Zaměřeno na slavíky

Tak letos naposledy! Ještě sem později pověsím PF a obrázek, který jsme připravili pro Silvestra na VCP CSO (ten ale nedám dřív, než se objeví u nich).

Vyšli jsme tiskem v Německu s tímto pro vědu vůbec prvně popsaným objektem, ale tady můžeme hledat v tématu trochu jinak. Stále totiž nad snímky přemýšlím a stále nacházím nové zajímavé indicie. A taky mi novinář Honza poslal pěkný soubor snímků z toho dopoledne, jsou to také ty více popularizující, jako je tento.

Švýcarští znalci pelichání pěvců se domnívají, že křídelně nesouměrný úkaz (5.LL) může být pro předčasný proces klíčový. Nevěděli však v tu chvíli, že jde o hybridní samici, to třeba říci.

Je velmi zajímavé, že touto letkou se proces výměny u SO zpravidla končí. Nevím jak u ST pochopitelně.

Jak zmiňujeme v časopise Ptačí svět, důvod může být ten či onen, proč pták předčasně pelichal. Já osobně si myslím, že oba společně. Neplodnost samice, i střet dvou odlišných pelichacích schémat.

Předčasné pelichání opravdu nebyla náhoda a vsadím se, že rok před tím někde pelichala podobně. Pelichalo jí totiž už i drobné peří boků, slavík měl tukové zásoby k energeticky náročné výměně připraveny a co jsem zjistil posledně při prohlížení letek? Povšimněte si, jak pera před výměnou jsou neuvěřitelně zachovalá? A to jde o samici! Ano, jsou specialisté v zahraničí, kteří upozorňují na málo opotřebené peří SO – jarních ptáků (chystajíce se snad polemizovat o jediném /pohnízdním/ pelichání taxonu), ale vidět takto zachovalé letky až před výměnou?! Škoda pelichat. Inu ovšem pozor! Slavík, který je v přírodě – když ne k ničemu, tak snad jen proto, aby pokazil „sezónu“ jistému samčímu nešťastníkovi, si peří může zachovat. Tady spatřuji další důkaz (pomineme-li, že pták neměl nažinu), že jedinec s hnízděním nepočítal.

Fascinuje mne i to, že je nejméně tříletý. Má tedy své zimoviště. Ale kde? Mísí se i tyto scénáře podobně, jako třeba ony pelichací? Zimuje tedy někde v prostoru mezi Sahelem (SO) a „tvrdým“ jihem (ST)? Co se mu děje s kompasem koncem léta nad Evropou? A jak dlouho pelichá? 30, nebo 45 dní? Odlétá dřív, když dřív s procesem začíná? Vrací se do místa výskytu, když mu není hnízdištěm? Může mít k němu vůbec vazbu? Pelichá vždy takto excentricky (viz 5.LL)?

I Němci nám napsali, že třeba chytit více takových samic. Ano, uvědomuji si to a zbytek života upnu k podobným slavíkům. Kde ale pořád brát to štěstí, že – ve správnou dobu, na správném … – atd. Zahrnu to zítra do přání.

Pro konec roku se to hodí, vracet se k prožitému. A já se ohlížím rád.

Jak to tak bývá – hledal jsem v kabinetu cosi a našel něco úplně jiného. Tohle nebylo nikam směřováno, jen pár postřehů, pár vteřin od boleslavského viaduktu.

To místo bylo znovu provokativně obyčejné, jako před dvěma roky a třemi dny, kdy po stejně fádní předehře skákal u svodidel nejvzácnější slavík!

Poznamenal jsem si: Křoví mlčí, ale to mlčelo i tehdy!

Poznamenal jsem si ještě: Je 6.6.2011. Neděle s největším provozem na mostě, na „desítce“. Stehlíci, modré kosatce, hořké vůně a chvění osik. Lidé, stěhující se za zábavou. Poslední chabé písně slavíků. Už se jim nechce. Keřové růže kvetou letos úplně fialově. Český olivy právě dokvetly a „bonparově“ dovoněly. Jak to zas proletělo! Slavičí rok se potřetí láme! Kdo autem stoupá, netuší, jaký neviděl svět! Od marketu za mostem „perou“ grily; z parkoviště vedle tlampačem hledají uklízečku do oddělení, jehož kód mi urval náklaďák. Za všechno všem děkují a dál lehce hrajou.

