Dneska se probíralo: Moment rozpadu úspěšných slavičích rodin. V tomto segmentu pokulhávám, přijdu si slabší. Je to takové „lovení v brakických vodách“. Nasládlé po úspěších, poloslané v prohrách.
Pětadvacátého jsem se do čerstvé noci těšil. Je to čas, který může vytrvalého naučit malinko z jiné knihy. Od loňského a trochu i předloňského podezření to vím. Tak jako jsem si přál zachytit retrap adultního jedince z oblasti, přál si též uvidět černý hliník. Každého navečera koukal jsem k západům slunce a slídil, nevykukuje-li tam v záplavě barev Štěstí. Vykukovalo – přehlédl jsem, vykročilo – dočkal se. Oba cíle čerstvě držím v portfoliu /pro čtenáře, který by hantýrce nerozuměl: černý hliník je obarvený kroužek ku značení mláďat na hnízdech mého výzkumu/. Hned se tím snažením dá některý z otazníků zase odmáznout.
Nad parkem létají mladé divoké husy a seznamují se s krajinou. To tenkrát takhle taky nebývalo, člověk viděl až formace podzimní, patřící k tahům. Jak to všechno zas příšerně bere roha! Vždyť nedávno jsem je viděl na Zvolínku drobné, v zákrytu mezi rodiči. Nesmlouvavost přírodního času je jako břitva, po ostří. Ale něco vám závěrem řeknu: „mám ji docela rád“.
