Nebo už snad jara, jak to letos je?
Buďte zdrávi, milí návštěvníci blogu!
Začneme to už odpočítávat, nebo počkáme?
Špačkům jsme rychle vytáhli budku na tyč, vloni ji strhla vichřice a neměli jsme dosud čas. Nerozbila se, je okovaná, základ tvoří prkna dubového soudku. Zmenšili jsme je, stáhli obručemi, dali dýnko, zastřešili, díra byla po zátce. A špačci to tehdy přijali. Teď už zase létají nedaleko v mlýnské zahradě, všechny je asi broky nedohnaly. Jsme rádi. I na hřbitově už zpíval na vršku dubu, pracujeme na kapli a on tam je pár dnů už s námi.
Člověk zapne počítač, a už tam zase trčí zprávy o všemožných zlodějinách a slibech; celebrity jinde radí, jak jít v jejich stopách za štěstím. Když proti tomu postavím zážitek, jak pěvci sedají proti vycházejícímu slunci a večer jej z oblohy podobně vyprovodí – tohle je svět, s kterým chci těch pár svých roků dožít! Proč jsou ještě lidé, které příroda nezlákala? Neměli příležitost, nebo snad nejsou zvědaví? Nechtějí poznávat nejzákladnější zákony téhle planety? S ptactvem je nádherně!
Už jsi čet´ Ptačí svět? Půjčil jsem si ten obrat z dob socialismu, kdy vycházel Mladý svět. A upravil jej. Ten náš časopis má pěknou úroveň, i když si myslím, že Pták roku by měl být vždy jiný. V tom je to poslání. Dobře, půjdeme letos za čápy i o naší jarní vycházce.
Jezdím autem už pomalu, kochám se jízdou a krajinou. V této etapě probouzení zejména. A ještě že tak!
Jel jsem do Mnichova Hradiště, šeřilo se. Jel jsem k autobusu, posloužit odvozem. Měl jsem čas. Jel jsem ani ne 70kou. To není moc a před Dobrou Vodou, kde loni chřástal prý celé léto volal z kopce k městu, jsem viděl soví pohyb. Nešťastnice, přesně jak to dělají – nizoučko přes silnici, z pole na pole od hradu Valečovského, od skal. Jistě, byl to výr a ještě že jsem byl ve střehu. Řidič za mnou byl moudrým, stačil též přibrzdit, a když viděl tiché monstrum nad asfaltem plovoucí, bliknul pak na mne světly – jako že „dobrý“. Hezká chvilka – pro královnu noci, i tak nějak lidsky. Ještě, že jsem nespěchal.
Takhle jsem už jednou neporazil slavíka, nekecám. Bylo to o stejný fous, ve dne. My ptáčkaři už víme odhadnout ty naše průjezdy mezi křovinami, lesem i po hrázi rybníků, jako nedávno s tím ledňáčkem. A nebraňme se následné spokojenosti a nastalé pohodě. Plaťme ohledy za divadlo, které můžeme žít za skly dalekohledů, u sklopek a sítí, u zpětných hlášení. Přemýšlel jsem pak o té sově – jasně, šmejdí po zajících, teď jich je všude dost. I rozjetých na silnicích. Ale to už bychom téma točili dokola.
Zpívají kosi a v lese byl slyšet brávník. Sýkory už také jaro slyší, strnadi vidí a skřivani ho žijí. Keře už asi nezmrznou, jdou do toho naplno. Míza hučí v každém jejich klacku.
Mít čas a chodit krajinou křížem krážem, tak to bych si přál. Zastavit se v lukách, koukat do polí. Navštívit rákosí a prohlédnout hladiny rybníků. Zajít do lesa, do pískovny, do slavičích roští.
Letěli jeřábi. Byli tři a jako vždycky u nás – přilétli Domousnickou branou v Chlumu a když se rozkoukali v naší kotlině, ladili chvatně směr. Než dál k Ještědu, musí k Bezdězu! Logicky. To taky bývá zážitek. Vždycky za nimi koukám úplně do zmizení a moc jim to přeji. Ten cíl za kopcem.
Největším jsem ale obdivovatelem drobných křídel pěvců. Ti mne lákají neskutečně. Tam je moje parketa. A především – mohu-li tedy – „malí drozdovití“. To je dílek české ornitologie! To je téma. A pro mne k nim slavíci budou patřit, i kdyby je genetická stopa nově vedla třeba ke krutihlavům. Z drozdů, pro mne, mají všechno. Tak hezkou neděli.
