladových pruhů“, ať si o jejich významu můžeme myslet mnohé. Ještě uvedu pro ostatní, že hladovými pruhy se rozumí „ošizený“ vývoj praporu(ů) per (zde světlejší a bledší oblast).

Kdybychom chtěli věřit, že znak opravdu opisuje životní výseč daného jedince ve vztahu k pohodě či nepohodě, promítnuté ve finále hlavně do příjmu vhodné potravy, úkaz nabízí následující:

Jak známo, diskutovaný slavík je mladý – tedy v prvním velkém peří a rýdovací pera mláďatům začínají růst už v hnízdě. U slavíků však mladí často opouštějí hnízdo daleko dříve než dovedou létat, ze známých důvodů. V jaké délce jsou v okamžiku rozběhnutí z hnízda rýdovací pera, je individuální, eviduji vzorce všeliké. U tohoto příkladu je vidět zhruba v půlce délky nápadný střechovitě zalomený pruh. Budeme-li trochu detektivy v ptačím světě – nemohla mladého slavíka stihnout výrazná krize právě v čase opouštění hnízda? Jak na tom byli v tu dobu jeho rodiče? Pokud nedošlo k nějakému karambolu, krmili svá mláďata? Byli tedy v pořádku a byli v pořádku sourozenci? Neživil se už třeba osiřelý sám?

A věc zásadní – propsal se do peří anomálií skutečně „nalomený“ vývoj mláděte?

Co je jasné. Slavík zdárně na prahu předminulého léta vyrostl, postavil se na vlastní nohy a vlastní křídla jej dokázala s vloženou mapou a potřebnou dávkou štěstí dopravit do Afriky a vrátit do rodného kraje, k Novému rybníku na Kněžmostsko. Kde zpěvák dostal kroužek a my tím snad možnost, dovědět se o něm něco víc. A možná už letos.

… Kdepak, třebaže se na ornitologickém webu objevilo podezření, slavíci ještě nejsou. A dokonce ani modráčci ještě ne a ti by nějaký den z příletového kalendáře ubrat mohli.

Na jihu Moravy taky nejsou, jak hlásí Vilém. Hned několik z nás už zkouší štěstí, ono je to vzrušující. A myslím, že nejde nikomu o soutěžení – prostě, chtějí už žít ta jarní setkání.

Prvními slavíky jsou modráčci, to se ví.

Byl jsem včera na jejich tahové cestě jižně Kněžmostu, v močálech u Nového rybníka. Už jsem to tady psal, zachránili jsme je s jedním kantorem a tak se mi tam líbí tak nějak víc. Když vidím okolí, co se z toho stalo, jsem rád, že jsme v úsilí vytrvali a věc dotáhli do konce. Normálně se nad nimi v jednu chvíli tvořila pára, a z ní volali jeřábi. A na hladině to taky muselo vypadat! Nejvíc bylo slyšet husy. Koho to ještě překvapí, že tihle velechytří ptáci jsou zpět.

Za čím jsem přišel, to jsem neviděl ani nechytil, modrák tam není, jen pár strnadů rákosních. Ale i pro ně je to domov, který už zase drží a oni jsou v něm spokojeni. Ještě nezpívají, ale už to s nimi šije.

Mokřad, jako by se snad i zvětšoval a to je dobré zjištění. Nemyslím plošně, to nejde (má svoji výměru), ale tam, kde byly pevnější ostřice, už se zem propadá a oka se zpátky nezatahují. No dyť se podívejte a nemyslete – voda je pod tím čistá.

A já už tam vidím ty kytky, už se shlukují kolem a počkám si na vachtu. Přijde, vrátí se, kde kvetla před lety! A už si ji pomažu vyfotit, žádné vymlouvání.

Tipnul jsem si dnes místo na slavíky. Oni tam kdysi byli, i lidé, co chodí do tamní hospody, mi kdysi hlásili zpěv. Dnes jsme tam byli vybírat místo pro hnízdiště ledňáčků a na křoví jsem koukal. Je pořád své. Tak ho ohlídám.