Slíbil jsem po nedávné korespondenci s jedním návštěvníkem blogu, relaxujícím v jistém mlýně a tam setkávajícím se s divokou přírodou, že vylovím v konci roku nějaký příběh, jako poděkování jemu – a vám mnoha, kteří jste si stránku „přidali“.

No, od mlýna bych měl vzpomínky hned tři; že bych je sem narovnal všechny? Proč ne. Ať je z toho znát, že si nevymýšlím.

Je to už pěkných pár roků. Jaro tehdy dosedlo na Klenici, jako roj bělásků. Všude bylo bílo z květů. Karáskův mlýn hučel, jak nemohl betonovou trubkou nasčítanou vodu pobrat. Přehrál jsem umělý slavičí zpěv z přehrávače a myslel si na slavíka, který, kdyby se vrátil – měl by pěkných pár křížků! Už to nedokázal, nic se neozvalo. Zastavil jsem se tam o týden později a odezvy se dočkal. To ale byla bída! Slavík zpívat neuměl, strofy byly „rozlámané“ a zmatené. Když vletěl do sítě, bylo vše jasné. Až v druhé vlně příletu obsadil uprázdněný kout mladý slavík a zkoušel prvně štěstí. Nic v místě nesehnal, později zmizel. A dalšího jara přesídlil k širokému splavu Červenského rybníku. Tam je úspěšný dodnes, kdy bych si už o něm sotva dovolil říci, že je šumařem. Však se tam, za docela jiného šumění vody, potkáváme řadu let (je to ten rozcuchaný, na obrázku, někde tady na blogu, co se o jeho návrat už docela bojím).

Kněžmostský mlýn je dávno po smrti. Voda k němu prosakuje už jen z drenáže, byl by tam příhodný slavičí prales, nebýt usazených ovcí. Zahnízdili tedy tehdy v posledním roce kněžmostského pobytu slavíci za cestou, v kyselé olšině. Až jsem se tomu divil. Museli být v kraji cesty, protože ke Kněžmostce se už všude jen houpe černočerná zem. Na pralesovitých kořenech olší kvetly orchideje – bradáčkové vejčití a slavíci tehdy vyhnízdili. Samička sem přesídlila z Dolního Bousova, o němž byla řeč před chvílí. Pocházela ale z jiného konce Červenského rybníku. Ovce poté prolítaly snad všechno a to byl konec. Nevěřil jsem, že by tohle pár nalákalo i pro příští jaro.

Chytal jsem o dva měsíce později v pískovně u Bakova nad Jizerou, je to úžasný prales všeho možného a slavíci tam rádi a v klidu pelichají před cestou do Afriky. Mívají dost už kroužky, populace je výzkumem sledována (prokroužkována). Jedno číslo série u chyceného slavíka se mi ale nějak nezdálo a doma jsem nevěřil očím. Odletěl tam pelichat zpěvák od mlýna! Jak malé je k setkávání naše statečné Mladoboleslavsko! U mlýna už opravdu nikdy nebyli a ani v pískovně jsem jej už nikdy nepotkal. Třeba si ale našel někde mlýn či pískovnu jinou, kdo ví.

Nad Solečkem stojí rovněž mlýn, také se tam ale dávno nemele. Bylo pár let, kdy tam slavíci scházeli, ale ten poslední mistr, ten si tedy věří! Co mi na něj visí v hlavě – je třeba to, jak jednoho jara přišla strašná jinovatka, ale on už tam byl. Skákal v jíní a nějak mu to příliš nevadilo. Však to jindy v Africe prohřeje! Má to u mlýna krásné, aby si tohle nezamiloval!

