Jsou pořád plné záhad. A ten letošní nebude jiný. Vzhledem k tomu, že jaro začalo klíčit někdy na konci listopadu, kopřivy budou tentokrát tak vysoké, že je slavíci uvidí od Vltavského luhu i Dolních Věstonic. Dobré je to kvůli predátorům, hledání hnízd budou mít složitější. Potřebovali by i slavíci letos napravit fiasko z loňska. Budu doufat v příhodný čas.
V zahraničí proběhl výzkum, kolik zpívající slavík zhubne za noc. Nejsilnějším poznatkem je asi potvrzení, že během noci potravu nepřijímá. To se však dalo čekat. Kdyby tomu bylo jinak, každou chvíli by nějaký ten zpěvník na větvi osiřel. Způsob jejich nočního koncertování je ošetřen dokonale, přesto vás slavík pustí za tmy blízko a ještě o krůček blíž. Na rozdíl od zpěvů denních je v noci dobře kryt křovím, oni se většinou ani denní slavíci příliš nevystavují, ovšem někteří ano. Stačí prolézt záznamy na internetu – ale pozor, některé jsou pořízeny v klecích!
Musí to mít slavičí zpěváci dobře ošetřeno, jinak by nebyli mnozí dlouhověcí. U takových je zajímavé sledovat, jak pěvecké pódium drží z roku na rok. Pokud samozřejmě pozice vydrží. I podle toho lze hádat, vrátil-li se starý známý. Jednoho si obzvlášť pamatuji a posledně, když jsem procházel archiv, zavzpomínal jsem na něho. Sedával na babyce, která se kroutila nad zábradlím můstku u železničního přejezdu nad mlýnským náhonem. Rád se vystavoval a kroužek ho i po letech prozradil. V roce jedna tam byl naposled, v roce dva vyřízli od vody babyku, před dvěma lety zmizelo zábradlí. Někdo ho ukrad´.
Říkám si kolikrát, jaké by to bylo setkání, kdybych tyhle známé ještě potkal v sousedství. Ale nepotkám. Z místa nikdy daleko neodlétají a jak je vedle nenachytám v letech po zmizení, je to zlé. Prostě jim to už ve světě nedopadlo, jak chtěli. Některé si vážně pamatuji pořád, na většinu jsem však zapomněl. Ani to nemůže být jinak, jsou jich dva tisíce. Novinář by to zformuloval: „Je to o síle zážitku, jestli se příběh propíše do paměti, nebo ne“. A měl by pravdu. Myslím si, že takovou padesátku a s nápovědou archivu stovku bych ze vzpomínek vylovil, a samozřejmě hodně těch loňských, to je čerstvá věc a ještě nic to „nepřejelo“. Zvláště ty, co mě vypekli. Ale nepřetahuji se s nimi. Když to nejde, jedu jinam.
Pak jsou ještě slavíci známí přes svoje místa. Existují totiž lokality a LOKALITY. A přestože jsem teď do novin psal, že slavík svou přítomností rozzáří místo docela každé – jsou plácky natolik úhledné, že si k tomu mnohdy musím sednout. Jen mluvit nahlas už moc s místy nemohu, člověk tam nově nebývá sám. Z jednoho konce odchází „detektorář“, od silnice pílí „keškař“. Nevadí mi samozřejmě, baví je to stejně, jak to baví mne. A třeba mají taky blog – a kdo ví, třeba by rádi taky mluvili nahlas.
Doba se strašně mění – konopí, to dnes už nikdo v křovinách nemá. A za socialismu zážitky stavěli hlavně „příslušníci“, na ty vzpomínám rád. Kolem města jsou dnes „zevláci“.
Jeden den výzkumu se druhému nepodobá, ani nemůže, protože krom přímých prožitků i kulisy pan Čas postrkuje.
A už by mohl zatlačit i s tím březnem a pak už začneme nahlížet. Kalendář příletů má tužku od ledna ořezanou.