Když jsme vybudovali hnízdiště čápům a pracujeme teď pro ledňáčka (koupen polotovar), vybavím domácnost i slavíkům. Už to nosím v hlavě dlouho a půjde to. Pro letošek to ale nestihneme. Čeká mne ornitologicky náročná sezóna. O tom, co se chystá – jaká spolupráce, napíšu, až se vrátím. Budu fotit a sbírat zkušenosti a pak to tady ukotvím s komentářem.

Hodí se mi rozšířit znalosti o slavíku tmavém, tam jsem slabší. Přestože se Českem druh pohybuje už malounko početněji, není to stále ono. Tolik let pro výzkum už asi mít nebudu, třeba spěchat. A navíc si chci užít tvrdé a po drozdu hlučné zpěvy uherských mistrů z vrbin té rezaté řeky.

Včera jsem viděl ještěrky. Babočky bílé „C“ jsou už taky na nohou, a kdybych jel do lomu nad Rohatskem, potkal bych je tam… Jak tenkrát, v čase začátků, kdy jsem chytal v březoví, smáčeném ve vodě pískovny jikavce – severské pěnkavy. To už zpívali. Koho že bych tam potkal? Černoproužky březové! S nimi tam jaro teprve platí. Létají v korunách bříz, mají radost, že slzí míza a slunce na lom nezapomnělo. Tam, když se člověk vpasuje, konzum ho nedohoní. A jak se začne šeřit, rozbalí to drozdi. Ještě větší frajeři jsou brávníci. Ty jsem slyšel zpívat, jak se blížili od Chlumu Domousnickou branou. Jak ten starej „šutrák“ uviděli, zpívali. To je strašná síla, tohle si od ptačího jara zasloužím! A po cestě domů ještě myslím na jiné: „Kde jsou teď ťuhýkové z průhledných růží? Kde slavíci od třešňových studánek?“ A pak to už přichází – potom přejde, nakonec zase vyletí svatojánci nad rozprostřenou mateřídoušku a slavíci k jihu přepelichají. Co to píšu, vždyť ještě nepřilétli!

Když jsme točili před pár dny o čápech, řekl jsem mimo záběr, že krajina je tady obyčejná a mám ji za to rád. Žít ale, že umí jaksepatří. Mívám pocit, že jak na ni tlačíme a presujeme ji, ona s opovržením se roztéká, kde jen nahmatá skulinku. Každý metr trávy u silnice pak sveřepě vibruje vitalitou a já té statečnosti zase přijdu přát.

Kdo sleduje letošní ptačí jaro, musí být potěšen. Kolegyně, a kolegové stejného zájmu jak to mám já, hlásí mnohá překvapení a zapisují je s velkým potěšením. Ano, tak to je. Letos to bude pěkné.

Kdybych měl času na rozdávání (opeřencům), vyrazil bych do močálu. Že letos nepřiletí modráčci dřív, bych se velmi podivil. Nemají to ze Středomoří daleko, a když mění rekordy králíčci ohniví, oni to udělají taky. Tohle je totiž čas, kdy se to v rákosí mění z hodiny na hodinu. Potrava tam zcela jistě je a o jiného nejde.

Teploměr v naší zahradě nevěří sám sobě, slunce hřeje jak v půli května. Uvidíme, co slavíci. Na ty čas najdu a pokusím se „starý“ rekord shodit. Je v samém konci první aprílové dekády a to je pro Mladoboleslavsko odvážné datum! Nebývají u nás první v rámci země, dříve o dva dny bývají na moravském jihu, někdy nám to natře i nedaleké „Pražsko“. To bývá sotva o hodiny a spíše tím, že tam mnoho lidí více vidí.

Nechci zlehčovat můj příletový kalendář pro slavíka, ale ruku do ohně za něj dát nemohu. Nejsem totiž schopen projet přes padesát hnízdišť za den a většinou překvapí nějaké malé. Pak si říkám: „Kdybys byl býval do toho místa vyjel včera nebo předevčírem!“ Ale nejde to. Zkrachoval bych. Takže i moje rekordy nutno nahlížet opatrně. Je to spíše vzrůšo.

