Usmíval jsem se vždycky nad textem písně pro dechovku o tom, jak posvícení je v roce přece jenom jednou jedenkrát. – Blbost! Stačilo vypnout sítě a zapnout světlo. Obří lucerna se dostala po chvíli do formy, svítivost přesně neumím říct, ale když se zdola horské paseky pod Pradědem člověk do lampy podíval, dával zrak nazpátek určitě do půlnoci. Pak půlnoc odbila – a lampa ještě svítila… Jednou taky ne, když bez slova rozloučení odešel jistič. Ale kolega, co byl technickým představitelem kol reflektoru, dal vlastním nákladem/nákupem v obchodě stav znovu k posvícení. Pak tam byl kolega, který „táhl“ na hřbetě náklady zbylé, včetně výbavy sítí. Bez něho by posvícení rovněž nebylo. Vždy jsme u sebe, my zbylí, nějakou „pětku“ našli a do hrnku podporou hodili. Dnes ono horské posvícení aktéři platí napevno, aby mohlo vůbec fungovat. Práce je se zajištěním nad hlavu.
Lidé přicházeli, prožili a zas odcházeli. Bylo tam přátelství tak nějak „po hliníku“. Byli jsme si přes stříbrný kov podobni, nikdo na nikoho neřval, nic nevyčítal, nikoho k úkolům nepostrkoval. Ty se totiž žily a člověk odváděl víc, než by bývalo bylo mohlo být diktováno.
A pak tu byli ptáci. Unikátní šance vidět je „šněrovat“ v docela jiném prostředí než jsou zvyklí. Jesenické hory stály v cestě a oni museli překážku řešit. Nejeden pak už z kopců odlétal podchycen čísly.
Kvetly tam kytky, létali motýli, počasí blblo přesně jak v horách. Borůvčí a vřes + zakrslý les, zbídačený zimním záklopem sněhu. Investice osobního času s doteky dálkových letců. Světlá fáze dne se hodila k odpočinku, opravám sítí, k vyprávění. Chybou snad jedinou byla nemožnost zatáhnout léto i podzim celý. To nešlo. Ale celkově na Posvícení pod Pradědem“ vzpomínám.
