Rubrika: Články

Přátelé, ornitologická vycházka bude za deště, nebo bez něj. Poradíme si.

Do půl sedmé čekáme na místě srazu, pak nás najdete po cestě u rybníka. Není problém. Pokud by pršelo, jen bychom omezili kroužkování, nic víc. Alespoň by se nám víc leskly šutry, co mám pro mladé účastníky připraveny.

To byste nevěřili, jak je ten kout hezký v dešti.

Do Slavičího háje se vrátili slavíci dva. Jeden živoří ve zbytku stále ukrajovaného křoví za sběrným dvorem, druhý už čeká, až nám to v háji povyroste. Zpívá hned u cesty.

Jak jinak. Oba mají kroužky, jeden z roku „11“, druhý z „13“. Znám se s nimi dobře a dělají mi radost.

Všechna výsadba se ujala, chce to jen čas. Příští rok už bude plac docela vidět, rozšíří onen pruh u cesty natolik, že by se to už mohlo povést. Myslím, že se záchrana krále pěvců povede. Než prvnímu zmizí staré hnízdiště, nabídneme taky náhradu.

Je tam krásně, když člověk tou cestou jde a vidí, že mělo smysl úsilí, že město si taky všímá. Že lidé z části přilehlé otevírají za noci okna a poslouchají ty dva vlastence.

Než sklapnu počítač, protože času není, napíšu pár postřehů o starším slavíkovi.

Kroužkoval jsem ho v čase pelichání za hranicí kraje na Sobotecku, u obce Trní.

Pobýval tam vedle hnízdního páru, byl dvouletý a je rekordmanem v časném pelichání (krom samozřejmě kříženců). S takovými bludnými slavíky se člověk v oblasti už většinou nesetká, tady to mělo být jinak. Hned v roce „12“ jsem ho chytil hnízdícího právě vedle Slavičího háje na dožívající lokalitě. Byl tam i v roce „13“ a sleduje, jak prostoru ubývá. Podle mne to už ani na hnízdění není. Když přiletí i v roce „15“, už ho ubytujeme v novém, bude-li chtít.

Tito staří kmeti, přijdou-li o letitý domov, už se nikam daleko neposouvají. Hledají v nejbližším okolí a nebývají nároční. Uvidíme. Oba se dostavili s přesností dvou dnů, není to obdivuhodné? Je.

Jeden z nejlepších slavíků Mladoboleslavska je od (již bohužel nežijícího) mistra Luďka Maňáska v ilustracích Máchova Máje. Je vykreslen přesně, jak má být. Takhle je z oblasti znám.

Příběh je v jeho doprovodu velkým zážitkem. Opakovaný Bezděz, umrlčí výjevy, páteří silný příběh. Složitý, v jazyce poutníka vyvedený. S nejznámější částí o „pozdním večeru“. Mohu do těch vět patřit stále, žít starý slovosled. A teď na prahu máje? Veliká síla! Vím, příběh ustoupí od romantiky stranou, víckrát jsem jej sčetl – ale přesto, vystínovaná nálada čerstvého máje, to je něco mimořádného. A slavík tam „sedí“, musí tam být.

V tom kraji, i když časy jsou už jiné, slavíci tu z nálad drží při životě. V kvetoucích stromech, borech v místech jiných s hlasy hrdliččími, kde mechy mluví hodně potichu. V ročním dílečku vůní a skvostných navečerů. S pohledy v dál, k jezerům temným i k obloze skvoucí. Uhlídat měsíc nejbledší a pod větvemi pak tiše odejít.

Věnováno rozměru máje.

pod čapím hnízdem v lukách u Koprníku, u budovy sila (ZENA a.s.).

Půjdeme kolem Nového rybníku k Brodku, zahneme na panelku k mokřadům na jihu Kněžmostu a pak se vrátíme na začátek. Určitě před polednem. V místě se dá parkovat, cesta je pohodlná pro kolo i kočárek. Možná budou potřeba deštníčky, uvidíme. Pak tedy na travnatou cestu lehké gumovky.

Kdo má dalekohled, fotoaparát, chytrou knížku, peří na určení, nahrávky zpěvu, kdo se chce na cokoli zeptat, bude příležitost. Trasa je krátká, zhruba dva kilometry.

