Zaměřeno na slavíky

Chytám u skvostných rybníků Kněžmostska – Střípku a Stržáku.

Z malé rákosiny křičí velký rákosník. Voda tu má barvu po rašelině, za zády klub modelářů v konci polního letiště oslavuje šikovné ruce. Vzduch je plný toho nadšení.

Pobřeží rybníků je nádherné. Březový i borový les s olšemi, vrbami, osikami, bezinkami i obtěžkanými maliníky při cestě. S pokřikem žluv, odhánějících vrány šedivky. Na obzoru hrb Bezdězu a naproti už první hradba mraků. Mám nalíčeno na slavíky a vzácnou chviličku času mezi kontrolami. Lovím svačinu a z auta vyháním žár, aby mouční červi (pro sklopkaření) nezdechli.

Souznění s krajinou přichází záhy. Na jediném bodláku, co po seči zbyl, se dějí věci. Stačí při něm chviličku zůstat. Jeho štětička svítí do daleka a nedá se přehlédnout. Však se to na ní taky střídá. Nechápu, co tu v tom žáru dělá soumračník. Orvaný žitím, šťastný po okraj! A po něm přicházejí další, na poupěti čekají v řadě. Poslužte si …

Řeknete třeba, jestli jsem se nezbláznil nad tou banalitou. Tak to ale není. Pro tohle tam jezdím. Pro obrázky s příběhem! A tímhle to nekončí.

Mám čas a přišel si užít. Políčil jsem na slavíka, který by měl tohle místo už pár let znát. Jestli to je tedy on. A dokonce ještě zazpíval, myslím si ale, že spíš v reakci na vyprovázení straky.

No, i to už ale stálo za to. Vždyť, slyšet slavičí tóny o prázdninách, to je vzácný moment.

Bavím se focením dvou mladých slavíků, které se mi podařilo odchytit. Zajímají mne jejich křídla. A pak je pouštím – a domlouvám, aby si v konci prázdnin, až poletí, dávali pozor.

Mohl bych být klipem pro jednu folkovou kapelu, která tady během Historického putování Kněžmostem (akce pro veřejnost) křtila cédéčko. Složili píseň o jednom z jejich návratů, kde se mimo jiné praví o „vedru, jako v Andalusii“ a mastných hubách z místního uzenářství. Jardovo skvělý uzený jsem k chlebu právě dokrájel a vedro jsem tady na tý placatý zemi sakra pocítil!

Hradby mraků si tradičně namlátily o rozpálený Hrádek nad Kněžmostem, ale slunce se přeci zachvělo. Něco přijde.

V síti zahořela vytoužená barva prořídlých brk a mě to postrčilo přes cestu. Nějaký hliník na noze vidím též, jsem zvědav.

Odnáším slavíka na stanoviště a mám náladu. Na kroužek jsem se samozřejmě podíval hned u sítě. Kdo by to vydržel. V dubnu 2008 mu byly při kroužkování nejméně tři roky a chytil jsem ho tu i v máji roku „10“. Teď je červenec roku „12“ a já vím, že mu je přinejmenším sedm let. Vypadá hodně v pohodě!

Mění peří tak razantně, že jej radši donesu k vrboví, aby mu domů stačilo popoletět. „Dal to s přehledem“.

Tohle je výsledný obraz krasohledu, za kterým jsem před polednem vyrazil. Budu mít letošní rok o jeden příjemný den delší.

Byl jsem na stopě už v roce minulém u Dolního Bousova, ale tam to ještě nebylo ono. Nabízím nyní unikátní obrázky pelichajícího slavíka, kde lze již s jistotu doložit rychlost růstu slavičího peří.

Pátá ruční letka se za necelé tři dny (68hodin 12minut) prodloužila o 16 milimetrů! Denní přírůstek tedy dosahuje přibližně 5,5 milimetru.

Protože bylo chyceno jedno vzrostlé mládě, lze konstatovat, že letos v místě ptáci konečně vyhnízdili. Proběhlo tam sice široké vysečení okrajů cesty, ale zřejmě až po hnízdění.