Včera jsem měl nápad, nachystat si takovou „trenýrovku“ (vojenský výraz pro rozcvičku hlavy). Rozsvítil jsem na monitoru všech 182 momentek rozpelichaných křídel slavíka obecného, počítal v nich letky a hledal nové pozoruhodnosti. Vždycky se něco najde s odstupem času, protože člověk nějak dozrává, anebo je třeba zrovna bystřejší – vyhecovanější.

Mocně mě to vždy nadchne, počet křídel dává už dokonalou představu o procesu, v minulém století pro mne zcela nepochopeném, nevyhmátnutém. Chyběla i technika a zkušenosti. Teď se to vzdělává snadno a troufám si i na fotky nekvalitní, kterým jsem dříve absolutně nerozuměl. Ještě že jsem je nevyházel.

To je pohoda, když to do sebe zapadá, když se člověk zorientuje třeba podle jediného znaku! Letos úkol ještě posunu, abych měl momentek dvě stovky.

Vím, že jsou mezi návštěvníky tací, které to zajímá a tak napíšu pár větami, co se v tom archivu zračí.

Třeba stav (vždy konkrétně k datu, samozřejmě), kdy těsně proces začal. Pak i mnohá porovnání vývoje výměny a taky sledování konce procesu. I výjimky. Ty jsou nejcennější. -Ne, největší cenu má rozpelichané křídlo slavíka tmavého od Matic, omlouvám se za přehmat.

Skvělé je, že se tou vědou můžu bavit po celý rok, protože výše zmíněný materiál je z řady studní, které nejde vyčerpat (naštěstí). A musím říct bez přehánění – má-li člověk takovouto možnost, nemůže si nevšimnout a nepoměřovat. Nežasnout a nehřát se objevy. Zvykl jsem si na takováto pátrání, objevy zářné příliš nečekám. Myslím typu: „Chycen na našem území další druh slavíka!“ apod. Já vím, že naděje je (na některé druhy), ale…

Tak se tedy těším objevy drobnějšími.

Asi jste sami poznali radost, kdy třeba jen matematický příklad má ve vaší hlavě najednou řešení. Tady je to podobně. Jsou třeba v tom slavičím pelichání některé zapeklitosti, které mi ještě docela nedávno braly z ruky potřebný klíč. A nešlo jít dál. Tak to už padlo!

Nevím, kolik toho vědí jinde o tom fenoménu, mnoho jsem nepřečetl, spíš texty obecné. Krásně se těmi poznatky i opravují domněnky dávné, moje i jiných. Vidím těch chyb a nemohlo být jinak.

Fotky vypovídají třeba o proměnlivosti slavičího peří, před tím už jsem tady varoval. Že není možné porovnávat křídla vysluněná, s těmi ze stínu. A k tomu ta přisvícená bleskem za šera, hledáme-li znaky pro určení stáří.

Dál je poznat, jak rychle ke konci periody „odcházejí“ prapory dvouletých slavíků oproti starším, jak jsou rozdíly znát. Jaké? V obrusu samém, odvislém od kvality velkého peří – z hnízda či pelichaného v řádném cyklu, též v časovém posunu mezi zmíněnou tvorbou peří.

Vypovídají o perech rýdováků, o schématech jejich výměny (jsou tři + defektní situace). O znacích těch „z hnízda“ (kategorie 2K).

Vypovídají o problémech ve vývinu per (poškození toulce, parazité, „hladové pruhy“). O peří nedorostlém či přerostlém. O nedostatku barviva v něm.

A pak bychom mohli uchopit třeba defekty běháků či zobáku. Úrazy během života, jizvy po cystách motolic. Jizvy po velkých klíšťatech v oblasti hlavy, po těch afrických HM – jež jsou dospělci s větší „úderností“. Ne jak je tomu s nižšími vývojovými stádii našich IR, sebraných z měkkých kožovitých útvarů.

Mohli bychom se zamýšlet nad zpěvy, i v poslední době atraktivními kontaktními hlasy obou druhů, nebo třeba nad volbou místa pro hnízdo. Sledovat námluvy, nároky na prostředí. Hnízdní péči, potravní nabídku/úživnost lokalit (i sezónní!).

Rozhodovat o aktuálních velikostech kroužku pro slavíky na základě kontrol, v uzavřených diskusích řešit problematiku chytání.