Cestička je sevřená prutníkem slivoní, které, když zavoní, odjezd vždycky odkládám! Nejde to, mám pro tu chvíli slabost. Je to zvláštní vůně – pro někoho třeba nic moc, někteří ji třeba ani neznáte, ale pro mě, já bych – kdyby ta roští nerozkvetla – dneska už se asi rozbrečel! Teď ten hnědavý mistr! Jak on si přifrčí do hromady proschlých větví u mých nohou, jak je zvědavý, jak mu ten kroužek na nožce rok od roku tmavne po afrických pobytech! Myslím, že mne vždycky pozná. Já jeho už podle toho, odkud se k přehrávce údolím přibližuje; je stále svůj. Divím se, že na něj nestačí místní kocouři. No a z čeho mne zamrazilo? Vloni to „ještě dal“, chyt´ jsem jej sítí a nestačil při měření a odstraňování klíšťat k vyšetření na boreliózu koukat. Nohu měl po zlomení srostlou a zhojenou pod mírným úhlem! Kdepak k tomu za ten rok přišel? Kdyby to tak člověk tušil. To by se to tady do klávesnice bušilo jinak! Byl ale v pohodě, hladil jsem ho na temeni hlavy, přijde mi, že jim to nevadí. Koukali jsme na sebe a byl jsem z toho docela dojat. Jaká to musí být síla, co je hrne domů přes písek i vodu, přes kopce, sem, ke mlejnu! A my jim ten domov kolikrát, jako ty největší kreténi, zdevastujeme.

Říkám lidem na besedách: o ptačí hnízda se začínám bát tehdy, vím-li, kde jsou. A bojím se docela často.

Slavíci mne naučili obdivovat prostředí, které lidé bez povšimnutí míjí.

To je – zdá se – ústřední moment mojí závislosti. Existuje na síti řada velmi pěkných ornitologických stránek, krásně je na nich vidět, kde lze i v tuto dobu potkat ptactvo. Křoví tam ale pro mne nemají. A není to biotop bez života!

Mám tam navíc poukrývané vzpomínky s malými velkými nadějemi. Vím totiž dobře, že když kout nezhyne něčí blbostí, budu kolem půlky dubna, až se tam zvláštně znovu zapotí zem, netrpělivě prohlížet poválené kmeny pod příkrovem nadržených větví a čekat, mihne-li se kdesi narezlý ptačí stín. To je totiž prostředí, které slavík k životu potřebuje. A já tam i teď v zimě vážně žiji nadějí, objevuji rozpadávající se hnízda a učím se tu hlubokou rokli vnímat zrakem slavičích samiček. To je ona „vysoká škola“ specializace! Přiblížení se objektu, jak to ostatní nesvedou, nemohou či o to vůbec nestojí. A souhlasím, jde s tím samozřejmě i jistá deformace. Vždyť úkazy komentuji polohlasem, až přijde květen, zřejmě i nahlas. Na druhou stranu, právě tyto momenty jsou tím, co dodává klid a pohodu do zbývajícího konání během roku. A tak to jsou pro mne vlastně takové přelaskavé lázně. Proto jsem schopen i teď zastavit autem, zajít do těch míst a splynout s náladou. Najednou vidím, kolik jsem toho včera ještě netušil. Jakéže další sdělení tam obrazy příchozím odhalují! Jak kout stárne, (pro slavíky) zraje; jak se životy střídají. Zákon o přežití tam najednou zřím v plné parádě!

Řád nesmlouvavý, plný taktiky i naděje. A k tomu slovu jsem se chtěl dnes dopracovat. Hodí se nám pro odkrývající se nový horizont. Držme si ji každý, jak nejlépe dovedem!

No a já odcházím chystat silvestrovský příspěvek na web VCP CSO. Nápad jsem zachytil…

Tak jsem spočítal plochu zkoumané oblasti. Dal jsem si s tím práci a kilometrů jsou opravdu dvě stovky. Úplně je všechny za sezónu nestihnu, ale zhruba ano. Němci měli u Frankfurtu zkoumanou plochu něco přes 160 čtverečních kilometrů, měli tam však daleko větší hustotu populace a šlo dokonce o hybridní zónu, byli tam tedy zastoupeni oba hnědí slavíci.

Na jaře se pokusím o hrubý odhad populace, zdá se to důležité.

