To není reálná cesta mých nohou nyní v podzimu, toť metafora k veškerému bádání okolo nich. Když se mi vede, napíšu, že už málem vše na ně vím. Pak mi to nějakým momentem „naloží“ a pokora ku mne výkřik odpouští. Pozvednutý prst podpůrně schovává. Tohle Jirka Formánek tak ani nemohl myslet, tam vidět nemohl, když říkal nad opravňujícím razítkem ke kroužkování, že jsou slavíci „těžkej druh“. On jistě viděl to vakuum v jejich kapitole, ale ne, co s badatelem budou dělat v čase půlstoletí. Jak se nebudou chtít vzdát. Proto nyní sahám po onom „přítmí“.
Jsou místa, z kterých se asi nepohnu. Prostě možnosti jsou dvě a basta! Ta i ona. Klidně sobě protilehlé. Říkal jsem si, že poznatky nedám do tisku dřív, než budu mít v tématu nadvládu. Je to pro mne ohromná příležitost a všelijakých omylů je k nim napsáno opravdu dost. Ale neodsuzuji. Ono totiž takto pohyblivé téma umí „vykoupat“. A sám věci – u kterých bych ještě na konci Devadesátek dal ruku do ohně – pak jaksi v novém století nevycházely. S doplňujícími poznatky, za moderních zkušeností. Co jen rozkryla či doodhalila možnost využít playback? Co vše odvozené se z toho vřadilo k využívání!
Píšu to proto, že jsem nasázel slavíky do databáze a hlava se vrací do těch momentů. Ne, nejsem robot, jen do těch významných, ty ukotvila. Ale to jsou právě ty, které hýbou děním. Ještě pak dopíšu retrapy, což je u slavíků a letošní sezóny z linky socialismu čerstvě sjetou rumovou pralinkou. Je jich na padesát. To bude jízda! To je vlastně ona výplata na pásce za odvedený výkon.
Teď už je nechám letět. Kdyby nic odnikud nepřišlo, budu je na jaře schytávat sám. Úspěšné, rozbíhající se po jistotě jejich slavičím přítmím.