Těšit se na jaro – to vlastně už nastává a já vidím, že jsem od nadpisu zas odešel jinam. Končím. Hezké odpoledne všem.

Jsou pořád plné záhad. A ten letošní nebude jiný. Vzhledem k tomu, že jaro začalo klíčit někdy na konci listopadu, kopřivy budou tentokrát tak vysoké, že je slavíci uvidí od Vltavského luhu i Dolních Věstonic. Dobré je to kvůli predátorům, hledání hnízd budou mít složitější. Potřebovali by i slavíci letos napravit fiasko z loňska. Budu doufat v příhodný čas.

V zahraničí proběhl výzkum, kolik zpívající slavík zhubne za noc. Nejsilnějším poznatkem je asi potvrzení, že během noci potravu nepřijímá. To se však dalo čekat. Kdyby tomu bylo jinak, každou chvíli by nějaký ten zpěvník na větvi osiřel. Způsob jejich nočního koncertování je ošetřen dokonale, přesto vás slavík pustí za tmy blízko a ještě o krůček blíž. Na rozdíl od zpěvů denních je v noci dobře kryt křovím, oni se většinou ani denní slavíci příliš nevystavují, ovšem někteří ano. Stačí prolézt záznamy na internetu – ale pozor, některé jsou pořízeny v klecích!

Musí to mít slavičí zpěváci dobře ošetřeno, jinak by nebyli mnozí dlouhověcí. U takových je zajímavé sledovat, jak pěvecké pódium drží z roku na rok. Pokud samozřejmě pozice vydrží. I podle toho lze hádat, vrátil-li se starý známý. Jednoho si obzvlášť pamatuji a posledně, když jsem procházel archiv, zavzpomínal jsem na něho. Sedával na babyce, která se kroutila nad zábradlím můstku u železničního přejezdu nad mlýnským náhonem. Rád se vystavoval a kroužek ho i po letech prozradil. V roce jedna tam byl naposled, v roce dva vyřízli od vody babyku, před dvěma lety zmizelo zábradlí. Někdo ho ukrad´.

Říkám si kolikrát, jaké by to bylo setkání, kdybych tyhle známé ještě potkal v sousedství. Ale nepotkám. Z místa nikdy daleko neodlétají a jak je vedle nenachytám v letech po zmizení, je to zlé. Prostě jim to už ve světě nedopadlo, jak chtěli. Některé si vážně pamatuji pořád, na většinu jsem však zapomněl. Ani to nemůže být jinak, jsou jich dva tisíce. Novinář by to zformuloval: „Je to o síle zážitku, jestli se příběh propíše do paměti, nebo ne“. A měl by pravdu. Myslím si, že takovou padesátku a s nápovědou archivu stovku bych ze vzpomínek vylovil, a samozřejmě hodně těch loňských, to je čerstvá věc a ještě nic to „nepřejelo“. Zvláště ty, co mě vypekli. Ale nepřetahuji se s nimi. Když to nejde, jedu jinam.

Pak jsou ještě slavíci známí přes svoje místa. Existují totiž lokality a LOKALITY. A přestože jsem teď do novin psal, že slavík svou přítomností rozzáří místo docela každé – jsou plácky natolik úhledné, že si k tomu mnohdy musím sednout. Jen mluvit nahlas už moc s místy nemohu, člověk tam nově nebývá sám. Z jednoho konce odchází „detektorář“, od silnice pílí „keškař“. Nevadí mi samozřejmě, baví je to stejně, jak to baví mne. A třeba mají taky blog – a kdo ví, třeba by rádi taky mluvili nahlas.

Doba se strašně mění – konopí, to dnes už nikdo v křovinách nemá. A za socialismu zážitky stavěli hlavně „příslušníci“, na ty vzpomínám rád. Kolem města jsou dnes „zevláci“.

Jeden den výzkumu se druhému nepodobá, ani nemůže, protože krom přímých prožitků i kulisy pan Čas postrkuje.

A už by mohl zatlačit i s tím březnem a pak už začneme nahlížet. Kalendář příletů má tužku od ledna ořezanou.

Nebo už snad jara, jak to letos je?

Buďte zdrávi, milí návštěvníci blogu!