O hnízdištích už jsem psal, ale můžeme se nad nimi v tomto zimním čase zastavit. Už jsem je kdysi rozdělil na sušší a vlhčí. Mám tady v drobnějším členění zastoupeno mnoho zajímavých podob od stárnoucích továrních komplexů přes stinné zahrady, zpustlé sady, rokle, lužní lesy, parky, pískovny, remízky, hájky, lemy podél cest, větrolamy, vodárny a městské skládky, pobřeží rybníků, zarostlé meze, záplavová území řeky až po mimoúrovňová křížení silnic. Některá znám oněch 29 let, jiná jsou mladá. Některá zanikla, jiná se rodí.

Znám za tu dobu dokonale nároky slavíka na prostředí, vím, kde je spokojen a kde přebývá z nouze. Znám hnízdiště rozlehlá i titěrná, nejmenší jsem našel letos. Každé je něčím zajímavé a mistr slavík v něm je tím jarním trumfem! Mám plácky oblíbené i takové, kam se mi moc nechce. Na některých musím žádat majitele, jiné jsou pusté. Lidé už mne v místech povětšinou znají, policajti docela taky. Dříve brzdili při projížďkách pokaždé, dnes jen málo. Nakonec to bývá úsměvné, jsou už vzdělanější, než tehdy, kdy vznikl příběh Za slavíky s příslušníky.

Dokonale mám v hlavě vepsánu proměnu těch míst a líbí se mi, když na některá lidi dočista zapomenou, to je pak radost každého jara. Jak je ta příroda živelná!

Nejradši mám ta kolem Dolního Bousova. Pocházím odtud a mnohé plácky tehdy ani keřové patro neměly, byl to třeba opečovávaný sad. Jak lidé umírali… No a v loni jsem na takové místo prvně dostal upozornění a letos tam vletěl. To bylo pochytáníčko i pokoukáníčko! Vzal jsem si na tu sváteční příležitost starou síť po Jarkovi z Brodu, dostal jsem ji od jeho ženy darem. Trochu se mi tam v té třešňovce leskla a když jsem byl tomu slavíkovi víc jak hodinu pro legraci, sáhnul jsem po sklopkách. A bylo hotovo! Legrační na tom bylo, že byl přesídlený odjinud. Ne z daleka, ze starého lomu, jemuž se říká „šutrák“. Takto mám lokalitu taky vedenu ve spise.

Slavíků tam přibývá a tenhle asi musel pro stáří ustoupit mladším. Šutrák je skvělé místo, je tam ale menší problém. Jak za našeho mládí, chodí se tam souložit. Je to velmi trapné, přibude-li mi tam pár během chytání. Sklopku si vynechat z kontroly nedovolím a lézt kolem nich je pěkná pakárna. Koukal jsem na mobil, jak nám všem běží čas a když už jsem měl nervy v kýblu, nakročil jsem. S omluvou a vysvětlením. Kdyby si byli nenačali krabicové víno, ještě bych snad vydržel, ale tohle se zdálo „na dlouho“. Slavík v pastičce samozřejmě skákal, tak mě z toho trochu vysekal. Mladí se sebrali a odešli. Bez krabice samozřejmě. Takoví jsou.

Je to nádherné místo, v blízkosti hřbitovní márnice, při níž rozkvetl strom podobný akátu. Rozkvetl v létě a kvítky měl drobnější. Nikdy jsem nic takového neviděl.

U Klenice o kus dál je studánka s vydatným pramenem a kolem polehlé rákosí. Nevím proč, nikdy pořádně nevyrostlo, ale přibývá tam zelených cvrčilek. Jsou tam dva bochníky vrb a tam zpívají nadbyteční dvouletí samečci. Chytají se hůř (nechtějí se vracet na místo), ale jsou důležití. Ti se mi pak v dalších letech mnohde objevují. Mohu tak zkoumat problematiku dvouletých naprosto dokonale.

Mám to místo rád i kvůli galské růži; je to jediné místo, kde kvete a voní. Taky jsem tam chytával úhoře, ještě teď vidím ta sešlapaná noční místa u vody. Je tam železný nýtovaný most, který – když jede vlak – perfektně hučí. Jako kluci jsme se těsně pod podlažinou schovávali, to ještě jezdily „páry“, to byl teprve kravál! Rákosí pak často hořelo, ale slavíci tam tehdy určitě nebyli. Museli přijít později. Nerad bych o to místo přišel, náhon se pomalu zaváží, kdoví jak to bude. Snad se mnou vydrží.

