Zaměřeno na slavíky

V květnu jsem psal o exhibici mistrů od Klenice, vrátili se k ní všichni čtyři!

Ještě bylo třeba prověřit pátou, poslední lokalitu. Tam by mohl být přistižen zbývající bousovský slavík – ten nejznámější. Vystupoval nedávno v rozhlase v povídce Obraz, který jsem hledal. Slavík ten svůj příběh ještě vystupňoval poté, co stará opuštěná zahrada vzala za své a on přesídlil k soutoku z železniční vlečkou. No a dnes v tom „vyhnanství“ byl znovu potvrzen!

Tak tedy město na Klenici má zpátky všech pět slavíků! Za 28 let bádání takový úkaz nepamatuji!

Tento slavík nemá známý věk, byl kdysi označen jako „starší dvou let“, ale nějaký ten pátek už mu bude! Myslím si, že mne předevčírem poznal, když jsem mu kroužkoval samičku. Choval se přesně, jako před rokem, když jsem jej přesídleného znovu objevoval. Zajímavostí bylo zjištění, že pták v čase krmení mladých už postrádal obě šesté loketní krovky. Inu – čas pootočil soukolím, Začíná už zase pelichání a slavíci zmlknou. Co jen kouzel a nekompromisní pomíjivosti má ten „slavičí rok“ Mladoboleslavska!

V první části byla sledována rýdovací pera, v druhé budeme diskutovat letky. A když letky – tak tedy ruční, ty mají v problematice určování slavíků zásadní význam. A stejně důležitou roli hrají v rozlišování hybridních jedinců.

Nejdále s oběma slavíky „došli“ zřejmě, obecně vzato, pánové: Stadie, Berger a zejména pak Joachim Becker, operující dlouhá léta v hybridní zóně u Frankfurtu nad Odrou. „Jeho křídla“ v schématu jsou až na drobné odlišnosti v způsobu poměřování 1.RL a VK velmi věrně vyjevena.

Měl-li bych dnes stanovit, co nejspolehlivějšího použít v determinaci slavíků (na co nejdříve koukám), pak je to 2. ruční letka. Je klíčová, ale …

Nelze odměřovat rozdíly vzdáleností vrcholu per paušálně, protože křídla mají prostě různé délky. Lze je vždy posuzovat v kontextu daného křídla. Hodnotit tedy daný poměr – k důležitým sousedním. Druhá vůči čtvrté – tak to je klíč pro slavíka tmavého, obecného a v kombinaci s vyhodnocením zúžení vnějšího praporu třetí či čtvrté ruční letky i pro hybridní jedince! Jistě i donekonečna připomínaná první ruční letka má velký význam, ale například u hybridních jedinců (alespoň mě známých – českých) bychom s ní nevystačili.

Ptáci jsou různí (sobě odlišní) – jako lidé. Přestože poměr letek v hrotu křídla slavíků mohou ovlivnit rozličné délky per, platit by tento znak měl. I proto, že byla zjištěna řada anomálií ve vývinu opeření, třeba samozřejmě nejprve při určování v ruce zjistit, zda jsou křídla k sobě stejné povahy. Pakliže ano, může začít „čtení z perutí“.

Nové poznatky, získané pokračujícím studiem opeření, pověsíme na tento blog také až v zimě, až nebude o čem psát. Je to další odkládané téma, ale bude tím propracované, a specializovanějším příchozím nabídne řadu poznatků z praxe. Vždyť hodnoceno již bylo tímto výzkumem nejméně půl tisíce křídel! A tam už se souvislosti přeci jen nějaké rýsují!

S přibývajícími počty odchycených slavíků přibývá i různých zajímavostí. Jednou z nich jsou náhradní řešení nečekaně uvolněných per rýdováku. Existují i odborná zamyšlení, považující úkaz za částečné pelichání ocasních per. Já se s tím ale neztotožňuji.

Na těchto – podle mne – „řešeních z nouze“ je zajímavé třeba to, že pera mnohdy nedosahují plného počtu i plné délky, jejich vývoj (jako zde na obrázku) je ukončen před dosažením původních rozměrů.

