Jeden z nejlepších slavíků Mladoboleslavska je od (již bohužel nežijícího) mistra Luďka Maňáska v ilustracích Máchova Máje. Je vykreslen přesně, jak má být. Takhle je z oblasti znám.
Příběh je v jeho doprovodu velkým zážitkem. Opakovaný Bezděz, umrlčí výjevy, páteří silný příběh. Složitý, v jazyce poutníka vyvedený. S nejznámější částí o „pozdním večeru“. Mohu do těch vět patřit stále, žít starý slovosled. A teď na prahu máje? Veliká síla! Vím, příběh ustoupí od romantiky stranou, víckrát jsem jej sčetl – ale přesto, vystínovaná nálada čerstvého máje, to je něco mimořádného. A slavík tam „sedí“, musí tam být.
V tom kraji, i když časy jsou už jiné, slavíci tu z nálad drží při životě. V kvetoucích stromech, borech v místech jiných s hlasy hrdliččími, kde mechy mluví hodně potichu. V ročním dílečku vůní a skvostných navečerů. S pohledy v dál, k jezerům temným i k obloze skvoucí. Uhlídat měsíc nejbledší a pod větvemi pak tiše odejít.
Věnováno rozměru máje.
