Síla internetu

Žádné komentáře u textu s názvem Síla internetu
Nepsal bych takhle narychlo, ikdyž slavičí blog právě teď žije. Chci vám znovu poděkovat. Já vím, ten kdo mne nemusí, cedí už zase skrze zuby něco o výmyslech a sehraných dějstvích ve virtuálním prostoru. Že nejsou důkazy a tak …
Tak pro takového to opravdu není a musím hned dodat, že toho „ohlasu“ ještě nemám.
Poděkovat chci k Poděbradům za krásnou odezvu i za to, že blog může pomáhat. A teď to myslím v té nejširší rovině.
Všichni se učíme, i já se slavičí stránkou a teď vím, že obě polohy sdělování jsou prospěšné. A možná té popularizující v poslední době bylo méně, tak tedy nyní jakousi záplatou:
Byl jsem včera návratem v kraji domova, co jsem začínal. A plácky se drží.
Seděl jsem v louce před starým plotem s šeříky a divočinou, přede mnou se spolu vítali slavíci. Starý – a jeho stará nová paní. Málo je takových příležitostí, kdy křoví jsou v opoždění ještě průhledná a divadlo tak ostré. Jak je to jejich místo zase už bavilo! Lidé za plotem žili svůj víkend, já v louce setkání. V místě, kde kus za zády přežívají doupné peckoviny prastaré „Kubovky“ a křičí odtud – jak by ne – krutihlav. Kam se taky k úvozu slavík vrátí a ne-li ten loňský, mladý jakýsi brzy zaskočí. Přibude k zahradnímu rehkovi, k májovkám, které za pár dnů jistě zas v kopřivách posbírám; ke křenu, který si domů vykopnu pro tu sílu mojí země.
Slunce tam svítilo známě a lípy v aleji se tiše už zase chystaly. Po kolikáté? Vídávaly mne s rybářským prutem a jindy v saku cestou do tanečních. Věděly na mne, jak jsem starší flákal prvomájové průvody v křovích u náhonu, jak jsem tam slýchal z náměstí výhledy na plnění pětiletky a taky, jak jsem na rybářské boudě jednou četl rozteklá čísla, kolik že kilometrů je to zpátky do Moskvy. A slunce tam svítí pořád. V krajině domova – mého i slavíků.
A že čas trávím s nimi bylo jedním z nejrozumnějších rozhodnutí, které jsem kdy učinil.
Proto si dnes píšeme my po internetu, víme o sobě napříč republikou, v noci odcházíme poslouchat do křoví, když „nějak“ nemůžeme spát.
Slavičí písně budou za pár dnů zralejší, až se mistři odváží. Až jim půjde o víc než ubytovávání se a obletování hranic. Až budou mít po manželkách – hedvábně hnědavých, barvy suchého dubového listí, v kterém pro nové životy brzy přikrčeny odhodlaně posedí.
Roztáčí se s námi nový slavičí rok, nezastavuje krok, kdy my musíme do práce a s dalším příchodem vnímáme změnu. Posun v jejich žití. Jestli tenhle kraj si slavíky nezasloužil?!
… Vidím to jeho poskakování nad slavicí, jak vyvedli perem v skicách někteří autoři přede mnou. Ta jeho svěšená křídla a hrdlo klepající se tichou písní. Jak ji rád provází, jak se dočkal. Jak se obává. Vždyť noci jsou plné konkurentů!
To bude hukot, až za nimi mezi ty šeříky přistoupí máj! Až se ty hrozny květů rozvoní pro chvíli jejich. Až kopřivy před houštím zatáhnou oponu. Já ale předávno to jejich divadlo znám a vystačím si tak s přenosem „rádiovým“. A i kdyby se navenek vážně moc neprojevili, musí mi stačit, že jsou. Že je křídla v obrovském závazku znovu přenesla pouští, nad mořem i horami, za úkolem z největších.
Budu jim zase už přát.
::: K Vítání ptačího zpěvu informace s podrobnostmi už příště. Vyčkejte, je čas.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.