Dále ukážeme osázenou skládku měnící se v listnatý lesík, shlédneme kněžmostská panoramata. Řekneme si o migračním ptačím koridoru v oblasti, o významu odlehlých plácků. Uvidíme kvést kytky a možná uslyšíme slavíka modráčka. Nebude-li pršet – nezmoknem a předvedeme kroužkování.

Sešlo se nám letos dosti propagačních materiálů, protože loňská zásilka přišla díky špatné směrovce pozdě. Letos se špatnou směrovkou došla včas. Pro děti tam jsou hezké věci, motivační. A máme sběr peří pro ty, kteří si to mohou dovolit. Představím dva luxusní příběhy od slavíků.

Pořádáme 14. ročník, jste zváni. Pozor na objížďku ve směru z Bakova. Zájemci, co dnes telefonovali z Liberecka, nechť odbočí u Mnichova Hradiště. Kdo by snad nestihl začátek, najde nás po cestě kolem rybníku, nemá kam sejít.

Přijďte jen vy, koho to zajímá, abyste nebyli zklamáni.

Nabízím velmi obyčejnou krajinu, však ve svatebním! Uvidíte, co umí.

Novinkou na rybnících jsou divoké husy. Potulují se tu jeřábi, na sloupu uvidíme čápy. Zaletuje sem mořský orel, třeba budeme mít štěstí. Hnízdí tu ještě skřivani, se slavíky to bude tentokrát horší. To se pozná.

Když tu býval lom v lokalitě Na písku, zarostl. Pak z něj zpíval ovdovělý slavík, z toho podzemního kráteru do noci. Od maličkého jezírka, s hvězdami a vrbičkou. Lidé chtěli jinak a lom zavezli bordelem. Nebylo už žab, nebylo vrbiček, utichnul zpěv. Pak ten hnus bylo třeba zrekultivovat a skládku konečně zastavit. Povedlo se téměř a teď tam rostou za plotem stromy. Na rovině. A zpívá strnad. Snad ho zažijeme. Je velikým vlastencem, z průmyslové krajiny se však pomalu poroučí.

I strnady rákosní asi uslyšíme. Kukačku, žluvu, rákosníky, budníčky, vlaštovky, chřástaly – bude toho dost.

Tak přijďte, kdo se chcete potěšit májovou náramností. Budu opět průvodcem, Tom bude chytat, jako vždy.

Znám tady každý kámen – jo, když jsem u toho, našel jsem posledně nafialovělý krystal ametystu, dám ho některému mladému zájemci na památku a ostatním pro odiv. Abych doložil hodnotu Kněžmostska, které mám rád.

Psy nechte doma, ikdyž jsem zažil vždy vychované doprovodníky svých pánů, někteří účastníci to nevidí rádi a kazí si tím zážitek. Nic se na akci neplatí, i my chodíme bez honoráře, tak jako většina po republice pořádajících.

Vezměte si dobrou náladu a kus svačiny. Sledujte spolu s námi počasí.

Děkuji za upozornění. GPS N50 28.503; E15 01.517

Tak konečně ho vidím, jak vypadá, když je ve svatebním, když mu o něco jde. Na mysli mám slavíka s italským kroužkem, kterého jsem loni viděl pelichat na Studénce. Ne že by výsledek z pelichání byl méněcenný, spíš naopak, ale chtěl jsem přeci jen znát, jak vzácný host vypadá „normálně“. Jak je na tom s postavou a tak…

Někde jsem o něm napsal, že by se mohl příští rok vrátit a on to dokázal!

Konečně je doma a myslím, že čerstvě. Jeho přílet jsem bohužel přesně neohlídal, sledoval jsem jinou oblast, ale při kontrole 19. dubna tam zcela jistě ještě nebyl. Přiletěl nejspíš v první půlce třetí dekády měsíce.

Není ještě tak bouřící, jako soused a asi to s ním nebude mít lehké. Tento „Ital“ je slavíkem spíše drobným, ten vedle se dnes při kroužkování ukázal chlapákem. Je taky starší, má zkušenosti a bude to tam v svahu pod rezervací asi zajímavé. Ale místa je tam dost pro dva, v tom problém není. Však taky zpívají na hranici svých revírů, samiček ještě nemaje. To bych poznal.

