Před koncem druhé dekády dubna to tak bývá. Přibývají pomalu. Za slavíky jsem dnes projel hodný kus cesty, italský na Studénce není, fůra jiných lokalit je taky prázdná, úspěch jsem zaznamenal až na okraji Mnichova Hradiště v bažantnici. Tak úžasně tam rozkvetly střemchy a provoněly kraj doubravy, že jsem si říkal, jestli tady dnes nebude, tak ničemu nerozumím. Zkraje nebyl, ale jak jsem postupoval podle trní k železnici, v půlce se ozval. Jen tak lajdácky, nemohl být v dubovém lese dlouho. Kroužek neměl a tak jsem mu jeden přidělil. Vrátil se od cesty na své místo a vylepšoval zpěv. Střemchy voněly.
Měl jsem čas a zamířil na skalní terasy, které se zvedají nad nivu řeky víc než deset metrů a kvete po jejich stěně fůra kytek. Zelenají se odvážné keře v kapsičkách kamene a zpívá slavík. Tedy dva. Jeden tak přibyl. Ale to byl tedy slavík! Urostlý, jeden z těch, na které se nezapomíná. Kroužek taky neměl a tak jsem mu dal též. Když letěl podle stěny nahoru, vypadal jak drozd. Uvidíme, jestli zůstane.
Trochu ty odposlechy kazil vítr, hlavně na Studénce. Možná tam jeden byl, ale zpanikařil jsem a nevím, jestli hlas přicházel z křoví, nebo z přehrávače, který jsem nějak špatně vypnul.
Pěstují se tam ořešáky a zajímavostí je, že rouby namrzly. Kolik mohlo být předevčírem za noci stupňů, nevím. Bělásci řeřichoví tam poletovali ale úplně v pohodě. Asi si dali na noc silnější nektar.
Pod skalami, tedy na skalách jsem to měl dnes velmi příjemné. Výhled na jarní řeku jak hučí na jezu, rybáři nad ním tiší, ne jak ten z televize. A hlavně – stranou hrála muzika. Jakýsi večírek tam vzešel. Je neuvěřitelně, jak průvan na skály přiváděl vůni z grilu a k tomu onu hudební produkci. Dobrý muž mi poradil, kudy jako kluci chodili na skály zkratkou, abych nemusel opisovat takový oblouk. Musel jsem stezku vysekat mačetou, ale je příjemná. Dvakrát se v stěně otáčí, občas je třeba chytit se babyky a výstup jistit. Bylo tam ale krásně a když řeknu, že místo patří k nejhezčím, nebudu lhát.