Druhou zajímavostí je pravidelný výskyt „hladových pruhů“, známých od mláďat z hnízd. U adultních jedinců však můj výzkum zaznamenal značné procento pruhovaných per též, je to dáno skutečností, že mnohé slavičí rýdováky vypadnou naráz a současně tudíž i dorůstají.

Zajímavostí nakonec je skutečnost, že vyfocený samec ještě v tento čas zpíval v nevhodném prostředí. Chytání těchto ptáků trvá dlouho a je ve vztahu k místu aktuálního pobytu nejisté (za chvíli pěvec může být zcela jinde), ale vždy se vyplatí. Tito „ztroskotanci“ (němečtí kolegové by zřejmě užili termín „břídilové“), mají pokaždé nějaký problém. Tento „náš“, zřejmě nekvalitní rýdovák. Měl i pravou 1.RL přelomenou v půli ale ta, vzhledem ke své „funkci“ v křídle, problém jistě nezpůsobila.

Posuzovaný jedinec je starší dvou let a jeho zpěv (i přes zmíněnou ubohost) velmi zajímavý.

Už zase kvetou bezinky a šípky v krajině Pojizeří a všude křičí sedmihlásci – jak ten čas letí!

Mladí slavíci jdou z hnízd, totiž už zase „bonparově“ voní hlohyně – české olivy! Tak to je čas, jenž mi dělá dobře! Pokaždé si přivoním, vždyť vůně jsou čtvrtým rozměrem přírody! Kolik je v tom krásy! Naberu sobě, kolik jen unesu!

Však jenom chviličku pokvetou ty divoké růže. A právě teď by měl přiletět Máchův slavík – posel bezbřehé lásky! Teď by se měl konečně z touhy své vyznat! V Podbezdězí rozkvétajících růží…

Kopřivy a růže – kolik je v tom symboliky! Jak lépe jen tenhle kout mezi „rájem“ a Polabím představit? Růže a kopřivy – to tedy sedí!

Slavíci však už – jak výše zmíněno – vyvádějí. Zazpívají až zase za rok. Bylo to skvělé!

„Slavičí rok“ však ještě nekončí, ještě je nad čím přemýšlet! Teď „ryšavci“ zmlknou a budou pelichat. V strhujícím tempu, vracejíc se na pár týdnů do mládí! Proč? Proto, že znovu se budou muset (jako tehdy při vyběhnutí z hnízda) spolehnout jen na silné nohy, křídla je neunesou, ani s nimi nepočítají. Vsadit na rychlé oběhnutí, přikrčení se a uvěření v to, že džungle bylin je snadno nevydá, že peří barvy suchého dubového listí je neprozradí. Taková je příprava na cestu, provázená nezřízenou konzumací hmyzu – ne bobulí, hmyzu.

Proces úplného pohnízdního pelichání adultních slavíků obecných – tak to je tedy téma! Bude tady na blogu přibývat „otrhaných“ křídel a všemožných zamyšlení nad tolik tajemnou částí slavičího života.

Přestože byla tímto výzkumem již kdysi prokázána parazitace slavíka obecného motolicí, tento případ to nebude. Zde se jedná zřejmě o zánět, který kloaku výrazně neomezuje.

Kloaky slavičích samečků jsou „po sezóně“ často poznamenány drobnými poraněními. Do příštího jara se však mistři dají znovu do pořádku. Času mají dost.

6. červen nebývá časem, kdy lze ještě slavíky s větším úspěchem provokovat umělým zpěvem. Platí to i pro ty tmavé – byť přilétají později. Jeden takový byl pozorovateli od třetí dekády května registrován v slepém rameni Jizery, v prostředí, pro druh příhodném.

Nedělní odpoledne mělo být pokusem o odchycení slavíka, jenž v místě toho dne prý ještě hodinu po půlnoci krátce ale hlasitě zpíval. Zpíval často právě jen od půlnoci k ránu a slyšet byl až na balkón domu, vzdálený 1168 metrů! Už fakt, že pták zpívá tímto způsobem naznačoval, že usazený kompletní pár slavíků tmavých pro Česko ani tady zřejmě nenajdeme…

Euforie po příjezdu rychle vychladla, jediné co bylo jisté, že místo nárokům druhu opravdu vyhovuje. Připadal jsem si jako kdysi, na hnízdišti slavíků tmavých v nivě polské Prosny. Jenomže tady u Jizery, vládlo v sálavém odpoledni nepříjemné „slavičí“ ticho. Půlnoční zpěvák jakoby se do země propadl.