Krom možnosti porovnání měření a hmotnosti „meziročně“, koukám do peří, které jsem v červenci viděl sotva růst. – A pak taky ten příběh, musí být krásný…

V tom tmavém trní tehdy úspěšně přepeřil a jedné prázdninové noci vyrazil k jihu. Někde v Africe přezimoval a vrátil se domů hnízdit. Kdoví, zda letěl po stejné trase co před rokem, kdy v Itálii dostal na jaře kroužek. To nevíme a potvrzení tahových zastávek u pěvců nebude, alespoň neznám. A u slavíků už vůbec ne. V zimovištích je evropští badatelé už ale opakovaně přistihli, to se ví. Lze tedy prohlásit, že oba body jejich migrační úsečky mohou být „živé“.

Taky jsem si ho poslechl, jak zpívá. Sláva to není. Třeba to ještě vyladí. A uvidíme, jestli v místě zůstane.

Je to ale veliký svátek. Jeho návrat jsem si přes zimu hodně přál. Cesta k městu kolem Studénky teď bude pro mne obzvášť milá. Už takhle jsem si od léta říkal: „Tak tady jsem se po jedenatřiceti letech dočkal!“ A jezdil kolem pomalu. Teď vím, že tam je zpátky, „Ital“.

Druhá půlka třetí dekády dubna, to je panečku čas!

Ten, kdo vychází za slavičím zážitkem, nevrací se s prázdnou. Ten, kdo na ně čeká od března, ví, že právě teď se začnou dít věci! A s přehrávkou téměř „škrtám sirkou“ u křoví.

Místo, které jsem si vyhlédl v zimě a divil se sám sobě, proč jsem před ním ještě nikdy nepostál s nataženýma ušima, mne před chvílí potěšilo. Jako bych v těch liánách nad smradlavým kanálem u silnice potkával slavíky dávno. A než jsem mistra prohlédl a zvážil, mohl jsem pokračovat u jeho družky. Párů už začne přibývat. Za chvíli svoji známost slavík už zas provázel podrostem, jen mám obavu o tu frekventovanou silnici před křovím. Slavičí samice na takových hynou často.

A takhle slavičí protějšky vypadají už hned po příletu. Připraveny. A zpěváci také, zejména ti starší, co přilétli s předstihem. Místo dokonale znají, jsou vychystáni jej hájit a rozmnožovací pud s nimi už cloumá. Bříška místo tuku začínají vyčnívat jinde, k lásce jsou připraveni.

Takže, nabízím pro jednu skupinu návštěvníků fotku slavice – jak vypadá celkově, pro druhou dávám detail k tématu. A odjíždím počítat.

Před chvílí jsem se vrátil z průzkumu a jsou. Je to spontánní a lze říct, že očekávané. Nevím, co by se muselo stát, aby v poslední dekádě měsíce nepřilétli. Teď se nám z toho znovu zatočí hlava. Už zpívají sami od sebe, i když ti čerství, jako teď tady nad Žantovem, v tom ještě klopýtají. Ale kroužek dostal, je stár a zabydluje se, zřejmě v cizím. Loni tu byli dva jiní, kroužkovaní. Možná problém.

Hned mne tam potkala myšlenka, že jestli ten svah zaroste celý, slavíci pozbydou zájem. Potřebují v místě světliny, sousední místo má takovou pod dráty elektrického vedení, tam ale slavík zatím nepřiletěl.

Kdosi z kanalizace čerstvě odcizil velký kruhový poklop z litiny, v místě nájezdu na pole. Nechtěl bych tam zahučet. Už jsem to hlásil k řešení. I kvůli zvířatům. Žijeme v divný společnosti. Dokud bude odbyt na hřbitovní urny, pamětní desky z památníků a svršky kanálů, budou se krást. A zbytek normálních obyvatel, co je nenapadne, že tam mohou být díry v zemi, budou v ně padat. A tak to řešíme plasty a jinými z náhrad. Copak ty kanály, ale abysme dělali sochy z umělého kamene či betonu, na místo ukradených? Kde to jsme. Dopadne to tak, že půjdeme na výstavu, kde místo obrazu bude jen kus papíru s popisem, co tam ceněný umělec nakreslil. Jak v Hoří, má panenko! „Dyž si to rozkradli…“

Na dně lesa rozkvetly konvalinky. Voní slavíkům do not a motivují je. Co už se tam vystřídalo kytek! O svátku jabloní stranou doubravy, taky bych měl napsat. To je fantastická vůně, následuje po tak trošku provokujících střemchách. Od potoka zpívá horský konipas a já k té vůni mám co poslouchat.