V Bousově je nádherný hřbitov a nedávno zpíval slavík těsně při jeho zdi. Do hřbitova ale asi nezaletoval – na škodu, takové jsou totiž některé lokality v Německu. Chtěl bych takovou mít!

Nejvzácnějšího slavíka výzkumu a současně asi i nejvzácnějšího křížence v ornitologii vůbec jsme si teď připomněli v „dvojce“ Ptačího světa. Ještě jsem se tím nenasytil a přemýšlím o tom ze všech stran. Byla to tehdy strašná klika! Nebýt toho novináře…

Nevím, jestli to už někde zaznělo, samcem, který hybridní samici namlouval, byl jedinec s kroužkem. Měl jsem ho chyceného z předešlého roku, ale nic moc jsem o něm nevěděl. To je problém chytání pelichajících slavíků, v pokročilé fázi procesu nelze totiž určit téměř nic. Vím snad jen, že byl chycen do sklopky na odvrácené straně viaduktu. Kde by mne napadlo, že se s ním setkám znovu a v takové společnosti! Dobře si pamatuji jeho pozdní zpěv, slyšel jsem jej vlastně zpívat úplně poprvé. Nezdál se mi, strofy byly úsečné a nezvykle tvrdé. Říkal jsem si ale, že červnový zpěvák má už právo flákat repertoár, teď si myslím, že se mu měl vzít vzorek. Šatem to byl slavík obecný, ikdyž připouštím, že byl větší. Nemohl být přeci jen důvodem, který tam onu vzácnou samici nalákal? Chybou je, že zjara jsem tam nebyl. Nevíme tedy, co tam všechno zpívalo. Jistě tam sídlil mladý pár slavíků obecných, který v čase chycení hybridní samice vyváděl mladé.

Je jasné, že kdo nebude chytat do sklopek, slavičích samic nikdy mnoho nenachytá. Jako u modráčků, skoro nelétají. Vzpomínám si, že tahle v sklopce „cvakala“, bylo to strašně zajímavé. Proto byl ten samec taky na blízku. Co jsem se na něj pak nachodil, vůbec nešel chytit! K provokaci přicházel oklikou, vysedával na třímetrové pnoucí růžové růži, navinuté na stříbrňáku a věděl v místě o všem. Utratil jsem s ním tři dny v spekulacích, co vymyslet. Pak se to povedlo. Těšil jsem se, až mu zkouknu břicho, moc mne to zajímalo.

Od jinud z Evropy zprávy o hybridní samici nejsou a Němci, kteří jsou s problematikou nejdál, uvádí dva domnělé případy. A to ze značného množství sledovaných jedinců, v optimální oblasti pro křížení. Nebude volně moc takovýchto slavíků. Ani v Německu, ani v Polsku, ani třeba na Slovensku.

Samice u viaduktu zřejmě před tím nebyla, chytil bych ji. Pokud ovšem – až teď si uvědomuji, že jsem tam v roce ´08 přišel až na pelichání a to už by teoreticky mohla být pryč; se superrychlým schématem slavíka tmavého a pokud by dodržela scénář z roku ´09. Pokud ji nesrazilo někde za svodidly auto, musela letět brzy. Je pravda, že jsem ji tam samozřejmě ještě zkoušel, chytit ji ještě v jiné fázi pelichání, to by byla teprve rána! Seděl jsem tam mezi peněženkami a ostrouhanými plasty z kabelů v tichosti, ale krom hučení aut jsem nic neslyšel, ani neviděl (ani nechytil, ale to nepřekvapuje, už by si dala pozor). Moc jsem se napřemýšlel i nad tím, co když takovýto unikátní materiál trefilo opravdu auto a sežrala třeba straka. Jestli by nebylo opravdu lepší ji u preparátora vypitvat na plodnost a vycpat. Je to ale šílená představa, vždyť jsem si tak trochu myslel na příští rok, kdyby se třeba vrátila. Splnil jsem to asi akorát já, ona tam zřejmě nebyla. Ale sklopky se tehdy natahovaly hodně nervózně!