Od řeky doznívalo šplouchání vodáků spěchajících s proudem kamsi k Boleslavi, nad hlavou v podvečerní termice poletovali vzduchoplavci v balónech. A slavík nikde. „Vysoké“ datum svádělo si myslet, že pták mohl biotop nad ránem docela opustit, nebo si jen přestal věřit – zpanikařil a hledá uplatnění někde v širším okolí. Neznám totiž „letní“ osudy českých tmavých slavíků po jejich „odzpívání“. Nedovedu říct, co samečci po neúspěšném snažení dále podniknou, u Koprníku se tehdy z olšiny pták ztratil beze stop. Zpěvák může ale klidně v známém prostředí následně i pelichat, proces je v půli června už nepochybně „na spadnutí“. Slavíci však obecně – nezpívají-li již, chovají se tišeji, než tiše a nikdo je nezjistí. Zvláště pak tehdy, pokud je v místě vůbec nepředpokládáme. Pelichání „rezavých“ slavíků je téma, dodnes velmi tajemné.

Sklopky tady, v kyprém luhu v sousedství řeky, dál marně čekaly na svou chvíli, síť se bavila chytáním k výzkumu nepodstatných pěvců. Slunce se brzy ohnulo za jasanový háj potemělý podrostem vrb, křídlatky a netýkavky, místy protkaný pralesovitě se rozkládajícími popadanými kmeny poříčních stařešinů. Rozezpívali se drozdi, s večerem přitvrdil produkci i nadržený zpěvný rákosník. Slavíka však ani končící se den k ničemu nevyprovokoval. Naděje se po kapkách vytrácela a pro stav věci jsme začínali hledat zdůvodnění. Kdyby byl slavík hnízdil, sklopka by musela chytit jeho družku, to bylo zřejmé. Divoký chmel dál požitkářsky stoupal ke korunám stromů, z luhu se zlomyslně vyrojili komáři. Poslední kontrola sklopek a poslední provokace u sítě. Sotva však odtloukly úvodní strofy z disku, světlinou při okraji prokmitl stín a síť se na vzdálené tyči nadějně zavlnila. Nebylo pochyb, že takto může reagovat jen vyprovokovaný objekt! Pěnice, pěvušky i zmíněný „jižní“ rákosník se chytali docela jinak.

V síti nakonec opravdu poskakoval samec slavíka uherského, dvouletý a podle kloaky zřejmě nehnízdící jedinec! Jeden z těch nadšenců, kteří každoročně zkouší naše podmínky k zahnízdění.

Přestože byl mistr tentokrát postavy drobnější, hmotností se vše snažil dohnat. I tučnost byla vysoká a my můžeme jenom přemýšlet, co čerstvě prožité pro výzkum problematiky zpívajících uherských slavíků směrem k nám naznačuje. Posuneme se konečně o kousíček dál?!

Touto pravdou jednoho známého vypravěče uvádím podivnost, zjištěnou včera, kdy jsme „prověřovali“ výskyt hybridního samce na Dolnobousovsku, u osady Šlejferna. Zákon schválnosti si tam užívá nadvlády nad mým snažením! V místě se pohybuje původní pár slavíků obecných, samec se zdá být „pánem situace“, nedávno vyletěl proti provokaci zpěvem SO, včera ST. A hybrid nikde! Tamní hnízdění je už zřejmě ve fázi středně velkých mláďat a hybridní samec nemusí mít k dění nijak velký vztah, nemusí mít vztah dokonce žádný. Pršelo, docela hodně, celý den, ale po příjezdu se obloha nad Červenským rybníkem začala uctivě „krotit“. Aby ne, když přijeli do míst milí hosté. Slečna studentka dokonce z regionu, kde tohle v červnu asi moc neznají.

Do auta na mostku nám málem vrazil rozdivočený sameček ostříže; neuvěřitelně obratně v té svižné rychlosti vyhoupl nad vrbiny a pokračoval v slídění po zmoklých vlaštovkách. Slavíci se chytli hned dva, ale takoví, co nás mnoho nezajímali. Na toho vzácnějšího jsme toho odpoledne nedosáhli.

