Rezaví ptačí hrdinové

Žádné komentáře u textu s názvem Rezaví ptačí hrdinové
A je to tu zase!
Tentokrát jsem ale byl připraven, ne jako v začátku století. To jsem tenkrát prvně koukal v ruce na slavíka, který měl kratičká rýdovací pera. Chodil jsem ještě bez foťáku a tak mi z toho zůstaly jen vzpomínky a měření. Když ale něco dlouhodobě pokoušíte (i v ornitologii), ono to vyjde, jako dneska ve Lhoticích.
Jel jsem tam („umazávat resty“) na ptáky, letos objevené, kteří nešli chytit. Rozchytal jsem se po obědě v Dolcích, tam jsem nakonec zvážil a změřil mistry oba. Byli samozřejmě s kroužky, jeden loňský, druhý předloňský a radostné je i to, že ten jeden „to dal“ na den přesně, tedy 17. dubna. Řekněte, není to síla? Je to síla! A třeba trošku náhoda, ale tihle časnější – to jsou u mě velcí frajeři.
Pojďme za příběhem z nadpisu…
Slavík je u statku jeden z dvou prvních (13. 4.) a moc se chytit nechtěl ani dnes, byl zdrženlivý. Už to ale bylo lepší, ke zdroji však nešel. Nakonec jsem si poradil a mohl kroužkovat.
Zažil někde po cestě velikou nepříjemnost, přišel o rýdovák, jen levé krajní pírko zůstalo a muselo stačit. Dnes měří nový rýdovák téměř čtyři centimetry a dál roste. Hladové pruhy na této a případně jiných improvizacích napovídají, jaký to je pro opeřence problém. Kreslí se tak do kvality praporu časy špatné a horší. Pravda, může do toho promluvit (pozitivně) i pobyt v zastávkovém místě, ale časový výměr pro „vzpamatování se“ toulců, nastartování růstu a růst samotný je tak patnáct dnů, půlka měsíce. A on musí dál.
Nedokážeme si představit tu potíž, stejně jako neznáme příčinu defektu. Co však tušit lze, že slavík měl na cestě domů přeci jen štěstí. Krásu „vem ďas“ – a peří brzy doroste. Teď, když už všechno růstem běží, může být parádníkem málem za týden! Potravy je v podrostu tolik, že se na nic nemusí ohlížet a házet to do sebe od rána do večera.
Zpěvákem je výborným, poslouchal jsem jeho písničky za křovím dlouho. Než vše pokazila kukačka. Pokazila? Vždyť je prvá!
Jinou zajímavostí je, že chytaní slavíci jsou zatím prostí klíšťat, i když ta už aktivují. Nevím ovšem, jak čilá jsou už ona dvě vývojová stádia, jimž jsou mezihostitelem. Dospělci se jich nechytají (v případě našich Ixodes ricinus).
Zajímavostí bez vysvětlení jsou zjištění, že v místě obsazeném jedním, objeví se či tajně již žije brzičko druhý.
Jinak je fůra lokalit prázdných – čekajících. Třeba už téhle noci, která přichází od Hrádku znovu tak tajemná.
A ještě jednu věc přidám
Šel jsem včera „zahrát“ taky k Dobré Vodě, léta jsem tam nebyl, až loni v létě. To jsem měl úspěch a řekl jsem si, že když už tady slavík u Mohyly pelichá, musí tu někde hnízdit. Jenomže včera jsem si uvědomil, že to nemusí být vždycky tak jednoduché. Byl tehdy sám a mohl do místa přijít. Na každý pád tam v neděli nic nebylo. Ikdyž „nic“ je slovo nevystihující stav místa mezi kopečky. Na jedné straně srázu dokvétaly prvosenky petrklíče, tiše a přepěkně. A pak, když jsem se vracel podél jednoho křoví k lípám u silnice, dávno, než jsem k nim došel, zaujala mne lehce vyšlápnutá cestička do roští. To jsem se tedy podivil. Uprostřed rozlehlého křoviska, kde bych čekal právě třeba toho slavíka, byl rov rakousko-uherského vojáka z války. Upravený, s tabulkou a křížkem, s místem pro svíčku. Tak to mi přišlo pěkné. V čase, kdy fůra lidí v týhle zemi vzala do ruky karty horší, tady tohleto! Vrátím se tam, protože kdyby ten slavík měl zpívat u toho pomníčku, byl by to zážitek neskutečný.
Má tahle krajina tvář ustaranou, ale života je v ní, jak jinde stěží.
A přidám ještě
Z místa jiného, pracovního názvu „Za kamenným mostem“, jsem se vracel též zatím s nepořízenou. To ale nevadí. Most přivádí k městu silnici od Kláštera Hradiště nad Jizerou a jedu vždycky tak pomalu, abych uviděl řeku. Co včera se tam konalo! Blanokřídlý hmyz – asi jepice, se rojily, vzduch jich byl plný. Až do města. To řeka si takhle žila a držela jaro! Slunce chodilo v březích, zelená barva korun trhala rekord v odstínech někde až do žluté, a já věděl, že rybáři jsou ve střehu. Jak se dělají kroužky na hladině, „je to o naději“. Znají řeku z nás všech nejvíc – a těch, kteří k ní jsou ohleduplní, těch si vážím.
A úplně nakonec
Šel jsem jinde od keře ku keři nad potokem Nedbalkou, která už zas skoro nemá vodu. Tak to tam chodí. Šel jsem obilím, kolejí od traktoru. Na hroudě kvetly žlutobílomodré violky, jenom pár jich bylo. Ale ta jedna, jako by snad nebylo dost půvabu v květech samých, přizdobila se křídly babočky síťkované – jarní generace. To je ta s křídly rezavými, jak mají třeba perleťovci. Motýlek svou velikostí byl v úměrném vztahu k plátkům kytičky a v místě, kde vyšisovaná zem s trsy obilí neměla jiného osvěžení očím – takový obrázek! A aby neutrpělo heslo „Ve správnou chvíli, na správném místě“, za chvíli bylo po kameji. Motýl od macešek odletěl.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *