Zaměřeno na slavíky

Téma velmi moderní, které šlápoty času vychystaly pro konec března.

Jak na spící kroužky? Detektorem.

Výsledek ještě není, věc je čerstvá pár hodin. Ale bude to cenné. Kroužkovací stanice v tu dobu byla mladá a zatímco námi první tak získaný kroužek před rokem typu „T“ našel kroužkovatele Vaška Votýpku v Praze fungujícího, tady se tak asi nestane.

Detektor nevlastním, ale zajímá mne toto nakládání s časem. A píšu-li o moderní věci, pak to tak skutečně je a hledači přispívají daty do stanice pěkně. Ano, jejich hlášení není časově ukotveno, lepší ovšem než nic. Co z tohoto regionálního výkopu vyleze, jsem zvědav, vždyť kroužek (patentní) má za nápisem muzea za pomlčkou: Bohemia. Znovu bych okolnosti viděl na dravcem zavlečenou kořist do lesa a tipuji výrem uloveného racka. Třeba z rybníku Žabakor, který však není nejblíž.

Chodím číst na web hledačů pokladů. Chodím hlavně pro zajímavé diskuse k nálezům. Člověk se hodně dozví. Je mezi přezdívkami dost odborníků, kteří se vyjadřují anonymně k nálezům, je to zajímavé. Pak běží téma hlavní s událostmi v archeologii. Často se na platformě kroužky (krom chovatelských) objevují a nacházejí tak cestu do stanice, která je v mezích možného probouzí. Tak bude i s touto do tenka otřelou značkou velikosti „C“, zpod listí. Číslice jsou ještě doklepávány ručně, inu „stará vykopávka“.

Mimochodem, kdo nabíráte kroužkovací svět, víte, že nejcennější slavičí kroužek z modráčka byl probuzen ze dna vypuštěného rybníka způsobem stejným. Je neuvěřitelné, co přístroje dovedou poslat do sluchátek. Mnoho hledačů spolupracuje s archeology případně s policií, všichni ovšem ne. Nás ale dnešním vstupem zajímá kroužek českého muzea z časů, kdy leckterý čtenář na nohou ještě nestál. Možná ani já.

Přílety modráčků pod Rachvaly váznou. Ze tří je doma jediný, na Zvolínku. Je to základní lokalita, odkud se zřejmě před lety rozšířili.

Hladina rybníka zabíhá do rákosí oválným okem, místo obtížně přístupné. I když stojím na mezi, do porostu vidět moc není. Modráček je po příletu téměř bez zájmu, ale na chvíli přeci jen zazpíval. Před tím jsem ovšem jeho břidlicový kabátek viděl, teď v místě jiného není, krom páru strnadů rákosních. Ti jsou jiní. Hlavně se úplně jinak chovají, tady má pozorovatel tu čest se slavíkem. Do dalekohledu jsem jej nedostal a chytat budu jindy. Písnička ovšem zahřála. Ohlídal si klasický motiv, ale pak už to byla divočina. Co všechno tihle slavíci do hrdla poberou!

Rybník je pro oblast centrálním nocovištěm špačků. Vysokonapěťový převaděč je jimi zatížen jaksepatří. V momentě, než tma nakročí a oni slétnou do třtiny. Na mezi střižené od divokých hus je ze špačka peří. Má ukousané brky, nejde tedy o predátora s křídly. Samozřejmě, že tak početná pospolitost láká kdekoho. Ptáci jsou schopni rákosí polámat tak, že se rybníkem napříště posunou jinam.

Sasanky pod jabloní mají poupata, jakoby v břehu nasněžilo. Ta jabloň je letitá, pamatuji ji jako kluk. Už tenkrát tu stála. Jen o kousek dál na staré hrázi má sestru. Tam hnízdí slavíci praví. Strom je ukrytý v trní, když ale kvete, provoní se až k naučné stezce. K těmto veteránům nikdo nechodí, ani s košíkem. Možná kdysi. Jde o staré odrůdy, kdy jablka nejsou úplně úhledná do obchoďáku. Je nám to s tou pamětnicí ale docela jedno, jak uzrají za létem, zastavím se znovu. Dokonce loni, kdy nikde po jabloních nebylo nic, tady v tom „tunelu“ se v poklidu zrálo. Na chlup přesně příběh, které umí psát zdejší krajina. Jaké se jen tak neonosí.

Jsem tu s tím zas. Přináším příběh včerejška a přemýšlím, že slovo „náhoda“ uvrhnu v zapomnění.

Jakmile vystoupím z auta kousek za městem, kde máme sady se slavíky, jako bych slyšel prazvláštní pobídky. Jasně, v zázraky nevěřím, náhody dopadnou nejspíš podobně. Bude to hlava a její procesy, dopované zkušenostmi a touhami. Bude to chuť vědět vždy o něco víc.

Šel jsem zahrát modráčky, zda už nepřiletěli. Nepřiletěli. A protože poslední pole nad lokalitou číslo tři není uvláčené a zůstává v hluboké orbě, měl jsem poslední příležitost pohledat šutry. Rád bych dokázal přítomnost křišťálů přímo tady nad parkem. Daří se sebrat acháty, jaspisy, občas chalcedon s ametystem, daří se tajemné záhnědy, vždy více či méně zakouřené. Drobounký čistý kamínek skleněného křemene jsem už našel, ale potřebuji něco přesvědčivého. Vyskočil jsem tedy do brázd nad rybník, hlídal si stopy od posledně, abych nechodil v prohledaném, slunce od kostela už prosvětlovalo křemeny hodně naležato – a nic. Mám takovou zásadu, jakmile se dlouho, třeba hodinu – ano, tak jsou zdejší pole chudá – nenajdu ani achátek, půjdu domů dlouhý kus po kolejích v křeči, anebo se chystá pořádná rána. A opravdu dlouho nebylo nic, až pak kus zkamenělého dřeva, že kapsa zaječela pod jeho hmotností. Poplival jsem ho, abych viděl na kresbu, zda kámen vůbec brát, byl jsem vyplivanej, ale rád. Krásně se v brázdách čistí hlava, starosti padají do štěrku, myslím na krajinu. Jak mi tolik nejde o drahokamy, spíš o ni samou. Zas prožít euforii, že na to má. Dávno, že vím, že je dobrá, spíš tak nějak přehlížená. Taková „před rájem“.

Hodiny letí jako vlaky kolem po dráze, lidi si mne prohlížejí v údivu. Na detektoráře mám ruce prázdné a nejsem v maskáči, zemědělec by tady na hroudách nešaškoval, na hledání zlata to tady taky není. Přibyl konečně maličký achát, kdy vrstvy mu báječně prokreslil vápenec do klasiky. Proti slunci jde o falzum kandované třešně. Potom zas chodím, hnízda štěrku prohlížím v zastavení a předklonu, říkám – kdyby tohle bylo u Kněžmostu, tak mi šutry utrhnou kšandy. Tady ne, tady se docela vyčkává. Detektoráři to mají tak, že klíčový úspěch bývá v rezignaci po cestě k autu. Klasika. Já se otáčím, že už bych taky šel – a pak tam leží skoro na vršku hroudy! Světlo se strukturou láme, ještě jsem ho ani nezvedl. „Nálezovku“ nemám, nechtělo se mi lovit telefon z hloubky kapsiska. Stavím drahokam proti paprskům a on září. Paráda! Jde dokonce o dochovaný tvar krystalu z drúzy, to jsem kolem Klenice ještě nezažil. Krásná nápověda začátku, než ho stará řeka čapla nahoře a sem dokoulela. Tak přeci mi krajina dopřála mluvit k ní nahlas. Ty vzácné kameny jsou ale jen „oslím můstkem“ k daleko vážnějším rozpoznáním. Uzavírám do vzpomínek další důkaz o kvalitě víry v něco poctivého. Zas se to prostě muselo stát.

Táhnou ti, kteří v tento čas už musí. Potáhnou další v scénáři vlastním. Pak proletí zbytek k cílům zbývajícím. Přesuny za ptačím rozmnožováním plní vzduch křídly. Vždycky jsem podobné hledal. A zase už to mám nad hlavou. V našem parku, v trávě – třeba. To je nějakých drozdů zpěvných! Ti jsou příkladoví. Předvádějí to, co slavíci tají. Jak tato skupina hmyzožravců funguje během tahů. Radostně se na ně dívám ze schůdků maringotky, jsem nad sadem povýšen a to je ku prospěchu. Za chvíli povýšenost odložím a půjdu odklízet ořez jabloní.

Ale ještě letí luňák, a to je též kus zážitku. Kus, protože kus od něj nabírá termiku druhý. A čejka se svým obhajovacím křikem v louce? Zatím drží, a to je tu už pěkných pár dnů. Jenomže slunce vodu vypíjí, a to se líbit nebude. Alespoň to tak bylo loni. Zato chřástala jsem „prokaučoval“, nenalíčil jsem a už je pryč ze zimního pobytu.

Jeden ze vás – sledujících, píše, že by uvítal i nějaká čísla z chytání. Ta čísla samozřejmě mám, ale moc nevěším. Tak třeba letos nějaká dám. Jinak, děkuji za návštěvy. Blog ve své „důchodové“ fázi bude proměněn, ubyde odborností, přidám zážitkovost. Kdo sem pro ni chodí, vydělá.

První takovou doprovodíme modráčky. Jen co přiletí. Do jejich rekordu parkového chybí dva dny.

Ještě dlouho budeme hledat odpověď, proč se slavíci doopravdy kříží. Proč v hybridních zónách se mnohdy přikloní k možnosti zahnízdit s „odlišným“, než aby využili nabídky „vlastní krve“. A jak se zjistilo v zahraničí, dovedou měnit druhově odlišné partnery mezisezónně. A což teprv tací, jenž k druhovému nesouladu sleví daleko od míst společného výskytu? Co teprve ti, kteří se mimo hybridní zónu ve zpětných kříženích množí úspěšně dál? Ano, takový je i případ z roku sedm nového století od Bakova nad Jizerou, kde potvrzený samčí potomek od druhově smíšeného páru zahnízdil se samicí slavíka obecného a vyvedl potomstvo – opět na vzorku doložené – zpětných kříženců. Ano, daleko od míst společného setkávání slavičích druhů dochází průkazně k podobným situacím. A jak znovu napovídají zkušenosti odjinud, nejsou výskyty vzácné. Jsou-li zpětnými kříženci (nejspíše ano) i slavíci nesouladu všech znaků pouze mírného (nebylo dobádáno), pak se zpětné křížení do samého vyznění zkraje druhově čistého smíšeného páru zakladatelů odbývá poměrně často – a kdo ví – možná i častěji právě mimo hybridní zónu.

Než zde takového potomka připomenu obrázkem, ještě si řekněme pár slov k determinačním znakům: Úvahy zrají jako hrušky, aby se jednoho dne propadly k zemi. Takové, které se nestihlo sklidit. Ukazuje se, s tím jak studijního materiálu na disku přibývá, oč složitější úkol to pro žebřík s košíkem je. Už to kdosi vyslovil: „Čím více toho vím…“

Teď o tom píši k čtenářům pro květnový časopis Receptář: „Slavíci o sobě mluvit moc nechtějí“, říkám. A Jirka Formánek v čase mé zkoušky a přihlášení k specializování pronesl bez otálení: „Příteli, slavíci jsou ale těžkej druh!“. Škoda, že to pan doktor nemůže uvidět dnes. Kam jsme to došli, jakou měl při kulatém razítku pravdu.

S ohledem na nadpis dnešního vstupu už jen přihodím, že fenomén zpětného křížení je hlavní příčinou, proč klíčem k určování tuzemských hnědých slavíků nepůjde při odemykání úplně snadno točit.

Bude to totiž nezapomenutelné. Pan doktor si to zaslouží.

To ona vás vytáhne za humna, ona nakrmí smysly. Ornitologie. Tenkrát mne to slovo trošku štvalo pro určitou kostrbatost, dnes jej mám rád.

Zase mne chytla a od práce odvedla za rybník. Bylo prý potřeba zkusit „hrát“ modráčky, ale navzdory výskytům místy republikou, tady ještě nejsou. Jdu ale loudavě (už mám spousty času) travnatou cestou, přede mnou zaniklá hráz rybníku, porostlá stromy a keři. A slyším ptačí hlas. Ne zpěv, kontakt. Krok upravím v plíživý, zvědavost postrčím před sebe. Jasně, tušil jsem to – brávníci.

Sedí na dubu, tedy v něm. Ty dva dřevění chlapáci a s nimi babyka v letech podobně, tvoří okraj porostu. Drozdi o mně zatím neví. A nedoví se, protože se nepohnu. Chci s nimi být co nejdéle, brát z nich cestovní pozdvižení. Je hodně po poledni, odpočívají. Před nimi kdoví jaký lán světa – a možná? Možná, že ani ne! Mohou být tady ze skal ráje českého. Hnízdívají v něm. Je jejich čas, pospíchají.