Co však bylo zajímavé u samce opakovaně kontrolovaného a pravidelně i váženého, že začaly vypadávat loketní krovky! „Tak to už jsem někde viděl!“

Všiml jsem si u dvouletých slavíků, že nějaká ta „díra“ občas v loketní řadě je, ale pozornost jsem tomu jarnímu úkazu velkou nevěnoval. Přestože tento pták dvouletým nebyl, jeho křídla tak nějak zvláštně startovala proces kompletní výměny opeření. Ikdyž je tento na křídlech zrcadlově nesouměrný, může jít o zajímavou věc. Vždyť hnízdění, bude-li úspěšné, nepotrvá už zas tak dlouho. A o slavičím pelichání – dosud tajemném – se toho moc neví. Samci si tento „pelichací náskok“ – byť by měli ještě hnízdit – mohou zřejmě dovolit. Trvá-li (podle mých zjištění) proces výměny zhruba šest neděl, vysvětlovalo by to ony poloprázdné lokality na přelomu prázdnin. Myšlenka je to zajímavá, ještě si na ten plácek „posvítím“.

V televizi jsem si dokonale užil novodobé zpracování Máje. Dílo je to těžké, ale krásné. A opravdu mi nejde jen o slavíka, přetékajícího láskou, v krajině pod Bezdězem. Nadpis tohoto příspěvku však nemá za cíl zaobírat se dílem K.H.Máchy, chci soudit měsíc máj v krajině boleslavské!

Může za to islandská sopka, nevím. Jisté je jedno (a v tom s prognózami meteorologů souhlasím) – čekají nás roky extrémů! Příznivci z regionu, co k nám po večerech volají, krom toho, že chtějí určit – to či ono, nezapomenou zalamentovat nad květnem, co prý se to jenom děje? Jsem neradosten s nimi, ale spíše proto, že mám strach o slavíky, o jejich hnízdění. Pravda – přichází občas zkraje června období dešťů, v čase kdy samice již mladé „nezasednou“ a ti nemají peří dostatečně vyvinuté k ochraně těla před chladem, ale letošní rok je drsný už málem od příletu!

Potěšeni budou nepochybně houbaři – já však začínám mít tak trochu strach. Slavíci totiž hrají o všechno – hnízdí jen jedenkrát. Upřímně řečeno, nedokáži si v našich podmínkách představit „druhé“ jejich hnízdění – ikdyž jsem kdysi s doktorem Pavlem Čtyrokým o jeho pozorování ze ZOO dlouho diskutoval. Už jsme se s jeho aparátem nad mými hnízdy sejít tehdy nestihli, čas je k našemu bytí nesmlouvavý. Ale poznal jsem, díky „mým“ slavíkům, řadu vzácných lidí …

– Ale zpět k nadpisu – máj letos vážně nebyl příliš romantický! Co s tím ale kdo z nás nadělá? Cítím, jak mi „slavičí rok“ pomalu odtéká do historie a mnoho jsem nestihl. Ale dohoním to! Mám plán letos pro čas slavičího pelichání. Ikdyž jsem se v tajemné problematice již docela zorientoval – téma je to silné. Vždyť němečtí kolegové soudili, že slavíci kvůli pelichání z velké části z lokalit zmizí a dali by bývali za to „ruku do ohně“! – Je to jinak, v Německu i u nás. Tak na to se těším. Ale mláďata ještě nevyskákala z hnízd, není tedy pozdě ani na to ostatní. Jen to počasí, budu se za něj přimlouvat.

Abychom nabídli i nějakou tu fotografii, mám zajímavý poznatek, posuďte sami:

Vybavte si před sebou onoho modráčka z Krkonoš (anebo si jej „překlikněte“). Pták, který násilně ztratí část rýdováku, jej (v těchto obou případech v zimovišti) nahradí pery novými,
ale jakými?! Jsou nápadně poznamenána „krizí“ a v sestavě působí roztodivně. U modráka se objevily dokonce skvrny při ostnu (průvodní znak „dětství“), u tohoto slavíka obecného „hladové pruhy“ (levá půlka /1.-6. RP/ na obrázku) a také užší zaoblení, někde s bílými okraji.

