Středočeská zima toho letos moc nepředvedla, nevadí. U mě dobrý! Slyším už volání divočiny. Keřů a křovin, slavičích plácků Mladoboleslavska. Slyším je, jak haraší v přípravách. Vědí nejlíp. Letos to půjde rychle!
Skřivani, čejky, špačci, sýkory, hrdličky, straky, kosové a někde dokonce i drozdi. Velká tání sněhu se letos konat nebudou. Skákali jsme tehdy do závějí v bousovské ulici Na hrázi a jezdili po brašně na skluzavce. Kdybych tenkrát věděl o slavících, nechal bych tašku taškou a šel bych se do roští těšit. Jak to tehdy asi vypadalo? Nikdo doby přede mnou nezmapoval. Bílá místa tu jsou. Už to nikde nezjistím. Alespoň po mě zůstanou výsledky, po mě už ano.
Přilétnou dřív slavíci Mladoboleslavska? Ne, nepřiletí. O tomhle nevědí. Projevit se to může snad v tom, že hlavní příletové vlny pak budou opravdu vlnami. Až uvidí po příletu do Evropy.
Ale mám to v sobě hezky zařízené. Biologické hodiny už předou. Den se prodlužuje, těsně před půlkou března mám narozeniny. Pak žiju nádherně. Už teď vidím změny u sýkor – obou běžných. Zpívají a pozorností nešetří. Kosové to samé. Straky na hřbitově, kde teď pracujeme, ty už mají hlavy poblázněné docela! A zahrada tady? To může být průšvih. Ta by podléhat neměla. Co nadělám. Tak jí aspoň chodím fandit.
Napsal jsem do jedněch novin, kde mne oslovili, poctu starým místům. Já nevím, jestli nejsou podobné obraty dnes nadužívány, ale já se cítím pořád milovníkem krajiny. A jako důkaz mám „zpětnou vazbu“. Ne, nezbláznil jsem se. Nejsem věřícím člověkem v pravém slova smyslu, to bych nedokázal, ale mám to jinak. Modlu mi nahrazuje krajina. K ní vzhlížím, naslouchám jí, chválím a děkuji. A chodím s bolestmi, léčit si je. Naučil jsem se s ní scházet. Už mi opravdu stačí podívat se na římse kostela, jak ve škvíře po tři roky drží vlaštovičník. Jednou neprojdu, abych se nepodíval. Jak se mu daří, jestli tam je. Vedle, v děravé štuce – považte – hnízdí domácí vrabci. Tedy hnízdili, v loni to zabrali špačci. Život tady u nás funguje takhle obyčejně. A je to vůbec obyčejné?
Jedu z Kněžmostu k Boleslavi. Stoupám na Starou Studénku a už mi srdce skáče. Vidím na dálku v jedné z vln mezí vedle vysoké hrušně trní a tam toho slavíka, co ho dřív chytli na jihu. Co tady budu, už se mi to místo takhle vždycky vykreslí. Teď jsem vás k tomu přived´- zážitky! To je míza pro srůstání s krajinou. Všude po trase něco mám. Pozvali mne lidé k zastavení, to je hezké. Jen co pojedu okolo. Prý tam sovy nocují za dne. Hned jak pojedu kolem, zastavím se.
Někdo třeba řekne – když mám na bloumání čas, stát někde u „smetiště“, kde nic ještě po zimě vidět není. Čas mám. A to, že tam k vidění nic není? K vidění? To je právě to „srůstání“. A neplatí, že tam nic není. Slyším – teď fouklo do jilmů, co tu zdvojeně rostou. I když ten slabší poslední roky klopýtá. Ozvaly se ale oba. Vědí co já. Že kořenit třeba tady. I kdyby bylo někde líp, jsme vysemeněni tady. Tak se té hlíny držme.