Psali jsme jak u nás, tak v Německu, že by bylo třeba chytit takových jedinců víc. Lehce se to napíše. Kdyby jich bylo a vědělo se, jak na ně, Němci by nám dávno už ukázali záda! Nepřestává mne úspěch opíjet. V konci století jsem si tak říkal, co by mohlo v specializaci tak přijít, krom menších objevů zejména ve vztahu k parazitům. Křížení, to je zdroj úspěchů! S zázemím laboratoře a výborného vědce, jako je Radka. Pak mohou mít boleslavští slavíci otisk hned několikrát! Teď už nepřemýšlím, co jiného, jsem spokojen.

Už to Mladoboleslavsku nikdo nesebere. Mám tedy jednu obrovskou touhu a pak už bych vážně víc nechtěl: Najít pár slavíků tmavých a řádně je pro naši ornitologii zdokumentovat. Když najdete samici slavíka tmavého, máte tříčtvrteční naději; když samce, sotva poloviční. Na Josefovských lukách tomu tehdy moc nescházelo, klepali jsme se všichni, co nás při Metuji stálo. Strašně jsem tomu věřil, když jsem viděl ten luh. Tom ale zjara jiného než obyčejného slavíka tam neslyšel – čili vytřískali jsme z toho zadání tehdy maximum. Pamatuji, jak všichni koukali, když jsem ji z roští vytáhl. Měli vztek, že nevzali ze základny foťáky. A ona by to asi opravdu byla první tmavá samice, nafocená s nažinou!

Přestože první důkaz existuje od Koprníku na Kněžmostsku (opačná polarizace páru), východní Čechy to tehdy hodně „nakoply“. Usmívám se teď nad tím, jak vědecké úspěchy cestou k cíli „poskakují“ na zlomových bodech. Tomuhle úspěchu jich předcházelo téměř deset! Ale vyplatilo se.

Dlouho jsem nepsal. Je to tím, že role komunálního politika mě pěkně provětrala. Chtěl jsem ale stihnout ještě listopad tady na blogu a napsat pár vět.

Jezdím kolem řady slavičích hnízdišť – a už to pozoruji několik let – ty cesty jsou velmi příjemné. Vidím z auta jednotlivé keře, kde pelichal ten či onen slavík, místa po hnízdech, opadané křoviny, jimiž rodiče vyvedli z lokality mladé. Vidím skládky, kterými jsem klopýtal obcházeje jednotlivé plácky se sklopkami – říká se tomu „duch místa“. Vnímám jej výrazně. A to je ta radost, návraty stejnou cestou do stejných míst. Stárneme, ale tak nějak společně. Vzrušující je načítat místa nová, mnoho jich nepřibývá, ale přeci jen. Třeba kolem podniků.

Těším se na jaro, ale přistihl jsem se, že mne láká i ten předzimní čas. Je odpočinkový, nemusím zahrabávat sklopky, nemusím sahat pro kroužky, nejsem neklidný. Mám ta místa mnohde nafocena, hlavně výjimečné znaky lokalit, protože každá je něčím nápadná. Tady jsou záhony mochyně – židovské třešně, dá se samozřejmě i ochutnat.

Jinde kvetou drobné zdivočelé narcisy, jinde rudé tulipány a kytky, které ani neumím určit. Vše je přivlečeno. A to už vůbec nemluvím o protierozních výsadbách, to je přímo botanická zahrada!

Je ještě pár původních luhů nebo trní, ale většinou už jde o pěkný mix všeho možného. Jednou jsem se na periferii města málem otrávil, myslel jsem, že jde o přezrálé višně a měl jsem problém. Hlava mi mohla uletět. Droga odezněla po hodince, byl jsem jak po flámu. Seděl jsem pod viaduktem jako bezdomovec.