Šlapu po poli mezi štěrkem. Než přijde večer, trošku si pochodím, jestli bych našel kus zátěže pro lehké kapsy. Moc to na těchto polích nejde, štěrku dost, drahých šutrů málo. Trénink na vytrvalost. Když vydržíš, pobereš. Moc mi nevadí, že se člověk shýbne k hroudám jen opravdu vzácně a kolikrát i marně. Protože hlava je úkoly vrchovatá. Přemýšlím nad dávnou Jizerou, jak široce musela ukládat v zdejších terasách. Opravdu ze široka. A nebýt vydrancované ornice, podklady bychom neviděli.

Přiznám jednu nedokonalost. Kameny všechny neznám, což chyba. Kolikrát seberu nerost a nezařadím ani náhodou. Vždycky jej odhodím stranou, nepoznaný. A pak jsou tu další zapeklitosti, kdy minerál hledaný je pouze podílem části objektu. Takové odhazuji též. Beru jen čisté. Platí to pro omleté krystaly záhněd – šutry, kterým jsem nadobro propadl. Už proto, že tady téměř v sběratelské podobě nejsou, jde o veliký svátek.

Kout na středním toku Klenice je v jarním. Naštěstí nerozkvetl dosud, ale nálada kolem dokola. V slati je od zimy chřástal a nejvyšší čas ho okroužkovat, než odletí. Vyzkouším na něj sklopku. Speciální. Mám je dávno darem. Tak uvidíme.

Místo ptactva jsem pověsil kamínky, protože z peří nic na odiv doposud nemám.

Podle těchto tahových nápověd by měli modráčci začít dosedat do mokřin. Začínají se totiž ukazovat budníčci menší a to za starých chytačů platívalo. Tato souvislost.

Pohyboval jsem se včera v Slavičím háji a ještě je mokřad v klidu. Byl by to výrazný rekord, ale proč by jinak ti budníčci proletovali? Jeden byl i v naší zahradě u kovárny. Je milé se na ně dívat, jak si vedou po cestě. Znovu bych tady skončil v okouzlení tahem. Ono se to už totiž nenápadně nastěhovává či proletuje. Špačci, drozdi, čejky. Posledně jmenovaná opět u nás nad loukami poletuje, neodlétá. Jak to dopadne, uvidíme…

Slunce se tedy letos znovu vyznamenává. To zase bude průšvihů mezi větvemi, jen co ustoupí noční mrazy, které stromy drží zpět. I teď stoupá přes Hrádek, jeho dráha už je o mnoho delší. Ano, čas se nezastaví. Fascinují mne dávné národy, které byly ku přírodě natěsno. Pak už od nich všichni následující jen opisovali a doplňovali potřebné kudrlinky, protože to prostě bylo dobré, bez chyby. To se přeci muselo hodit. Vracet se do těch časů nebudeme, neměli bychom po kapsách chytré telefony.

Opět se píše o saharském písku. Jako loni. Jenomže loni to přihnalo ptáky z cest nápadně dřív! Uvidíme. Odcházím rozvážet zeminu po chytacích chodníčcích, abych si na nich v létě nepolámal za šera nohy. Navážím, rozhrabuji, dívám se na dálku do léta, co přijde. Ta hlína proroste trávou, půjdu po rovině. Jsou to takové práce ne-práce. Ale jsem v místě součástí ptačích přesunů, to se mi líbí. Zajímavé, že mrazivé noci varovaly i vrby, nekvetou.

Táhnu do bažin, vzpomínat na nejotužilejšího slavíka – modráčka středoevropského.

Z okna vidím ve značné výšce letět tři černé kosy. Opravdu černé, budou to samečkové. Migrace těchto obyčejných ptáků nám docela uniká, nikoho příliš nezajímá. I oni ale umí letět. Vrací se od moře. Domácí dva koncertmajstři, každý v jednom koutě, se věnují svému, přelet dálkařů je nezajímá. Podobně to vypadá u slavíků, jen jejich migrace není vidět. Když se místní slétnou a usadí, letí „přes ně“ cizí.