Napadá mne, že bych mohl poděkovat všem, kteří hlásili přílety slavíků na web ČSO, anebo na moji adresu. Těm už jsem to stihl říct.

Už jsou v přírodě klíšťata a je vždy s podivem, jak jejich dospělci, kteří nenacházejí u opeřenců uplatnění a přesto je slavík při pohybu v hrabance „nabere“, vítají ono nečekané setkání s člověkem. Při kroužkování tak třeba zvýšené opatrnosti.

Jeli jsme kolem poledne z Bělé pod Bezdězem od hrobu pana Purkyně, kde jsme měli v železe úkol a jak jsme vyjeli z těch lesů pod Boleslav, stačilo staženým okénkem počítat slavičí zpěvy. To je způsobeno první velkou příletovou vlnou ptačích mistrů. A podělilo se na ni nejedno příhodné křoví. Na mě je, abych vše pozapisoval.

V rámci monitoringu vybraných hnízdišť (Mnichovohradišťsko) ve vztahu k příletům, doplnil jsem jeden důležitý. Přílet za Jizeru je pro letošek zapsán k 22. dubnu. Ještě zbývají tři neobsazená místa, tak uvidíme.

Pak jsem si udělal radost a vyrazil na Bakovsko. Mám tam některá místa obzvláště rád.

Chytil se letos první dvouletý a rýdovací pera (některá) měl, jako by si je přirazil mezi dveře. Zatím jsme nepřišli na důvod takovýchto poškození velkých per a nejde vždy jen o „první peří“ 1K/2K ptáků.

Tady se podívejte i na 1.RP levé (tmavší), vyrostlo náhradně a má problém podobný(?) v částečně přerušeném praporu. Anebo se jedná o krizi růstu, vepsanou do praporu.

Aby to bylo k přečtení i pro neodborníky, rýdovací pera se u nás počítají od středu a slavík má 6 párů. Tady ovšem levá strana není celá vidět, je v zákrytu.

Už jen doplním, co z obrázku vidět není, že když ona dvě výrazně poškozená pera (4.-5.RP pravé) složíte na sebe, jsou „vyseknuta“ společně. Pro mne to jsou velmi zajímavé úkazy a volám někoho, kdo problém pojmenuje.

Třetím slavíkem byl retrap z loňska. Pták ovšem přesídlil od řeky ke koupališti a protože šlo již loni o staršího zpěváka – dokonce snad v páru, byl jsem se podívat na místo loňské. Je tam tak řídký porost, že jeho volbu chápu. Navíc přilétl včas a může vybírat (třeba jen do prvního pozdějšího souboje o flek). Když jsme se po proceduře rozešli, za chvíli to spustilo shora. A to byl Bakov největšího špláchu ušetřen! Jen chvilku pleskaly obří koule vody o prašnou cestu a přeci ji přemohly. Když jsem pak spěchal pro zapomenutou motyčku v topolovém háji pod střemchou, vzduch voněl nádherně – „podešťově“, jistě to znáte. Jsou to tak svěží chvíle, a každé období má podobných nálad košík. Jenom se do nich návštěvou trefit! Škoda, že vyfotit se to nedá. Co ptáci po té přepršce dělali! A v Kněžmostě zatím (pro mne překvapivě) lilo.

Vážení na blog příchozí.

Mám-li s vámi komunikovat, do „Zprávy autorovi“ musíte přiložit kontakt na sebe. Jinak, byť to je zajímavé, musím takto přes blog.

Nyní tedy pro Martina z Vysokého Veselí:

Pokud je nahrávka slavíka, pořízená z poslední doby, něčím zajímavá, nebo je žádoucí ji určit a okomentovat, potřebuji ji poslat.

Jihovýchod Jičínska lokálně slavíky hostí, každá informace je však dobrá, zejména aktuální. Uvítám cokoli, nejzajímavější z oblasti je však prostor západní, počínaje městem Sobotkou dále k Jičínu. Tam, pokud se někdo najde s něčím zajímavým, platí to samé co pro Martina. Jemu přinejmenším doporučuji za slavíkem chodit, zpěvák se bude „lepšit“ (pokud vydrží v místě) a přelom měsíců se tak pro posluchače stane zcela jistě (zejména po setmění) velikým zážitkem.

