Zaměřeno na slavíky

Na podzim se střílí kachny divoké.

V nedělním popoledni 7. listopadu jsem už zase doma. Setkání kroužkovatelů v Litomyšli skončilo. To město má v tomto ohledu už tradici, není tedy jen ve znamení hudby.

Dva dny plné referátů, plné výměny zkušeností. I boleslavští slavíci tam měli svůj čas. Vůbec nejradši poslouchám příspěvky o „malých drozdovitých“, tam zněly krom slavíků třeba bramborníčci hnědí, z oblasti Ralska. A přestože výzkumníkem je mladý student, téma bylo široce rozpracované, srozumitelné a v několika ohledech i překvapivé. V kuloárech jsme poté diskutovali i zkušenosti z chytání rehků zahradních v prostředí vysokého lesa. Slavíci byli zmíněni i v studii kolegů, s kterými jsem navštívil nedávno hybridní zónu v Polsku. Není to dlouho, co poslední zpěváci od Jizery, Klenice a Kněžmostky odletěli a už bych měl chuť na ně znovu vyrazit!

Odborná veřejnost sleduje i tento blog, jak jsem zjistil a je to pro mne určité „postrčení“ do
dalšího psaní. Přestože vstupy aktualit nebudou teď tak časté, jako v sezóně, „vařit z vody“ nebudeme. Půjdeme dál cestou po hnízdištích, řešit budeme otázky odborné, připomeneme si slavíka – třeba v podání prostých lidí. Na konci pracovního týdne odvezu do nedalekých Libošovic mezi posluchače ohlédnutí nazvané Slavíci – láska na celý život.

Teď však ještě na konec vstupu přidám obrázek, který byl odprezentován v závěru mé přednášky v Litomyšli. Byl pod ním titulek oslavující v mnohém statečnou krajinu Mladoboleslavska a poděkování. – Jí a slavíkům!

Trnky. Znovu k nim vzhlížím. Mezi prvními kvetly i odložily listí. Nejsou na všech hnízdištích, ale tam kde rostou, chodím nejradši. Námi jsou přehlížené, nenapadá mne, kdo z literátů by jim kdy věnoval pozornost.

Já jsem si ty keře ale oblíbil, ukázali mi je právě slavíci. Kdybych to měl vzít po pořádku – čas, kdy v nich zasvítí kuličky budoucích květů, je časem vítání prvních slavíků. Pak rozkvetou, zavoní a rychle opadají. Pak v nich rostou čirůvky májovky do skvělé májové polívky, zrají do vína natrpklé kuličky a pak opadají. A znovu vyčkávají.

V mnichovohradišťských Dolcích jsem byl přinucen na jaře vysekat trním uličku pro síť. Jak jsem tak v těch tvrdých větvích šlapal, boty byly brzy plné obuvnických „floků“. Do podrážek se mi totiž pozaráželo množství trnů, větších i menších. Slavíka jsem tam tehdy stejně nechytil, oni totiž temným roštím nelétají. Stejně jako modráčci ve vzrostlé rákosině – ne že by tam nebyli, ale k síti přiskáčí a včas ji zblízka okouknou. Proletují spíše uličkami či polehlými partiemi, nejčastěji podél hrany porostu. A slavíci právě tak. Ulici jsem však tehdy nadarmo nesekal, naučila se tudy procházet zvěř, liška tudy tahala k norám pro mladé kořist a také slavíci v ní později rádi sbírali potravu.

Trnkové keře jsou příznačným obrazem slavičího jara. Jsou vitální, o místo na slunci se dokáží pěkně porvat. Co baboček (a v noci můr) k těm keřům přilétá! Mám je v hlavě z dob, kdy jsme hrávali karty – kvarteta. V prvním štoku s číslem jedna s oběma jasoni byli i dva otakárci, běžnější fenyklový a vysnívaný ovocný. Ten byl nakreslen právě na trnce i proto ji mám rád. A motýla jsem letos konečně taky objevil! Zalistujte zpět tématy tady na stránce a najdete ho. Nebyl sice na trnce, ale byl první! První z této krajiny! Trnky – ty já mám zvláštně rád!

Je neděle 24. října. Konference skončila a jsme zas o něco chytřejší.

Překvapilo mne velké množství účastníků, dokonalé zázemí a kolegové, kteří představili studijní oblasti v Bělorusku, Slovensku i Polsku. Jedním slovem – nádherné. Nejkvalitnější referáty (které jsme mohli v prolínání témat stihnout) spatřuji ve studii o zimujících střízlících ve městech a sledování populace ťuhýka menšího v oblasti Poľany.

