Leden to má spočítané. Buďte zdrávi, vážení.
Čím začít?
Už jsem vlastně začal. Myslím si, že je po zimě. A přizvukuje mi v zahradě koňadra.
Co nového?
Jednali jsme o záchraně vybraných mokřadů tady u nás. A vyjednali, že jednat budeme dál. Zvu vás k jednomu přiloženým obrázkem, ale jen na okraj! Povrch nedrží, je propařený a pak už bychom jen klesali.
A hned jedno důležité sdělení – VPZ 2014 proběhne právě tady. Ne poprvé, ale vracet se na stará místa, to mám rád. Rybníky u Koprníku. Tak to rezonuje stále! Jen lituji, že jsem sem přišel až v půli osmdesátých let. Za modráčky a vachtou trojlistou. Tady zpíval rákosník ostřicový jednoho jara. Sem se vrací čápi na stožár s vykovaným letopočtem. Tady mi je dobře po těle. Přijďte se letos podívat a poslechnout si, o první sobotě máje.
Budu muset pak spěchat. Už v konci první májové dekády odjíždím za slavíky za hory. Čeká tam několik náročných úkolů. Trošku české slavičí jaro ošidím, nelze jinak. Vědomostně se ale posunu dál. „Posunu“ je správně, žádné „poskočení“ v tématu už nezažívám. Ne že by to nebylo v hlavě kam rovnat, ale objevy už příliš nepřibývají.
Fotil jsem zimní motivy v Slavičím háji, abych měl pro časosběrný snímek podklady. Byla tam kosa, je to mrazová kotlina, ale když si člověk sáhne do auta pro štrůdl z místních jablek, je málem po zimě! A taky vzpomínky. Našel jsem tam v ústraní při hraně keřů lístky jahodníku. Byly tam před lety jahodové plantáže a některé rostliny se roztoulaly po kraji. Byl bych rád, kdyby se udržely.
Mnoho ptactva tam nebylo. Ale ono se to změní, už v únoru. Nyní je to spíše pro zvěř. Otisků stop jsem našel dost.
Naše čerstvá výsadba konečně usnula, to zimní polojaro moc neprospívalo. Stromky a keře musí hned potom zabrat. Dal jsem si na záměr tři roky, jeden už je pryč. S nikým jsem se sice nevsadil, ale cítím šanci. Bylo by to profesionální.
Nevím, kdo ze zbytkové slavičí populace se vrátí, lem cesty je pouze pro jediný pár. Stranou sběrného dvora přebýval ještě jeden zpěvák, ten ale neuspěl.
Vzpomínám na místa, která jsem našel až v létě během pelichání slavíků. Některá byla hezká už tehdy o prázdninách, jak tam to musí vypadat v květnu! To si neodpustím. Tam musím. Je třeba síla, jakmile rozkvetou trnky a je toho dne slunečno, jak je hned po nich. Včely jsou šílené z té vůně a práce je baví tak, že tu nádhernou chvíli jaksepatří pokrátí.
Viděl jsem tam létat babočku kopřivovou, chybělo jí křídlo spodního páru, plácala se v květech jak ve větru, ale byla šťastná. Nikam dál jsem tenkrát nešel. Dokud nezmizela v trní, bral jsem si od ní sílu po hrstech. A usmíval se nad tím dojemným dočkáním se.
Nečekám od krajiny víc, než mi dává. Nemá víc a málo toho není. Jen jsem si to v sobě potřeboval časem „přenastavit“.