Děkuji za návštěvu slavičího blogu, jednou z poloh média je právě adresa pro takováto hlášení. Dnes stačí do vyhledávače zadat „slavík“ a cesta k blogu je krátká. Přes kredence úspěšnějších zpěváků a zpěvaček tam jste hned.

Z Kněžmostu zdraví k nedalekému Jičínu Pavel Kverek.

A je to tu zase!

Tentokrát jsem ale byl připraven, ne jako v začátku století. To jsem tenkrát prvně koukal v ruce na slavíka, který měl kratičká rýdovací pera. Chodil jsem ještě bez foťáku a tak mi z toho zůstaly jen vzpomínky a měření. Když ale něco dlouhodobě pokoušíte (i v ornitologii), ono to vyjde, jako dneska ve Lhoticích.

Jel jsem tam („umazávat resty“) na ptáky, letos objevené, kteří nešli chytit. Rozchytal jsem se po obědě v Dolcích, tam jsem nakonec zvážil a změřil mistry oba. Byli samozřejmě s kroužky, jeden loňský, druhý předloňský a radostné je i to, že ten jeden „to dal“ na den přesně, tedy 17. dubna. Řekněte, není to síla? Je to síla! A třeba trošku náhoda, ale tihle časnější – to jsou u mě velcí frajeři.

Slavík je u statku jeden z dvou prvních (13. 4.) a moc se chytit nechtěl ani dnes, byl zdrženlivý. Už to ale bylo lepší, ke zdroji však nešel. Nakonec jsem si poradil a mohl kroužkovat.

Zažil někde po cestě velikou nepříjemnost, přišel o rýdovák, jen levé krajní pírko zůstalo a muselo stačit. Dnes měří nový rýdovák téměř čtyři centimetry a dál roste. Hladové pruhy na této a případně jiných improvizacích napovídají, jaký to je pro opeřence problém. Kreslí se tak do kvality praporu časy špatné a horší. Pravda, může do toho promluvit (pozitivně) i pobyt v zastávkovém místě, ale časový výměr pro „vzpamatování se“ toulců, nastartování růstu a růst samotný je tak patnáct dnů, půlka měsíce. A on musí dál.

Nedokážeme si představit tu potíž, stejně jako neznáme příčinu defektu. Co však tušit lze, že slavík měl na cestě domů přeci jen štěstí. Krásu „vem ďas“ – a peří brzy doroste. Teď, když už všechno růstem běží, může být parádníkem málem za týden! Potravy je v podrostu tolik, že se na nic nemusí ohlížet a házet to do sebe od rána do večera.

Zpěvákem je výborným, poslouchal jsem jeho písničky za křovím dlouho. Než vše pokazila kukačka. Pokazila? Vždyť je prvá!

Jinou zajímavostí je, že chytaní slavíci jsou zatím prostí klíšťat, i když ta už aktivují. Nevím ovšem, jak čilá jsou už ona dvě vývojová stádia, jimž jsou mezihostitelem. Dospělci se jich nechytají (v případě našich Ixodes ricinus).

Zajímavostí bez vysvětlení jsou zjištění, že v místě obsazeném jedním, objeví se či tajně již žije brzičko druhý.

Jinak je fůra lokalit prázdných – čekajících. Třeba už téhle noci, která přichází od Hrádku znovu tak tajemná.

Šel jsem včera „zahrát“ taky k Dobré Vodě, léta jsem tam nebyl, až loni v létě. To jsem měl úspěch a řekl jsem si, že když už tady slavík u Mohyly pelichá, musí tu někde hnízdit. Jenomže včera jsem si uvědomil, že to nemusí být vždycky tak jednoduché. Byl tehdy sám a mohl do místa přijít. Na každý pád tam v neděli nic nebylo. Ikdyž „nic“ je slovo nevystihující stav místa mezi kopečky. Na jedné straně srázu dokvétaly prvosenky petrklíče, tiše a přepěkně. A pak, když jsem se vracel podél jednoho křoví k lípám u silnice, dávno, než jsem k nim došel, zaujala mne lehce vyšlápnutá cestička do roští. To jsem se tedy podivil. Uprostřed rozlehlého křoviska, kde bych čekal právě třeba toho slavíka, byl rov rakousko-uherského vojáka z války. Upravený, s tabulkou a křížkem, s místem pro svíčku. Tak to mi přišlo pěkné. V čase, kdy fůra lidí v týhle zemi vzala do ruky karty horší, tady tohleto! Vrátím se tam, protože kdyby ten slavík měl zpívat u toho pomníčku, byl by to zážitek neskutečný.