Na škodu bylo, že přednáškové sály pro prezentaci pěvců nedisponovaly kvalitním zázemím pro fotky, mohl vadit i malý časový výměr. Některé práce byly tak autory pružně pokráceny, no a pro mne je to problém tradiční. Ale vypořádali jsme se s tím a na konferenci v Litomyšli se chyb vyvaruji. Fotky budou pouze po jedné (v maximálním zvětšení) a referát o rozlišování věku u slavíků v bodech tak, abych mohl „méně důležité“ v případě nouze vynechat. Přidělených dvacet minut totiž vždy neuvěřitelně rychle uteče…

Rád bych stihl vyslechnout témat víc, ale možné to není, „seděli“ jsme od rána do večera!

Akce jsou ale také o setkávání a tam stínu nebylo.

Aby ohlédnutí nevyznělo jako že si stěžuji. To rozhodně ne. Stálo to za to – a týmu, který vše připravil, patří obdiv a poděkování. Se synem Tomem jsme z východu odjížděli spokojeni.

Listí opadává, pojedu vyfotit tu Studénku a pro Vás ji sem pověsím. Připomeneme si ty úžasné momenty, vztahující se k pobytu posledního slavíka v oblasti začátkem září!

Babí léto skončilo i v naší zahradě. Jak je patrné z fotografie, biologické hodiny dotikaly mnohým a ti se vrací, odkud nedávno vzešli. Sršeň působí opilecky, ale pravda je jiná – daleko tvrdší. My, co máme cesty své ještě rozběhnuté, půjdeme dál.

Z Žehrovských lesů vyletují sýkorky, jednu jsem v spěchu ledabyle vyfotil. Je to mladá parukářka. Má obavy, aby jí spolucestovatelé neutekli, zdržovat ji v zahradě nebudu.

Aby bylo fotek dneska víc, přidávám kroužek, který na Hrádku našli chalupáři z Drhlen. Prý tam byly pouze nohy a světlé peří. Elektorovod tam nikde není, půjde asi o výra. Jak se tam dostal, nevím. Mnoho lidí těmto královnám noci nepřeje – já ano. Protože jsem s nimi nad Bousovem v Rykách a Maštalích kus života taky prožil. Našli hnízdo tenkrát Děti lesa – družina ochránců přírody a řekli mi o něm. Bylo to velmi vzrušující a poučné. Pokora – té se nám nedostává!

Před odjezdem na konferenci ještě jednou na tyto stránky vstoupím, už bych rád na web vyfotil místo, kde na Studénce pobýval poslední letošní slavík. Ale i po mrazících tam je ještě listí a to není ono. Musíme počkat. Ale čtu-li o vzácném bahňákovi na moravských webech, který přerušil tah a nechává se obdivovat ornitology, kteří si jej „předávají“ a dopisují do svých seznamů, připomíná mi to právě mého slavíka ze Studénky. Taky se v kraji „pověsil“ a taky jsem za ním chodil, dokud …..   …… dokud nezmizel.

Těšíme se z těch setkání a setkávání, žijeme ty krásné příběhy, jsou-li obyčejné, pomáháme si sněním a pak přeci jen znovu tajíme dech.

Přidám ale ještě jeden obrázek – a sice našeho „pana domácího“. Myslím si, že je to on. Špačci to tak totiž dělají, přestože flákají v širokém okolí, domnívám se, že sameček po ránu až do odletu přiletuje na modřín prozpěvovat. Teď jej Tom (ač jsem v to absolutně nevěřil) chytil před kovárnou do sklopky! Na jaře si ho pohlídáme. Tak tedy – nejdřív fotka jarní, kdy našeho špačka vítáme – a po ní hned ta, kde je kropenatý (v čase podzimu).

Na konferenci jsme již téměř připraveni, vezeme „výživná“ témata, ale také se mnoho zajímavého přiučíme. Potkáme i dost lidí, s kterými se i v této pitomé době stojí za to pozdravit, kteří nezávidí, jsou přátelští i na ten „druhý pohled“!

Abychom udrželi „slavičí tón“, vylovil jsem pro tuto chvíli vzpomínku na modráčka, který se jednoho léta s odletem výrazně opozdil. (Téma je věnováno kolegům – specialistům na modráčky).

„Krizové období“ v mém výzkumu přišlo v čase, kdy se u nás objevili první modráčci, v roce 1986. Výsledek, o kterém mluví titulek, se ale přihodil o dva roky později, v roce 1988. To už jsem se v problematice odchytů těchto, dříve velevzácných slavíků, zdokonalil a na čihadla chodil i v létě. Přestože už v roce 1990 přišlo „poučení z krizového vývoje“ a já se vrátil zpátky k „ryšavcům“, zažil jsem toho za tu dobu s modráčky víc než dost.