Ptačí tah začal. Už běží. Monstrózní přesuny potrvají až do půlky května. Jak dobře, že ta událost ještě funguje. Než se aktivně zapojím, než budu při tom, stačí se dívat. Vložím se do toho, až budou modráčci. Tím prakticky zahájím letošní sezónu kroužkování. Čtyřicátou třetí. Je to tak dávno, že jsem si musel ledacos připomenout, třeba to, že prvního slavíka jsem uslyšel v roce jednaosmdesát. Vlastně vše začalo tenkrát. Nikdy jsem dva čekací roky nepočítal, ale měl bych. To už jsem hledal hnízda a pomalu zkoušel bádat. Bylo to jiné, než chodit na ryby. Tam o žádný veliký výzkum nešlo. Vercajk jsem odložil a posvářel i vypletl sklopky. Třiaosmdesátého jsem se vydal ke zkoušce a zavázal ke specializaci. Vyšlo, a mohl jsem líčit. Přesně vidím, jak jsem kontrolou nakukoval pod doubek k šípku. Byl tam! První slavík specializace. Kroužky tenkrát bývaly na špagátku a bylo jich málo. Sítě nebyly vůbec. Mezi hnízdišti jsem jezdil na kole. Slavíků také bylo daleko míň. Je třeba mít opravdu na paměti, že tato oblast je samém konci rozšíření druhu. Úroveň výzkumu šla strašně nahoru za ten čas. Kdyby všechno zůstalo při starém, tolik let by mne to asi nebavilo.

Je čas dívat se k obloze. Vracejí se k nám ptáci. Čím víc jich je ve skupině, tím je dojem silnější. Viděl jsem posledně hřivnáče, bylo jich opravdu hodně. Chtějí doletět každý jeden a myslím, že je ta energie znát. Malíři se vždycky dívali k ptačím shlukům na nebi. A pak je nanášeli. Básníci se jim dívali přes rameno a taky to s nimi cvičilo. Ptáčníci, ti se drželi v ústraní, vařili jmelí k potírání pelyňku. Věděli o studánkách, kam líčili. Ornitologie žila první schůze, lidé k sobě byli přátelští (bývám dost naivní, alespoň mi to tak připadalo. Snad to i bylo). Zpětná hlášení stála svátkem a osou všeho toho dění byli ptáci!

Sítě dnes líčíme mezi lehounké skládací tyčky z tvrzeného aluminia, kroužků je dostatek, hlášení přilétají vzduchem a okamžitě. Jenom ti slavíci, co mi k zajímání zůstali, drží se na slovo skoupí. Nechodí, a nechodí. Ještě je šance, že se některý připomene teď po cestě domů. Že kroužek komusi ukáže, někomu s chytrým telefonem. Jako před lety na jihu Francie, než ho lidé na chodníku pod sklem zvedli a pomohli k dál k cestě. Mám i v mé ornitologii rád dobré zprávy, mám to tak nastaveno.

Ať i vám dobré zprávy se staví do cesty! A ať jich je víc, než toho šafránu.

Ne, že bych hráběmi opracovával celý přičleněný půl hektar, pohraboval jsem jen kolem hraničních kůlů, ale přesně v „pravěkém“ rohu. Posledně jsem proběhl v hluboké orbě celý lán nad námi, kde v jílu štěrk se ukazuje, výsledkem byly pouze čtyři acháty a jeden araukarit. Myslel jsem si na víc. Ale vím, že pak se stejně něco ku mne stane, třeba dodatečně, když už člověk nevěří v nic.

Nenašel jsem nic z doby kamenné (bude se ještě vláčet, šance trvá), našel jsem ovšem kamínek velké vzácnosti v zdejších terasách. Acháty jsou těmi červenými, krásnými, typu „Železnice“ a nyní tento křišťál. Na rozdíl od záhněd je tato forma jemně krystalického křemene opravdu čistá a kdo umíte pustit mysl z vodítka, pro toho jsem jej před chvílí podržel proti zapadajícímu slunci dole v zahradě.

Nejdřív ale obrázek bez efektu, aby byla vidět čirost drahokamu. Na rovinu – „skleněná“ je jen jeho malá část, ale postačuje. Takových let jsem nehledal, v mezičase jednou vltavíny dole na jihu, tady na polích nic. To patřilo dětství. Teď kus štěrkové terasy vlastníme, a mne to strhlo zpět, jsem zase hledač. Nic jsem nezapomněl z fortele.

Takže, tady je první podoba…

Tady druhá z odvrácené strany, kdy do kamene vstoupilo slunce.

Pak jsem šel do slati budovat hnízdiště modráčkům. Už to nebude dlouho trvat a (snad) přiletí. Pásmo mokřin je letos opravdu v kondici, snad je přemluvíme. Na obrázku severní výseč mokřadu.

Jemná brčka rákosu s travinným patrem budou posečena až před létem kvůli cvrčilkám zeleným. Tak to u nás chodí. Park je pro všechny.