Začneme to už odpočítávat, nebo počkáme?

Špačkům jsme rychle vytáhli budku na tyč, vloni ji strhla vichřice a neměli jsme dosud čas. Nerozbila se, je okovaná, základ tvoří prkna dubového soudku. Zmenšili jsme je, stáhli obručemi, dali dýnko, zastřešili, díra byla po zátce. A špačci to tehdy přijali. Teď už zase létají nedaleko v mlýnské zahradě, všechny je asi broky nedohnaly. Jsme rádi. I na hřbitově už zpíval na vršku dubu, pracujeme na kapli a on tam je pár dnů už s námi.

Člověk zapne počítač, a už tam zase trčí zprávy o všemožných zlodějinách a slibech; celebrity jinde radí, jak jít v jejich stopách za štěstím. Když proti tomu postavím zážitek, jak pěvci sedají proti vycházejícímu slunci a večer jej z oblohy podobně vyprovodí – tohle je svět, s kterým chci těch pár svých roků dožít! Proč jsou ještě lidé, které příroda nezlákala? Neměli příležitost, nebo snad nejsou zvědaví? Nechtějí poznávat nejzákladnější zákony téhle planety? S ptactvem je nádherně!

Už jsi čet´ Ptačí svět? Půjčil jsem si ten obrat z dob socialismu, kdy vycházel Mladý svět. A upravil jej. Ten náš časopis má pěknou úroveň, i když si myslím, že Pták roku by měl být vždy jiný. V tom je to poslání. Dobře, půjdeme letos za čápy i o naší jarní vycházce.

Jezdím autem už pomalu, kochám se jízdou a krajinou. V této etapě probouzení zejména. A ještě že tak!

Jel jsem do Mnichova Hradiště, šeřilo se. Jel jsem k autobusu, posloužit odvozem. Měl jsem čas. Jel jsem ani ne 70kou. To není moc a před Dobrou Vodou, kde loni chřástal prý celé léto volal z kopce k městu, jsem viděl soví pohyb. Nešťastnice, přesně jak to dělají – nizoučko přes silnici, z pole na pole od hradu Valečovského, od skal. Jistě, byl to výr a ještě že jsem byl ve střehu. Řidič za mnou byl moudrým, stačil též přibrzdit, a když viděl tiché monstrum nad asfaltem plovoucí, bliknul pak na mne světly – jako že „dobrý“. Hezká chvilka – pro královnu noci, i tak nějak lidsky. Ještě, že jsem nespěchal.

Takhle jsem už jednou neporazil slavíka, nekecám. Bylo to o stejný fous, ve dne. My ptáčkaři už víme odhadnout ty naše průjezdy mezi křovinami, lesem i po hrázi rybníků, jako nedávno s tím ledňáčkem. A nebraňme se následné spokojenosti a nastalé pohodě. Plaťme ohledy za divadlo, které můžeme žít za skly dalekohledů, u sklopek a sítí, u zpětných hlášení. Přemýšlel jsem pak o té sově – jasně, šmejdí po zajících, teď jich je všude dost. I rozjetých na silnicích. Ale to už bychom téma točili dokola.

Zpívají kosi a v lese byl slyšet brávník. Sýkory už také jaro slyší, strnadi vidí a skřivani ho žijí. Keře už asi nezmrznou, jdou do toho naplno. Míza hučí v každém jejich klacku.

Mít čas a chodit krajinou křížem krážem, tak to bych si přál. Zastavit se v lukách, koukat do polí. Navštívit rákosí a prohlédnout hladiny rybníků. Zajít do lesa, do pískovny, do slavičích roští.

Letěli jeřábi. Byli tři a jako vždycky u nás – přilétli Domousnickou branou v Chlumu a když se rozkoukali v naší kotlině, ladili chvatně směr. Než dál k Ještědu, musí k Bezdězu! Logicky. To taky bývá zážitek. Vždycky za nimi koukám úplně do zmizení a moc jim to přeji. Ten cíl za kopcem.

Největším jsem ale obdivovatelem drobných křídel pěvců. Ti mne lákají neskutečně. Tam je moje parketa. A především – mohu-li tedy – „malí drozdovití“. To je dílek české ornitologie! To je téma. A pro mne k nim slavíci budou patřit, i kdyby je genetická stopa nově vedla třeba ke krutihlavům. Z drozdů, pro mne, mají všechno. Tak hezkou neděli.