Každé místo je jiné, v každém účinkoval jiný slavík, některá jsem navštívil z vzácnými lidmi, někde přišly skvělé výsledky. Mám tu krajinu, naroubovanou lidskou lhostejností, přeci jen rád, vždyť za Bousovem na jedné takové rozkvétá a voní opravdová růže galská! Na jiné jsem ještě před pár lety uviděl zmiji. Kolik jich bývávalo za mých mladých let!

Fakt, že hnízdiště po létě osiří, je přínosem. Učím se hledat krásu právě v tom čase největší obyčejnosti a když to dokážu, jsem na konci snažení. Dál nelze dojít. To jsem si přál, už tomu rozumím. A když se pak slunce začne vracet, bývám pozornějším. Zázraků den za dnem přibývá. A přijde čas, kdy mne zahltí docela, už nedovedu úžasy sčítat, jen se mi třepe srdce a po cestě mluvím nahlas. Nalézám děje, které bych před rokem vidět nedokázal, kopíruji do hlavy další obrazy, nohy těžknou nákladem poznání.

Slavíci se jednoho z dubnů vrátili, zpívají, už zase hnízdí, někteří začínají pelichat, slunce neskutečně pálí a první z nich dnes v noci už zmizeli. Zavírám penál s kroužky, sedám k archívu a pouštím ten film odznovu. Není to nádherné? Tak na to už dneska odpověď znám!

Velmi zajímavým se jeví vyhodnocení přesídlení slavíka obecného z výzkumu. Prolézal jsem víc než padesátku kontrolních odchytů vztažených k přesídlení podrobně a dlouho a přijde mi skvělé, že jsem vůbec nedosáhl kategorie „nad 10 km“! Jinými slovy: Slavík, který by byl kontrolován dále, jak deset kilometrů, v archivu neexistuje!

Zejména fakt, že „osmikilometrových“ je z oblasti řada, ale chybí právě takový ten „z jednoho konce na druhý“ (z odvráceného břehu Jizery k Sobotce to je 20 km), ukazuje to na známou soudržnost slavičích populací. Ono tímto směrem de facto ani není kam utíkat, na východě se zvedá pahorkatina, na západě začínají lesy. To na šířku je území téměř poloviční, ohraničují jej však striktně vyvýšeniny. Na sever Český ráj, na jihu hřbet Chlumu. Jedině právě za Chlumem ku Praze do pravého Polabí lze druh najít – a to početně. Tam lze snad i předpokládat případný rozliv zkoumané populace.

Nejvzdálenější pohyb kroužkovaného slavíka je tedy 9 km. Je to paradoxně jeden z nejstarších výsledků a je z nejcennějších. Byl už tady diskutován, pojďme jej připomenout z jiného úhlu, s odborným komentářem.

Slavík M 967335 se narodil v anglickém parku v Březně, kde byl 18. června 1983 (jako krátce poletující mládě) postrčen do šestimetrové „drátěnky“ spolu s jedním sourozencem. Zbylá mláďata ani rodiče se chytit nepodařilo.

Tento pták byl kontrolován ještě téhož roku jako přepeřený (1K) poblíž Přepeř, při okraji komplexu Pteč na Dolnobousovsku. To bylo 27. července, kdy se jej podařilo chytit sklopkou v jediném černém bezu u cesty. Zrály tam bezinky a slavík krátce hvízdnul (tím se prozradil). Hned v následné kontrole se chytil.

Setkal jsem se s ním znovu 10. května 1985 v pásu vrbin, při okraji starého luhu pod Studénkou. To už z něho byl tříletý zpěvák!

Zajímalo mne, zda v místě přesídlení vydrží, anebo bude usilovat o návrat do místa narození. Než jsem se mohl vydat do Března a tamního slavičího ráje, zkusil jsem dalšího jara nejprve onu bažantnici pod Studénkou. A on se tam vrátil! 1. května, 7. června i 30. června tam s rodinou pobýval. Dopsal jsem si tedy přesídlení s usazením.

Našel jsem jej tam i 13. května 1987, ve stejném prostředí. Bylo mu 5 let.

Nevím, jestli to pak za rok byla zodpovědnost či nezodpovědnost, pod Studénku jsem už nepřišel. Musel jsem stavět dům a času nebylo na rozdávání. V roce 1991 jsem tam již potkal slavíka jiného. Ukončil jsem naše setkávání tedy dost zbaběle, protože právě on byl tehdy v létě u startu mého manželství.