V zmíněném roce „88“ dopoledne 30. října jsem v terestrické rákosině poblíž Koprníku zaslechl „cvakání“, které patří právě modráčkům. Jen těžko jsem však mohl uvěřit, že by se pták v tak pokročilém čase v prostředí vyskytoval. Bylo chladno a v nevelké rákosině krom strnadů rákosních a tohoto kontaktního hlasu nic nebylo. Místo je obklopeno loukou, neměl jsem tedy obavu, že pták – je-li tam opravdu – někam zmizí. Natáhl jsem mezi plevely a řídkým rákosím dvě sítě a opatrně od konce kout procházel. Asi v polovině postupu se opravdu – k mé radosti – nedaleko vyhoupl pěvec, který podle letu jen sotva mohl být strnadem. To, že zareagoval na proluku v biotopu zapadnutím do ní bylo razítkem pro mé podezření. Následující cestu k linii si každý chytač dovede představit. Těch pár vteřin zvědavosti a napětí se nezapomíná. No, byl tam – samozřejmě! Jednoletý sameček, s podzimně nevýrazným šatem, ale rýdovákem ohnivě přeťatým v půli, jak to mají jen „modří slavíci“. Okroužkoval jsem jej a protože podzim se chystal v počasí přitvrdit, vzal jsem jej z louky k Novému rybníku (0,6 km /na dohled/). Tam modráčci zjara bývali. Tady bude mít v slatích prostor k zotavení, odtud se může odrazit k další cestě na jih, soudil jsem.

Vyprávěl jsem ten zážitek kolegovi a ten moc nevěřil. Nakonec jsem jej 5. listopadu do těch míst odvedl, abych mu ukázal alespoň linii, kde byly sítě. V lukách však již ležel sníh, který přes noc v centimetrové vrstvě napadl. V rákosí tmavly jen některé zmokvalé stružky a „lajna“ pro síť. Jaké bylo naše překvapení, když od jedné takové povyletěl pták a zapadl o kus dál. Věděl jsem už, že modrák zůstal! Vrátil se od rybníku, kde se líbilo možná mě, ale ne asi jemu a zdržel se až do sněhu. Roztáhl jsem znovu sítě a po chvíli byl tam! Kroužek a číslo samozřejmě souhlasilo a kolega nevěřil očím. Byla to pro nás tehdy k sledování zajímavá „výzva“, ale na druhý den tam už opravdu nebyl.

Lokalita nebyla před tím kontrolována, není tedy známo, jak tam modráček dlouho pobýval před odchytem. Narodit se tam velmi pravděpodobně nemohl. Jisté je tedy jen pozdní a velmi pozdní datum výskytu, dobrá kondice tohoročního mláděte a zajímavá vazba k prostředí.

::: Včera jsem v zahradě pozoroval červenku, je slavíkům v mnohém podobná, jen ještě o něco zvědavější. Sběr potravy a způsob pohybu v prostředí je totožný. I potrava bude stejná. Podobné bude dokonce i zimoviště v oblasti Středomoří. Proč – dokáží-li červenky nepospíchat k jihu či dokonce přezimovat – nezůstane u nás slavík modráček středoevropský? A nebo už to snad někteří zkouší?!

Tak nám přituhlo! Za Hrádkem se sice formuje slunečný den, ale krajina dostala první ostré varování. A teď se to pohne, ptáci přispíší. Viděli jsme předevčírem, když jsme jeli kovat koně, u Dymokur tisíce jikavců. Konečně jsem to taky zažil na vlastní oči. V polích tam zůstala nesklizená slunečnice, někde zčernala a je už vyzobaná, ale jedno pole bylo asi nějak ve vývoji zpožděné a tam se to tedy „vařilo!“ Byly s nimi i pěnkavky, ale jikavci tomu běsu veleli. Foto je odjinud z loňska, pro představu příchozím, kteří jikavce neznají. Časy, kdy bych pobral doma sítě a letěl k těm pastvinám za nimi, jsou dávno pryč.

Ale bramborníčci – ti se ještě chytit do sklopky dají. Už taky ale pomažou! Ten jejich šat po přepelichání – to je krásná záležitost!

Ono se o tom moc nemluví (o pelichání celkově tak nějak málo), ale i u slavíků – takoví modráčci, jak ti jsou na podzim temní! Barvy jsou v zářivosti značně umírněny a u nich se to týká i oné (jindy zářící) hvězdy. No a ryšaví slavíci, ti jsou s koncem léta tmaví docela všichni! Tmaví – samozřejmě, že pocitově.

Rezavé vějíře rýdováků jsou trumfem pro námluvy. Je to vidět i na fotkách, jak ta barva zahoří v nasvícení. A ti víceletí, s kvalitními prapory v struktuře, odstínu i šíři, to s nimi v čase předvádění opravdu umí!

Hnízdiště ve Lhoticích patří do skupiny „moderních“, kdy slavík obsazuje chátrající hospodářské objekty či továrny. Zde se jedná o rozlehlou zahradu, přináležející k zemědělské usedlosti. Komplex je z větší části opuštěný, sady povzbudivě tmavnou podrostem z náletových keřů. Nezakročí-li člověk, rýsuje se zde atraktivní „slavičí ráj“.