V roce 2001 jsme se společně vydali prvně přivítat ptačí zpěv a navštívili mokřady jižně od Kněžmostu, s pracovním názvem Rybníky u Koprníku.

Letos se tam vrátíme. Kdo by chtěl vidět močály opravdu zblízka, musel by se navléci do gumovek a ty podkolenní by mu většinou nestačily. Pak by ale viděl věci! Po drobných lagunách pobíhají všelijací pavouci a kolem kvetou mimo pohledy lidí bahenní kytky. Ze sousedství do ok v ostřicích doléhá zpěv proužkovaných rákosníků, kteří mají slať propátranou do všech stran. Zaletují sem i rákosní strnadi. A na posledních stvolech rákosu, zkoušejícího osídlit hlubokou slať, zpíval časného jara převzácný rákosník ostřicový. Vidím to jako dnes. Tak se mu místo líbilo, že v noci neuletěl a zůstal den další. Taky z hustšího rákosí od kanálků volal bukač. No a samozřejmě modráčci! Jen zpěvných rákosníků tu moc není, jsou po rybnících v okolí.

Z vedlejší hladiny (rybník Nový) se ozývá každý rok křik několika rákosníků velkých, do mokřadu zaletují za potravou. Oblast hostí všechny tři druhy cvrčilek. Hnízdí tu moudivláček, budníčci – no a samozřejmě slavík. Jistěže ne ve slati, ale v místě přítokové strouhy, v orchidejovém háji. Žijí tu chřástali, místo obhlíželi jeřábi. Tančili v mlze. Nezapomenu, když se pára tehdy nadzvedla, na jejich kroky parketem. Opona sice hned spadla, viděl jsem ale dost.

V řadách bezinek hnízdí mnohé pěnice, pěnkavy a pěvuška. Od smrčinky vyzpěvuje střízlík a v téměř ležaté větvi jednoho smrčiště hnízdí mlynaříci. Tam jsou bezpeční. Na sluneční straně se větve povětřím nezmítají, sojky tam odnikud nevidí.

Kolem protéká Kněžmostka a patří ledňáčkům, jako rybník. Skřivani, čejky, od louky stranou černohlavý bramborníček. V rákosí. Jejich populace je na vzestupu. Nebývali tu. U cesty-panelky v jedné z mála šípkových růží sedá ťuhýk. Pěkně se tudy díky němu chodí.

Když se louky táhly kdysi dlouhým pásem od Solečku k Býčině, hnízdil tu vodouš rudonohý a ve svazích Hrádku ťuhýk rudohlavý. Poslední v republice. To odešlo s mnichovohradišťským panem doktorem. Stačil nám to ale napsat.

Na Hrádku v akátovém háji hnízdí lelci a včelojedi, o dva rybníky níže k Budám pak luňáci červení.

V mokřadech u Koprníku můžeme potkat kukačky a žluvy. Zaletují sem černí čápi a bílí – ti hnízdí hned vedle na sloupě s vykovaným letopočtem. Bývají úspěšní, až na rok loňský. To vzdali taky, jako jiní.

Na Novém rybníku to žije, hlavně po rozmrznutí. Hladinu si prohlédneme o vycházce též. Na bývalé skládce hnízdí strnadi obecní. A zase ťuhýci. Zpíval tam i strnad luční, ale zmizel.

Místo je součástí rybniční lajny, dokonalým biokoridorem. Ptáci, kteří nemají chuť letět skalními městy Českého ráje, letí k horám podél rybníků. Někteří pokračují k Bezdězu a nádherné krajině Českolipska a Středohoří, jiní uhýbají kolem vrchu Mužský do Jizerských hor. Někteří v Polsku končí, jiní se navazují k baltskému migračnímu koridoru a letí jím dál.

Kroužkování v oblasti Rybníků u Koprníku doložilo význam regionu zejména právě z pohledu migrace. Cenné výsledky se dostavily. Dnes je prochytávání mokřadů na ústupu z nedostatku času.

