Je to „pár“ dní, co se nad kotlinu Klenice vznesl první slavičí zpěv. Jako by to bylo včera. Pravda je ovšem velmi ostrá – nebylo, a všechno je pryč!
A teď bych to rád trochu přibrzdil.. Všechno pryč ještě není, zbývají tři noci a úplně se to neztratí nikdy. Co člověk prožije, má. Zas bylo několik nádherných překvapení a i ty skromnější – dobře, že byly. Doplňovaly časový výměr sezóny; přidaly pět stovek zblízka poznaných slavíků do mého účtu i nesly napětí. Dobře, že slavíci jsou. Co bych celý ten zmíněný čas dělal?! Zejména oni mne lákají do krajiny. Přelakovávají obyčejnost míst do nádherna, tuží vytrvalost nad vystavěnými úkoly. S lupou pradávných detektivů mne postrkují mezi keři a trpělivě učí předvídavosti. Té, co má základ v již naučeném, co vyjde – a občas obranou proti zpychnutí taky ne. V momentech, které volají po opravách a čekají, jak se oslovený zachová. Po cestě k poznání komplexnímu. Stanutí se znalcem tématu.
Jak je to celé báječně vzrušující!
