Kdo zažil, dá mi za pravdu. V naší republice – setkat se se slavíkem tmavým – je velký svátek. Lépe, než terénní ornitologové, jsou na tom kroužkovatelé, mají větší šanci. Zejména koncem léta, kdy táhnou do jihoafrických zimovišť i slavíci mladí. Ti jsou pak nejčastějším důvodem k zapsání druhu na seznam. O těch ale psát nechci.
Staří ptáci na jaře spěchají a platí to i pro oba rezavé slavíky. Proto těch tmavých u nás mnoho nevidíme. Z posledního zastávkového místa, kterým pro naprostou většinu z nich není naše republika, to natáhnou už přímo na hnízdiště. Spěchají samci, za nimi samice. Nám nejbližší pravidelná hnízdiště leží severněji ve středním Polsku a Německu. Čím výše – tím jich přibývá. Unikátním prostorem je zóna, kde obecný končí a tmavý začíná – místa společného výskytu. To jsem neobjevil já, přišli na to kolegové v Německu – ona atmosféra, kdy obecní (už usazení) koncertují z míst sušších a tmaví – se zpěvem začínající (pro zpoždění v příletech), se ozývají z vrbových mokřin. To je zážitkem.
Má-li člověk příležitost hodnotit i rozdíly v nárocích na prostředí obou rezavých, jde o zážitek nadosmrti. Prožil jsem takový kdysi v Polsku, byl jsem součástí pracovní skupiny a vědomostně vyspělejší si vše budu moci zopakovat v květnu. V čase, kdy tmaví budou přilétat (nezdrží-li je komplikace cestou). Krom hlavního úkolu bych chtěl najít čas právě k sledování přilétnuvších ptáků, ověřit si, zda v literatuře dokola zmiňované popříletové chování platí. Podívat se, s jakou energetickou rezervou přilétají hnízdit a stav ten porovnat s obecnými slavíky z Mladoboleslavska. Vyzkoumat, jakou potravu tmaví preferují – zda platí, že loví spíš ve větvích a ve vzduchu. Od nás mám tak málo materiálu, že ač chci zkoumat hlavně naše populace, příležitost v hybridní zóně vítám.
Prosna je jiná než Jizera. Je svobodnější.
Zamýšlí-li se člověk nad našimi slavíky tmavými, přestože jich nepochybně přibývá, na tvorbu čistých párů to nestačí.
Jaký je původ „nahodilců“, u nás v hnízdním čase pobývajících? Nevíme.
Aby závěr nebyl chmurný, dosvědčuji, že kdo slyšel v krajině zpívat slavíka tmavého, nezapomene. Zejména starší zpěvák je až překvapivě hlučný v přednesu – ovšem fakt, že strofy jsou oddělovány většími pomlkami, vrací koncertu vážnost. Není však takových zpěváků mnoho, mladí, kterých je zjištěním většina, nevyzrálé sloky ještě příležitostně „podřizují“ hlasům okolí, a namísto repertoáru uherského slavíka tmavého slyšíme jen „zhrublé“ motivy slavíka obecného. Často ještě zmatečně přerušované či všelijak pomíchané. Aby situace byla ještě složitější, podobným stylem se na hnízdištích slavíka obecného prezentují i hybridní samci. Zdá se však, že alespoň podle mých poznatků začínají tito tokat později, často až v červnu.
Není jednoduché posuzovat nahrávky, které zasíláte. Od laické veřejnosti chodí záznamy jasné, ovšem od odborníků přijdou někdy opravdové rébusy. Ti totiž běžné hlasy vnímají samozřejmě a zastaví je spíš bizarnosti. A to bývá oříšek. I datum pořízení nahrávky během jara je důležité, k létu šidí a švindlují úplně všichni! Myslím slavíky.
