Vlny předjaří

Žádné komentáře u textu s názvem Vlny předjaří
Nebo už snad jara, jak to letos je?
Buďte zdrávi, milí návštěvníci blogu!
Začneme to už odpočítávat, nebo počkáme?
Špačkům jsme rychle vytáhli budku na tyč, vloni ji strhla vichřice a neměli jsme dosud čas. Nerozbila se, je okovaná, základ tvoří prkna dubového soudku. Zmenšili jsme je, stáhli obručemi, dali dýnko, zastřešili, díra byla po zátce. A špačci to tehdy přijali. Teď už zase létají nedaleko v mlýnské zahradě, všechny je asi broky nedohnaly. Jsme rádi. I na hřbitově už zpíval na vršku dubu, pracujeme na kapli a on tam je pár dnů už s námi.
Člověk zapne počítač, a už tam zase trčí zprávy o všemožných zlodějinách a slibech; celebrity jinde radí, jak jít v jejich stopách za štěstím. Když proti tomu postavím zážitek, jak pěvci sedají proti vycházejícímu slunci a večer jej z oblohy podobně vyprovodí – tohle je svět, s kterým chci těch pár svých roků dožít! Proč jsou ještě lidé, které příroda nezlákala? Neměli příležitost, nebo snad nejsou zvědaví? Nechtějí poznávat nejzákladnější zákony téhle planety? S ptactvem je nádherně!
Už jsi čet´ Ptačí svět? Půjčil jsem si ten obrat z dob socialismu, kdy vycházel Mladý svět. A upravil jej. Ten náš časopis má pěknou úroveň, i když si myslím, že Pták roku by měl být vždy jiný. V tom je to poslání. Dobře, půjdeme letos za čápy i o naší jarní vycházce.
Jezdím autem už pomalu, kochám se jízdou a krajinou. V této etapě probouzení zejména. A ještě že tak!
Jel jsem do Mnichova Hradiště, šeřilo se. Jel jsem k autobusu, posloužit odvozem. Měl jsem čas. Jel jsem ani ne 70kou. To není moc a před Dobrou Vodou, kde loni chřástal prý celé léto volal z kopce k městu, jsem viděl soví pohyb. Nešťastnice, přesně jak to dělají – nizoučko přes silnici, z pole na pole od hradu Valečovského, od skal. Jistě, byl to výr a ještě že jsem byl ve střehu. Řidič za mnou byl moudrým, stačil též přibrzdit, a když viděl tiché monstrum nad asfaltem plovoucí, bliknul pak na mne světly – jako že „dobrý“. Hezká chvilka – pro královnu noci, i tak nějak lidsky. Ještě, že jsem nespěchal.
Takhle jsem už jednou neporazil slavíka, nekecám. Bylo to o stejný fous, ve dne. My ptáčkaři už víme odhadnout ty naše průjezdy mezi křovinami, lesem i po hrázi rybníků, jako nedávno s tím ledňáčkem. A nebraňme se následné spokojenosti a nastalé pohodě. Plaťme ohledy za divadlo, které můžeme žít za skly dalekohledů, u sklopek a sítí, u zpětných hlášení. Přemýšlel jsem pak o té sově – jasně, šmejdí po zajících, teď jich je všude dost. I rozjetých na silnicích. Ale to už bychom téma točili dokola.
Zpívají kosi a v lese byl slyšet brávník. Sýkory už také jaro slyší, strnadi vidí a skřivani ho žijí. Keře už asi nezmrznou, jdou do toho naplno. Míza hučí v každém jejich klacku.
Mít čas a chodit krajinou křížem krážem, tak to bych si přál. Zastavit se v lukách, koukat do polí. Navštívit rákosí a prohlédnout hladiny rybníků. Zajít do lesa, do pískovny, do slavičích roští.
Letěli jeřábi. Byli tři a jako vždycky u nás – přilétli Domousnickou branou v Chlumu a když se rozkoukali v naší kotlině, ladili chvatně směr. Než dál k Ještědu, musí k Bezdězu! Logicky. To taky bývá zážitek. Vždycky za nimi koukám úplně do zmizení a moc jim to přeji. Ten cíl za kopcem.
Největším jsem ale obdivovatelem drobných křídel pěvců. Ti mne lákají neskutečně. Tam je moje parketa. A především – mohu-li tedy – „malí drozdovití“. To je dílek české ornitologie! To je téma. A pro mne k nim slavíci budou patřit, i kdyby je genetická stopa nově vedla třeba ke krutihlavům. Z drozdů, pro mne, mají všechno. Tak hezkou neděli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.