Má tahle krajina tvář ustaranou, ale života je v ní, jak jinde stěží.

Z místa jiného, pracovního názvu „Za kamenným mostem“, jsem se vracel též zatím s nepořízenou. To ale nevadí. Most přivádí k městu silnici od Kláštera Hradiště nad Jizerou a jedu vždycky tak pomalu, abych uviděl řeku. Co včera se tam konalo! Blanokřídlý hmyz – asi jepice, se rojily, vzduch jich byl plný. Až do města. To řeka si takhle žila a držela jaro! Slunce chodilo v březích, zelená barva korun trhala rekord v odstínech někde až do žluté, a já věděl, že rybáři jsou ve střehu. Jak se dělají kroužky na hladině, „je to o naději“. Znají řeku z nás všech nejvíc – a těch, kteří k ní jsou ohleduplní, těch si vážím.

Šel jsem jinde od keře ku keři nad potokem Nedbalkou, která už zas skoro nemá vodu. Tak to tam chodí. Šel jsem obilím, kolejí od traktoru. Na hroudě kvetly žlutobílomodré violky, jenom pár jich bylo. Ale ta jedna, jako by snad nebylo dost půvabu v květech samých, přizdobila se křídly babočky síťkované – jarní generace. To je ta s křídly rezavými, jak mají třeba perleťovci. Motýlek svou velikostí byl v úměrném vztahu k plátkům kytičky a v místě, kde vyšisovaná zem s trsy obilí neměla jiného osvěžení očím – takový obrázek! A aby neutrpělo heslo „Ve správnou chvíli, na správném místě“, za chvíli bylo po kameji. Motýl od macešek odletěl.

Před koncem druhé dekády dubna to tak bývá. Přibývají pomalu. Za slavíky jsem dnes projel hodný kus cesty, italský na Studénce není, fůra jiných lokalit je taky prázdná, úspěch jsem zaznamenal až na okraji Mnichova Hradiště v bažantnici. Tak úžasně tam rozkvetly střemchy a provoněly kraj doubravy, že jsem si říkal, jestli tady dnes nebude, tak ničemu nerozumím. Zkraje nebyl, ale jak jsem postupoval podle trní k železnici, v půlce se ozval. Jen tak lajdácky, nemohl být v dubovém lese dlouho. Kroužek neměl a tak jsem mu jeden přidělil. Vrátil se od cesty na své místo a vylepšoval zpěv. Střemchy voněly.

Měl jsem čas a zamířil na skalní terasy, které se zvedají nad nivu řeky víc než deset metrů a kvete po jejich stěně fůra kytek. Zelenají se odvážné keře v kapsičkách kamene a zpívá slavík. Tedy dva. Jeden tak přibyl. Ale to byl tedy slavík! Urostlý, jeden z těch, na které se nezapomíná. Kroužek taky neměl a tak jsem mu dal též. Když letěl podle stěny nahoru, vypadal jak drozd. Uvidíme, jestli zůstane.

Trochu ty odposlechy kazil vítr, hlavně na Studénce. Možná tam jeden byl, ale zpanikařil jsem a nevím, jestli hlas přicházel z křoví, nebo z přehrávače, který jsem nějak špatně vypnul.

Pěstují se tam ořešáky a zajímavostí je, že rouby namrzly. Kolik mohlo být předevčírem za noci stupňů, nevím. Bělásci řeřichoví tam poletovali ale úplně v pohodě. Asi si dali na noc silnější nektar.

Pod skalami, tedy na skalách jsem to měl dnes velmi příjemné. Výhled na jarní řeku jak hučí na jezu, rybáři nad ním tiší, ne jak ten z televize. A hlavně – stranou hrála muzika. Jakýsi večírek tam vzešel. Je neuvěřitelně, jak průvan na skály přiváděl vůni z grilu a k tomu onu hudební produkci. Dobrý muž mi poradil, kudy jako kluci chodili na skály zkratkou, abych nemusel opisovat takový oblouk. Musel jsem stezku vysekat mačetou, ale je příjemná. Dvakrát se v stěně otáčí, občas je třeba chytit se babyky a výstup jistit. Bylo tam ale krásně a když řeknu, že místo patří k nejhezčím, nebudu lhát.