Slavíci (ještě) nejsou

… Kdepak, třebaže se na ornitologickém webu objevilo podezření, slavíci ještě nejsou. A dokonce ani modráčci ještě ne a ti by nějaký den z příletového kalendáře ubrat mohli.

Na jihu Moravy taky nejsou, jak hlásí Vilém. Hned několik z nás už zkouší štěstí, ono je to vzrušující. A myslím, že nejde nikomu o soutěžení – prostě, chtějí už žít ta jarní setkání.

Prvními slavíky jsou modráčci, to se ví.

Byl jsem včera na jejich tahové cestě jižně Kněžmostu, v močálech u Nového rybníka. Už jsem to tady psal, zachránili jsme je s jedním kantorem a tak se mi tam líbí tak nějak víc. Když vidím okolí, co se z toho stalo, jsem rád, že jsme v úsilí vytrvali a věc dotáhli do konce. Normálně se nad nimi v jednu chvíli tvořila pára, a z ní volali jeřábi. A na hladině to taky muselo vypadat! Nejvíc bylo slyšet husy. Koho to ještě překvapí, že tihle velechytří ptáci jsou zpět.

Za čím jsem přišel, to jsem neviděl ani nechytil, modrák tam není, jen pár strnadů rákosních. Ale i pro ně je to domov, který už zase drží a oni jsou v něm spokojeni. Ještě nezpívají, ale už to s nimi šije.

Mokřad, jako by se snad i zvětšoval a to je dobré zjištění. Nemyslím plošně, to nejde (má svoji výměru), ale tam, kde byly pevnější ostřice, už se zem propadá a oka se zpátky nezatahují. No dyť se podívejte a nemyslete – voda je pod tím čistá.

A já už tam vidím ty kytky, už se shlukují kolem a počkám si na vachtu. Přijde, vrátí se, kde kvetla před lety! A už si ji pomažu vyfotit, žádné vymlouvání.

Tipnul jsem si dnes místo na slavíky. Oni tam kdysi byli, i lidé, co chodí do tamní hospody, mi kdysi hlásili zpěv. Dnes jsme tam byli vybírat místo pro hnízdiště ledňáčků a na křoví jsem koukal. Je pořád své. Tak ho ohlídám.

Když jsme vybudovali hnízdiště čápům a pracujeme teď pro ledňáčka (koupen polotovar), vybavím domácnost i slavíkům. Už to nosím v hlavě dlouho a půjde to. Pro letošek to ale nestihneme. Čeká mne ornitologicky náročná sezóna. O tom, co se chystá – jaká spolupráce, napíšu, až se vrátím. Budu fotit a sbírat zkušenosti a pak to tady ukotvím s komentářem.

Hodí se mi rozšířit znalosti o slavíku tmavém, tam jsem slabší. Přestože se Českem druh pohybuje už malounko početněji, není to stále ono. Tolik let pro výzkum už asi mít nebudu, třeba spěchat. A navíc si chci užít tvrdé a po drozdu hlučné zpěvy uherských mistrů z vrbin té rezaté řeky.

Včera jsem viděl ještěrky. Babočky bílé „C“ jsou už taky na nohou, a kdybych jel do lomu nad Rohatskem, potkal bych je tam… Jak tenkrát, v čase začátků, kdy jsem chytal v březoví, smáčeném ve vodě pískovny jikavce – severské pěnkavy. To už zpívali. Koho že bych tam potkal? Černoproužky březové! S nimi tam jaro teprve platí. Létají v korunách bříz, mají radost, že slzí míza a slunce na lom nezapomnělo. Tam, když se člověk vpasuje, konzum ho nedohoní. A jak se začne šeřit, rozbalí to drozdi. Ještě větší frajeři jsou brávníci. Ty jsem slyšel zpívat, jak se blížili od Chlumu Domousnickou branou. Jak ten starej „šutrák“ uviděli, zpívali. To je strašná síla, tohle si od ptačího jara zasloužím! A po cestě domů ještě myslím na jiné: „Kde jsou teď ťuhýkové z průhledných růží? Kde slavíci od třešňových studánek?“ A pak to už přichází – potom přejde, nakonec zase vyletí svatojánci nad rozprostřenou mateřídoušku a slavíci k jihu přepelichají. Co to píšu, vždyť ještě nepřilétli!

Když jsme točili před pár dny o čápech, řekl jsem mimo záběr, že krajina je tady obyčejná a mám ji za to rád. Žít ale, že umí jaksepatří. Mívám pocit, že jak na ni tlačíme a presujeme ji, ona s opovržením se roztéká, kde jen nahmatá skulinku. Každý metr trávy u silnice pak sveřepě vibruje vitalitou a já té statečnosti zase přijdu přát.