Místo je známé „zátahem“ proti distributorům kořalky v nedávné době. Slavičích párů zde sídlí od dvou do tří. Lokalita je na seznamu od začátku století, kdy na noční zpěv „ze dvora“ upozornil místní řídící učitel, známější jako „Básník kraje“.

Z výsledků kroužkování této lokality je třeba vyzvednout zajímavé přesídlení dvouletého samečka k Mnichovu Hradišti do oblasti Dolců. Výsledek je z letoška. Na problematiku nestálosti dvouletých ptáků se zaměříme někdy v zimě. Je velmi zajímavá. Přestože je na tomto hnízdišti všude značný nepořádek, v čase, kdy rozkvetou zástupy slivoní a torza třešní, stojí kout za návštěvu. Sad přechází v lesní komplex Horka, který navštěvoval již zemřelý Václav Sedliský z Mnichova Hradiště.

Při odchytech zpívajících slavíků v místě formou provokace hlasem vzniká problém, že do zpevněné plochy dvora a cest nelze zarazit tyče sítí. Mezi betonovými panely či v asfaltu se jen těžko hledá skulina právě v místě, kde slavík „operuje“. Je to pak velmi hektické.

Mezi moderní slavičí hnízdiště patří i prostředí viaduktů – biotop, který prvně popsal pro slavíky právě můj výzkum z krajiny Mladoboleslavska. Do míst, kde jde prakticky pořád někomu o život, vyrazíme příště. Poslední moje návštěva byla za doprovodu policie a novinářů, při líčení sklopek jsem objevil čtyři vyklepané peněženky s doklady okradených žen. Na jednotlivé nálezy jsem zvyklý, čtyři na jednom místě však byly už příliš. Občas tam ty grázly v roští tuším, někdy musím dávat pozor na injekční jehly, ale to už bych si vykrádal příští vstup.

Dlužím Vám představit slavíka modráčka z jarních odchytů a řeč byla i o žluvě hajní, tak tady jsou. Fotky nejsou nic moc, ale pro představu postačí.

Blíží se konference na Vysočině a proklepávám zápisníky. První referát je o pelichání slavíků obecných. Raduji se, kolik mám nově fotomateriálu. U adultních jedinců jsem schopen celý průběh konečně doložit momentkami. A taky to udělám! Kolega „z dílny i z roští“ – Tom, mi je tam postupně prosvítí a já zúčastněné tajuplným procesem v těch 20 minutách provedu. A doplním i zamyšlení nad odletem, což je taky téma! Tam jsem ale zatím tak nějak polozmaten a dost často ještě prohrávám. V těch fotkách je strašně času, ale vyplatilo se to, už mě tady doma upozorňují, abych je zazálohoval, že silně riskuji. Budu muset, jinak bych se mohl tam někde v trní na prahu máje akorát tak „zhoupnout“. Je tam třeba slavík, kterého hledala ornitologická Evropa od doby, kdy ji téma začalo zajímat. Toho už jsem ale pojistil. A tímto můstkem se dostávám k druhému vystoupení na tom mezinárodním fóru, seznamující posluchače s fenoménem křížení. Tak to je tedy v současnosti hodně frekventované téma v zoologii. No, snad mi bude stačit časový výměr, před lety v Litomyšli na Aktivu kroužkovatelů jsem to značně přetáhl. A tímto můstkem se dostávám k tomu, že letos i do Litomyšle po pauze znovu pojedu a na referát jsem kývnul. Co bych tak asi vylovil? Pohrávat si s čísly mne nebaví, otevřu tam asi okno do moderních slavičích hnízdišť kolem dálničních viaduktů. Mám to docela zmáknuté a je co diskutovat. Bonusově vykreslím, jak jsem se tam málem otrávil po nějakých peckovinách podobných višním, chutnaly skvěle, „testnul“ jsem jich v euforii sice jen pár, ale hlava mi pak mohla uletět! Tvrdím, že právě tam slavíci ani nezpoznají, že už nejsou v Africe. Jen několik dřevin je tam původních, kvetou a plodí od jara do zimy. Nad rovníkem však takhle neřvou motory, v noci tam nikde nesvítí městské lampy a početně reflektory aut. Byly časy, kdy přes noc i tady „na desítce“ býval klid, to už se ale nikdy nevrátí. I slavíci směřují k člověku a jeho vymoženostem. To je ale smutný závěr tohoto večerního vstupu! Zneutralizuji jej tedy nápadem, že téma na setkání kroužkovatelů ještě asi po noční korespondenci a ukázce kolegových fotek slavíka tmavého změním. Teď si myslím, že budem diskutovat věkové odlišení tohoročních jedinců, je to prospěšné.