Ono těch všelijakých nachylování je v podzimu povícero. Mizí listí, ale konec to ještě není. Mrazí vítr, ale jak vyjde sluníčko, ještě je jinak. Letí jeřábi, jenomže ráno je vidím na louce zas. Asi to mysleli jinak. Zmizeli motýli, ale…
Svítím autem nad cestu a hned v zatáčce nestačím koukat. Píďalky podzimní – tmavoskvrnáči. Ale co jich je! Víří vzduchem bezstarostně, netopýři už někde usínají, takže nehrozí, lelkové putují blízko před Afrikou, vracet se kvůli nim nehodlají. Teplota vzduchu se motá slabě nad nulou, to jim nevadí. Je jich jak much!
Po parku se začínají tvořit kaluže, přestože potoky mají dál hluboký podstav, pokud vůbec nějakou vodu mají. Začínám pracovat na ptačím napajedle, místo si o službu řeklo samo. Ohromná suchá slíva (křovitá), dolík pod ní, čerstvě s lesklou kaluží. Tady to bude. Zítra dno ještě podtrhnu motykou a vše vysypu štěrkem. Na léto, kdyby snad nebyla voda průsakem ze sousedního přehrazení potoka, usadím v křoví velký plechový sud s záklopem. S dávkovacím kohoutkem nade dnem, tři sta litrů chvíli odkapávat vydrží. Vodu budu doplňovat od vedle kýblem. Holt, prameniště nemáme, to bychom po prostředí chtěli už moc.
Když jsem jel z domova, na silnici u rybníka Zlato vlálo z asfaltu peří ledňáčka. Zastavil jsem kvůli kroužku – nebyl. Šlo o mladého jedince kdoví odkud. Teď jsou totiž v pohybu a na smůlu přeletují nízko. Na této silnici nebýval provoz kdovíjaký. Všechno se ale změnilo. Kněžmost je jedna veliká pracovní příležitost, podle toho to vypadá. Lidé sem jezdí až od Jičína.
Na svátek Martina – vzpomínám – bývávalo v krajině jinak. Svátek je minulostí, „jinak“ se nekonalo. Dožívám se krajinných převratných změn. Z Trnického potoka je už pěkných pár let sezónní vodoteč, mezi motýly samé teplomilné druhy. Tundrový modrák se poroučí z Krkonoš, hitem je chytání dešťové vody do rodinných zásobníků. Kdo by to tenkrát předpověděl! Dohlédnout ovšem nešla i jedna kolosálnost. Že budu smět chodit „zahrádkou“ formátu hřiště na fotbal. Ve vlastnictví. Řídit v ní všechny dny příští, dbát na potřeby jejich obyvatel. Každý jeden pavouk s prouhatým zadečkem, jabko na čisté větvi, každý budníček je tam náš! Kdepak asi jsou nyní, když jsme je poslat museli světem?
Tak buďte zdrávi.