Je ale třeba hned dodat, že ačkoliv ony růstové proužky mnozí ornitologové přiřazují pouze mláďatům v hnízdech, přinejmenším u slavíků je tomu často jinak. Už proto, že mnozí staří ptáci během procesu pohnízdního (úplného) pelichání mění ocas spontánně. Příčné žíhání praporů tak bylo zjištěno i u řady víceletých „retrapů“.

Dalším nesouladem mého výzkumu s obecnými návody je tukové skóre chytaných ptáků, zejména na jaře, kdy tuk nepřibývá, nýbrž ubývá. Věc se má trochu jinak, ale to zřejmě rovněž necháme na dibu, kdy už slavíci budou mimo sledovanou oblast. Do času zaplétání děravých sklopek, oprav sítí a nostalgického vzpomínání na chvíle minulé…

Proč tedy nadávat na květen – takový je rok s desítkou!

Slavík – starší hnízdící samička, která se chytila dnes u jezera ve Veselé, je velmi zajímavá.

Především křídla mají nevídaný poměr ručních letek ve vrcholu. Tak trochu „nabourávají“ dosud poznané, půjde však o výjimku – potvrzující pravidlo. Rovněž 1.RL je nápadně redukovaná. Křídla jsou ve vztahu k formuli souměrná, nelze tedy v žádném případě hovořit o defektu!

Přestože jsem nezvolil nejpřesvědčivější úhel záběru i zde je patrný vrchol tvořený 3.-4.RL, což lze občas i zaznamenat, co však je unikátní – poměr 2. vůči 6.RL. Na „lepší“ fotografii jsou tyto stejně dlouhé! Křídlo však lze přeci jen přiřadit slavíku obecnému. Před lety mi podobného slavíka k determinaci zaslali z Kroužkovací stanice, chycen byl v Praze, zdá se, že ani naše léty ustálené představy o skladbě letek v křídlech slavíků, nejsou nijak pevné v základech. To však je na tom to krásné, práce z živým tématem! Numismatikům či obdivovatelům „okousaných“ okrajů známek se tohle přihodit nemůže.

Druhým překvapením bylo chování tohoto ptáka na hnízdišti.

Ve snaze odchytit i druhého z páru – samce, formou provokace před sítí, došlo k situaci, kdy z křoví do prostoru vyletěl slavík a usedl v protějším křoví. Po chvíli agresivně vylétl přímo ke zdroji a chytil se.
Obrovským překvapením bylo, že chyceným ptákem byla již prve kroužkovaná samice! Důvod jejího chování není zcela jasný. Zřejmě však byla vedena snahou odehnat cizího samce od hnízda s mláďaty. Samec z páru je řadu let označen, chytit se pokusem nedal.

Přestože na tomto webu nebude představován odchyt slavíků přímo v obrazech, zajímavosti z chytání a kroužkování se tu objeví.

Ve sklopce, v roští u cesty, se pohyboval rezavě zbarvený „objekt“ a nebyl důvod si nemyslet, že nejde o slavíka. Když jsem zdivočelým švestkovým mlázím prolezl až k pastičce, poskakoval v ní vykrmený norník rudý! V čase propuštění působil spokojeně a stejně jsem se asi jevil i já jemu, když se poté ukázalo, že síťka vydržela. To rejsci síťový stan vůbec nešetří, chytají se však naštěstí až večer a lze tedy před nimi včas „zabalit“. Lepší pořízení je už z žábami, naopak složitější to bylo s hranostajem. Ještě dlouho po jeho propuštění jsem si u sklopky musel ucpávat nos. Takový z ní šel odér!

Nástrahu červů někdy přepadnou mravenci, dokonce i plzák španělský. Zažil jsem i zájem vos.

Z neživých předmětů, které jsou schopny spustit zařízení, nutno připočíst velké kapky vody, stékající z listů po dešti, ty bývají výkonné. Krom těchto netradičních nálezů v lapáku, se samozřejmě chytají i různí ptáci a výpis by byl košatý. Ale to si můžeme nechat až na dlouhé zimní večery.