Pojďme si výsledek více prosvítit, je pravda, že v 90. letech by mi to ještě mnoho neřeklo. Dnes v tomto jediném příběhu vidím tolik signálů!

1. Známe-li stav opeření slavíka v čase kroužkování, jsme schopni tedy velmi přesně stanovit datum narození i vyvedení mláďat. Oba sourozenci měli centimetr dlouhá rýdovací pera a byli krmeni spolu nejméně ještě s jedním vrstevníkem oběma rodiči. Pozdější kontrola na potulce nám potvrzuje, že pokud se podaří mladým rozutéci z hnízda, bývají v přežití dále úspěšní.

2. Časový prostor mezi kroužkováním a letní kontrolou stačil slavíku k výměně drobného prvního (skvrněného) peří. Datum mj. dokládá, že z bezproblémových hnízdění mohou být už koncem prvního prázdninového měsíce mláďata hnízdišti výrazně vzdálena. Kontrola odkryla i prostředí, jaké slavíci na potulce preferují (bezinkové keře v blízkosti cest).

3. Místo kontrolního odchytu ukázalo směr potulky v regionu, byl jím severovýchod. Podařilo se zjistit i to, že stejně jako mnoho ostatních i mladí slavíci se po cestě ozývají kontaktním hlasem (staří jsou v létě tiší a pelichají).

4. Přestože v roce 1984 nebyla bažantnice kontrolována (místo jsem ještě neznal), rok 1985 už v ní slavíka prokázal přesídleného a hnízdícího. Místo leží od rodiště 8 km na severoseverozápad a od místa kontroly na potulce 9 km západně. Vytyčené trasy tvoří trojúhelník.

5. Roky 1986-7 odhalují slavíka, pobývajícího již trvale v místě přesídlení a hnízdícího. Kolika let věku dosáhl, nebylo bohužel zjištěno. Přesto i tento fragment slavičího života, odhalený kroužkováním a následnými odchyty, prokázal ptačí schopnost přežít cesty do zimoviště a za předpokladu zachování hnízdiště být úspěšný v reprodukci. Byla též odvozena snaha slavíků, držet se – pokud ne přímo – tak v blízkosti místa narození.

Vlastní chybou se mi podařilo vymazat značnou část doprovodných snímků z blogu. V zimním čase to vezmu od začátku, témata upravím a doplním. Problém mne mrzí a omlouvám se za něj.

Na večer připravím aktualitu.

Pavel Kverek

Reedice 3.dílu Fauny ČSSR-Ptáci je na pultech! A někde už i v knihovnách ornitologů.

Těšil jsem se hlavně na nově vyvedené slavíky a musím říci, že jsem zklamán. Tolik věcí se událo od předchozího vydání a mohla v těchto (jinak docela pěkných knihách) být. Některé moje poznatky byly již publikovány, ostatní šlo vyžádat. Vím, že je na všechno pozdě, ale i proto máme tyto stránky, abychom mohli diskutovat. Zvu tedy především ornitology, aby si téma nalistovali a doplníme poznámky.

K výskytu lze doplnit, že již během mých odchytů (zkraje 80. let minulého století) byli slavíci tmaví jednotlivě chytáni zejména na jarním tahu i v naší oblasti.

K výskytu v ČR

A poslední věc – v případě uvádění kroužkovance od Čelákovic s nejdelším zjištěným posunem (213 km SZ do Německa) není možno přiřazovat tento výsledek slavíku obecnému! Přehled výsledků tak dostává zcela jinou tvář. U zmíněného mláděte, označeného v hnízdě a zastiženého následujícího jara (12.května) u Luckenau (tam určeného jako samce slavíka tmavého), jde zcela jistě o hybridního jedince(!) a třeba i s naznačeným vztahem k oblasti nedalekého překryvného pásu příbuzných druhů poblíž Frankfurtu nad Odrou.

Cizopasníci

A ještě nově jedna poznámka: Na webu ČSO visí článek ke knize. Jen dodávám – vůbec se tentokrát méně děkovalo…