V roce 2001 jsme se společně vydali prvně přivítat ptačí zpěv a navštívili mokřady jižně od Kněžmostu, s pracovním názvem Rybníky u Koprníku.
Letos se tam vrátíme. Kdo by chtěl vidět močály opravdu zblízka, musel by se navléci do gumovek a ty podkolenní by mu většinou nestačily. Pak by ale viděl věci! Po drobných lagunách pobíhají všelijací pavouci a kolem kvetou mimo pohledy lidí bahenní kytky. Ze sousedství do ok v ostřicích doléhá zpěv proužkovaných rákosníků, kteří mají slať propátranou do všech stran. Zaletují sem i rákosní strnadi. A na posledních stvolech rákosu, zkoušejícího osídlit hlubokou slať, zpíval časného jara převzácný rákosník ostřicový. Vidím to jako dnes. Tak se mu místo líbilo, že v noci neuletěl a zůstal den další. Taky z hustšího rákosí od kanálků volal bukač. No a samozřejmě modráčci! Jen zpěvných rákosníků tu moc není, jsou po rybnících v okolí.
Z vedlejší hladiny (rybník Nový) se ozývá každý rok křik několika rákosníků velkých, do mokřadu zaletují za potravou. Oblast hostí všechny tři druhy cvrčilek. Hnízdí tu moudivláček, budníčci – no a samozřejmě slavík. Jistěže ne ve slati, ale v místě přítokové strouhy, v orchidejovém háji. Žijí tu chřástali, místo obhlíželi jeřábi. Tančili v mlze. Nezapomenu, když se pára tehdy nadzvedla, na jejich kroky parketem. Opona sice hned spadla, viděl jsem ale dost.
V řadách bezinek hnízdí mnohé pěnice, pěnkavy a pěvuška. Od smrčinky vyzpěvuje střízlík a v téměř ležaté větvi jednoho smrčiště hnízdí mlynaříci. Tam jsou bezpeční. Na sluneční straně se větve povětřím nezmítají, sojky tam odnikud nevidí.
Kolem protéká Kněžmostka a patří ledňáčkům, jako rybník. Skřivani, čejky, od louky stranou černohlavý bramborníček. V rákosí. Jejich populace je na vzestupu. Nebývali tu. U cesty-panelky v jedné z mála šípkových růží sedá ťuhýk. Pěkně se tudy díky němu chodí.
Když se louky táhly kdysi dlouhým pásem od Solečku k Býčině, hnízdil tu vodouš rudonohý a ve svazích Hrádku ťuhýk rudohlavý. Poslední v republice. To odešlo s mnichovohradišťským panem doktorem. Stačil nám to ale napsat.
Na Hrádku v akátovém háji hnízdí lelci a včelojedi, o dva rybníky níže k Budám pak luňáci červení.
V mokřadech u Koprníku můžeme potkat kukačky a žluvy. Zaletují sem černí čápi a bílí – ti hnízdí hned vedle na sloupě s vykovaným letopočtem. Bývají úspěšní, až na rok loňský. To vzdali taky, jako jiní.
Na Novém rybníku to žije, hlavně po rozmrznutí. Hladinu si prohlédneme o vycházce též. Na bývalé skládce hnízdí strnadi obecní. A zase ťuhýci. Zpíval tam i strnad luční, ale zmizel.
Místo je součástí rybniční lajny, dokonalým biokoridorem. Ptáci, kteří nemají chuť letět skalními městy Českého ráje, letí k horám podél rybníků. Někteří pokračují k Bezdězu a nádherné krajině Českolipska a Středohoří, jiní uhýbají kolem vrchu Mužský do Jizerských hor. Někteří v Polsku končí, jiní se navazují k baltskému migračnímu koridoru a letí jím dál.
Kroužkování v oblasti Rybníků u Koprníku doložilo význam regionu zejména právě z pohledu migrace. Cenné výsledky se dostavily. Dnes je prochytávání mokřadů na ústupu z nedostatku času.
Pro účel květnové vycházky se však jedná o komfortní trasu se špičkovou druhovou nabídkou. A mozaikou prostředí. I o těch si řekneme, abychom dokázali pochopit, čeho třeba v krajině Mladoboleslavska hájit a jak v ní hledat. Shodneme-li se nakonec, že mokřady nejsou jen „líhništěm komárů“, za vaši společnost poděkuji. Klidný čas všem.
