Trnky. Znovu k nim vzhlížím. Mezi prvními kvetly i odložily listí. Nejsou na všech hnízdištích, ale tam kde rostou, chodím nejradši. Námi jsou přehlížené, nenapadá mne, kdo z literátů by jim kdy věnoval pozornost.
Já jsem si ty keře ale oblíbil, ukázali mi je právě slavíci. Kdybych to měl vzít po pořádku – čas, kdy v nich zasvítí kuličky budoucích květů, je časem vítání prvních slavíků. Pak rozkvetou, zavoní a rychle opadají. Pak v nich rostou čirůvky májovky do skvělé májové polívky, zrají do vína natrpklé kuličky a pak opadají. A znovu vyčkávají.
V mnichovohradišťských Dolcích jsem byl přinucen na jaře vysekat trním uličku pro síť. Jak jsem tak v těch tvrdých větvích šlapal, boty byly brzy plné obuvnických „floků“. Do podrážek se mi totiž pozaráželo množství trnů, větších i menších. Slavíka jsem tam tehdy stejně nechytil, oni totiž temným roštím nelétají. Stejně jako modráčci ve vzrostlé rákosině – ne že by tam nebyli, ale k síti přiskáčí a včas ji zblízka okouknou. Proletují spíše uličkami či polehlými partiemi, nejčastěji podél hrany porostu. A slavíci právě tak. Ulici jsem však tehdy nadarmo nesekal, naučila se tudy procházet zvěř, liška tudy tahala k norám pro mladé kořist a také slavíci v ní později rádi sbírali potravu.
Trnkové keře jsou příznačným obrazem slavičího jara. Jsou vitální, o místo na slunci se dokáží pěkně porvat. Co baboček (a v noci můr) k těm keřům přilétá! Mám je v hlavě z dob, kdy jsme hrávali karty – kvarteta. V prvním štoku s číslem jedna s oběma jasoni byli i dva otakárci, běžnější fenyklový a vysnívaný ovocný. Ten byl nakreslen právě na trnce i proto ji mám rád. A motýla jsem letos konečně taky objevil! Zalistujte zpět tématy tady na stránce a najdete ho. Nebyl sice na trnce, ale byl první! První z této krajiny! Trnky – ty já mám zvláštně rád!
