13. duben je datum, které již dává určitou šanci na setkání s nejčasnějším slavíkem. Těch nejrychlejších, kteří svými výkony vychylují statistiky, bývá jen pár. Pak následuje přestávka a pak se místa osídlí první znatelnou vlnou.
Vyjíždím z Kněžmostu po ránu a vím, že to bude hezké. Ať dopadnu jakkoliv. Po roce vidět stará místa, je laskavé. Zastavuji u hnízdiště za Žantovem, kdyby hned vedle nestál tak hloupě sloup VN, bylo by to nádherné místo. Pár stromů a skaliček pod Hrádkem, s trnkami pro letní pelichání. Tohle místo bych si na důchod nejraději koupil a meditoval v něm. Až na ty „dráty“. Slavík tam ještě není. Další zastávka je Soleček – vodárna. Odtud mám krásný zážitek, ale na to dnes nebude čas. Slavík tu není. Míjím rybníček Zlato a vzpomenu si na skupinu Buty, úplně vždycky. Tam už to žije, ale slavičí místo to není. Zastavuji až u kačenárny Červenského rybníka. I tady mám jeden časně jarní příběh kdy mě slavík vypek´, ale spěcháme k jezu rybníka. Ani tady slavík ještě není, kdyby se vrátil ten starý, byl by to veleslavný návrat! Na hnízdištích už zas startuje tradiční ptačí sestava – budníčci menší a pěnice černohlavé. Museli přiletět čerstvě. Jedu do Bousova za hřbitov k pramenům a na Kubovku. No tak tady mi něco přeletělo a byl jsem neskutečně nepozorný. Ale hlasem jsem poté nic nepřilákal, píšu nulu. Tohle je ale v současnosti nejkvalitnější dolnobousovské hnízdiště. Sem se tedy opravdu těším. Jedu k čapímu hnízdu do lesíka, je tam plno vody v jámách, keře teprve začínají rašit se zpožděním, slavík chybí. Přejíždím k nádraží a na soutok, nikde nic. Pokračuji na nově objevené (z loňska) nádherné jižní hnízdiště s javory jasanolistými (téměř ležatými) v lokalitě Matice. Tady jsem pár chytil v létě při pelichání, jsem na ně zvědav. A na to jaro tady, ještě ho neznám. Teď nejsou. Počítač kilometrů se činí, zastavuji na červenské kose a přemýšlím, kde budeme o VPZ parkovat. Proběhlo tu výrazné odbahnění kanálu, devětsily však kvetou dál, slavíci se sem snad ještě vejdou. Ale nejsou tu zatím, jedu k Ošťovicím. Není tu nic. Startuji na dlouhý přejezd, točím na západ k Boleslavi. Obrubce – bez slavíků. Sukorady na šesti místech – taky prázdné. Ale krásně tu kvete podběl a osiky v jehnědách. Mířím k Březnu. Vlaštovky, kam se podívám! Aby ne, prchají před sněhem. Nad Klenicí i nad Písečným rybníkem – všude. Jen slavíci chybí, v lesíku, v parku (tam už se chystají v poupatech dymnivky a začínají sasanky) i v zahradnictví pod čapím hnízdem. Tady se v podzimu činili v odvětvení zarostlé zahrady, lokalitu v seznamu tedy škrtám a loučím se i s čápem na hnízdě. U Čížovek je místo tradičně pod vodou, ale to vůbec nevadí. Vyschne. Slavíci tu ještě nejsou, otáčím na Kolomuty. Všude voda a vrby padají do močálu, úplně už uschly, bude místo pro hlavy jiné. Slavíci nejsou. Po Chlumu lítnou mraky a už to začíná. Pod velikým dřevěným křížem s kytkami u paty, v upomínku na strašnou věc u přejezdu, sedám do auta a mířím k městu. Kolem kruháče na periferii je sedm plácků, všechny vyčkávají. Vidím, že už ta chamraď nekrade jen přepravní košíky a nákupní tašky, válí se tu červený vykradený kolečkový kufr. Tak to musela být rána! Jedu ke Kosmonosům nad R10(ku). Všude v sjezdech zákazy zastavení, zůstávám tedy za krajnicí. Žije to tu pěkně. Kvíčaly se hlučně v novém sluníčku namlouvají. Co je hlavní, hnízdiště drží. Ale nic tu ještě není. Jedu přes Stakory pod Babu. Ještěrky už se vyhřívají v stařině, první babočky kopřivové taky, dlasci se těší na třešně. Já na slavíky až přiletí. Ještě nejsou. Chystal jsem se na Studénku, ale technika se vyčerpala a nespolupracuje. Jsou tři odpoledne, končím. Odjíždím na kafe a hlavně na oběd.
Teď ale přijde pár nocí, dobrých nocí. Na tachometr radši nekoukám, jdu nabít přehrávač. Sebe nemusím, mám dost. Bylo to zase bezprostřední; uvědomil jsem si, že přestože si občas nějakou tu poznámku na papírek udělám, chytit se to vůbec nedá. Až když tam člověk vleze, všechno si je najednou zas tak podobné z loňska. Z roku devadesát, i z toho třiaosmdesátého, kdy to nenápadně začalo. Neměnil bych, ikdyž to docela leze do peněz.
Tohle je tedy místečko a jak jinak, taky s příběhem. Přiletěl sem jednou slavík bez rýdováku, tedy s pery nedlouhými. Musel letět tak.
Končím dnes vzpomínkou na Pavla Vašáka. Kolik let už tu není. Zahajoval mi jednu z výstav a mluvil tam o amatérech moc hezky (na fotce s paní starostkou).
