Pokud nevedete nějak vyhraněný způsob odchytu pro kroužkování, převažují v sítích letošní mláďata. A to se už do prvního sněhu nezmění. Odilustruji řečené na tomto mlynaříkovi. Jak jinak? Je nádherně mlád.
Nerad bych snášel ukvapené prognózy, ale přijde mi, že k hnízděním pěvců letošek mizerný nebyl – a to i přesto, že jsem zkraje k slavíkům se mírně obával (podle vzorku početnosti snůšek v parku). A mláďata, napříč druhy, jsou v kondicích chvalitebných.
Dokud budou takovéto noci, musím chodit líčit. Až začne pršet, můžu vyspávat a stopstav hodnotit.
Dosavadní šňůrou jsem pochopil, jaké že mezery můžu v pohledu na věc ještě vlastnit. Neuvěřitelné. Ale abych se tady „neusebemrskal“, třeba objektivně připomenout, že jsou využívány mírně odlišné praktiky. Nejeden z vás jistě zná, jaké to je, když zkoušíte zprvu zběsilý nápad – a ono to funguje. Jaký typ radosti to navozuje. A jeden z pohledů, který ve mně utemovaly odchyty prázdninové, budu muset s politováním překreslit. Nemám nad sebou pohrdání, více jsem školáctvím pobavený. Navíc – jsem amatér, tam je klopýtnutí v oboru člověku blíž. Celkově se tady jedná přesně o příklad toho, jak nový poznatek může přenastavit optiku.
Díval jsem se ráno zase vstávajícímu slunci do tváře. Vychází nyní úplně u nás nad terénem, stojí-li ovšem člověk dole před motýlí loukou. A to, co vidí, je kouzlení k smyslům. Květnatá louka už není jeden kopretinový rozliv, kdo se strachoval, už jde do barev. A kytky při nízkém mladém světle – ta dovednost stínů – je blahodárná. Vůně ještě úplně tolik ne, přeci jen za zády dokvétají keře ptačího zobu. Ale přijde to. O půlnoci, a dvě minuty k tomu, mi k linii přiletěl opravdu velký lišaj. Chtěl skrze síť a já byl s chvatem pomalý. Přesto si myslím, že šlo o lišaje svlačcového, šeříkový je menší. Pak se otočím průhlednou nocí k městu a na tyči od sítí sedí kalous a pročítá posečenou louku. Víc dnes místu pochlebovat nebudu, ale fakt – je to síla.