Pro účel květnové vycházky se však jedná o komfortní trasu se špičkovou druhovou nabídkou. A mozaikou prostředí. I o těch si řekneme, abychom dokázali pochopit, čeho třeba v krajině Mladoboleslavska hájit a jak v ní hledat. Shodneme-li se nakonec, že mokřady nejsou jen „líhništěm komárů“, za vaši společnost poděkuji. Klidný čas všem.

Středočeská zima toho letos moc nepředvedla, nevadí. U mě dobrý! Slyším už volání divočiny. Keřů a křovin, slavičích plácků Mladoboleslavska. Slyším je, jak haraší v přípravách. Vědí nejlíp. Letos to půjde rychle!

Skřivani, čejky, špačci, sýkory, hrdličky, straky, kosové a někde dokonce i drozdi. Velká tání sněhu se letos konat nebudou. Skákali jsme tehdy do závějí v bousovské ulici Na hrázi a jezdili po brašně na skluzavce. Kdybych tenkrát věděl o slavících, nechal bych tašku taškou a šel bych se do roští těšit. Jak to tehdy asi vypadalo? Nikdo doby přede mnou nezmapoval. Bílá místa tu jsou. Už to nikde nezjistím. Alespoň po mě zůstanou výsledky, po mě už ano.

Přilétnou dřív slavíci Mladoboleslavska? Ne, nepřiletí. O tomhle nevědí. Projevit se to může snad v tom, že hlavní příletové vlny pak budou opravdu vlnami. Až uvidí po příletu do Evropy.

Ale mám to v sobě hezky zařízené. Biologické hodiny už předou. Den se prodlužuje, těsně před půlkou března mám narozeniny. Pak žiju nádherně. Už teď vidím změny u sýkor – obou běžných. Zpívají a pozorností nešetří. Kosové to samé. Straky na hřbitově, kde teď pracujeme, ty už mají hlavy poblázněné docela! A zahrada tady? To může být průšvih. Ta by podléhat neměla. Co nadělám. Tak jí aspoň chodím fandit.

Napsal jsem do jedněch novin, kde mne oslovili, poctu starým místům. Já nevím, jestli nejsou podobné obraty dnes nadužívány, ale já se cítím pořád milovníkem krajiny. A jako důkaz mám „zpětnou vazbu“. Ne, nezbláznil jsem se. Nejsem věřícím člověkem v pravém slova smyslu, to bych nedokázal, ale mám to jinak. Modlu mi nahrazuje krajina. K ní vzhlížím, naslouchám jí, chválím a děkuji. A chodím s bolestmi, léčit si je. Naučil jsem se s ní scházet. Už mi opravdu stačí podívat se na římse kostela, jak ve škvíře po tři roky drží vlaštovičník. Jednou neprojdu, abych se nepodíval. Jak se mu daří, jestli tam je. Vedle, v děravé štuce – považte – hnízdí domácí vrabci. Tedy hnízdili, v loni to zabrali špačci. Život tady u nás funguje takhle obyčejně. A je to vůbec obyčejné?

Jedu z Kněžmostu k Boleslavi. Stoupám na Starou Studénku a už mi srdce skáče. Vidím na dálku v jedné z vln mezí vedle vysoké hrušně trní a tam toho slavíka, co ho dřív chytli na jihu. Co tady budu, už se mi to místo takhle vždycky vykreslí. Teď jsem vás k tomu přived´- zážitky! To je míza pro srůstání s krajinou. Všude po trase něco mám. Pozvali mne lidé k zastavení, to je hezké. Jen co pojedu okolo. Prý tam sovy nocují za dne. Hned jak pojedu kolem, zastavím se.

Někdo třeba řekne – když mám na bloumání čas, stát někde u „smetiště“, kde nic ještě po zimě vidět není. Čas mám. A to, že tam k vidění nic není? K vidění? To je právě to „srůstání“. A neplatí, že tam nic není. Slyším – teď fouklo do jilmů, co tu zdvojeně rostou. I když ten slabší poslední roky klopýtá. Ozvaly se ale oba. Vědí co já. Že kořenit třeba tady. I kdyby bylo někde líp, jsme vysemeněni tady. Tak se té hlíny držme.