Nejdůležitějším úkolem zůstává vysledovat, kdy slavík (pokud možno oba rodiče) proces pelichání ukončí a odletí. Nezmizí-li ptáci do nedaleké řepky a nestane-li se s místem nic závažného, šance na získání vytouženého výsledku jsou po desetiletích docela velké.

Ústřední téma těchto dnů vyložím též pro vás, kteří ornitology (zatím ještě) nejste.

Slavíci musí před cestou vyměnit peří. Dospělí všechno, mladí některé. Dospělé proces značně omezí, mladé nikoliv. Chodím za nimi v těchto horkých dnech, abych pochopil víc.

Dnes o prvním svátku jsem navštívil jezero v Sukoradech. Tam se vždycky pěkně chytá, jsou tam pěšinky od rybářů a rád s nimi prohodím pár slov (s rybáři). Po roce je to milé. Jsou to nadšenci jako já. Nemůže jim (ani mě) vadit, že z vysoko usazené lávky odletují do hloubky koupající se děvčata (i chlapci). Zatopený lom je tu pro každého! I pro slavíky.

Maliny na severní straně svítily z buřeně a ptáci je lačně polykali. I mladí slavíci. Tak jsem jich pět chytil a okroužkoval. Zajímalo mě, zda už pelichají. Pelichají.

Těm z vás, co se v peří vyznáte, jsem chtěl ukázat nové zajímavé křídlo. Tady je. Docela síla v samém začátku pelichání! Schémata jsou k tomu, aby se (občas?) nedodržovala.

Ale my pokračujeme dál.

Je krásné, chodit tam v tomto čase. Jen málokdo ví, jak úžasně třeba voní po dešti zahřívaný pšeničný lán. Nechci si tu hrát na poetu, ale je to tak. Ty klasy ještě nejsou docela zralé, ale asi tím odpařováním vody vzniká nádherná vůně. Jsou to věci, které by nám normálně unikly. Nejsou asi tak docela pro nás, ale vyplatí se i nám o nich vědět. Fakt bych si to ještě někdy rád vyzkoušel.

Dnes jsem ještě chytil slavíka, přesídleného odjinud. To vždycky potěší. Není zdaleka, jen od Husí Lhoty z roku „10“. Letos tam nebyl, takže není důvod podezírat jej, že přesídlil za pelicháním. Prostě se přestěhoval. Byl zatím nejrozpelichanější, jakého jsem letos viděl.

Je tam krásně, v těch Sukoradech. Dřív jsem tam v létě pravidelně prohrával a nic nenachytal. Teď už mi to jde. Když jsem jich měl sedm změřených a vyfocených, jel jsem domů. Už to v tom úpalu nešlo. Kolem sletovali nádherní hřivnáči do obilí a tak jsem ještě na konci pod hrušní zastavil. Líbí se mi tady a když mám v hlavě volno, přemýšlím, jak to že se slavíci přeci jen neposunou početněji až k Turnovu? Co v tom vězí? I v tom je tohle místo úžasné.

Boleslavsko – chrastí to tady plechem, ale k žití to je.

Nad Kněžmostem si včera večer zase natloukla hubu o Hrádek bouřka. Ta panečku zdrhala! Jak se tam ty šutry nahřejí, Kněžmost nedají. Je mi líto všech po republice, co nemají Hrádek.

Dobře jsem si vybral. Jo, vlastně ještě tam musím letos na slavíky. Tak třeba zítra.

Jak to jde dohromady? Za komunismu by to bylo úplně jedno. Naši nebyli mezi vyvolenými a po mě – coby začínajícím ornitologovi – se tak kdejaký trouba s rozkoší svezl. A jakoby neměl být pádem režimu konec, na přelomu století se příkoří připomnělo. Nasbíral jsem rychle zkušenosti i protiargumenty, kdyby náhodou… Začal na sobě ještě víc pracovat a seznamovat s výsledky veřejnost. A získávat ji na svoji stranu. Přišel též zájem některých osvícenců z vyšší politiky a to bylo nadějné. A stav trvá.

Daleko lépe se mi dnes chodí do přírody, když mám podporu primátora města Boleslavi i jeho zástupce. Můžu se bez obav věnovat bádání, reprezentovat region jak nejlépe dovedu a dělit se s publikem, jež o to stojí.

O těchto senátních volbách už věřím, že najdu pro svého kandidáta v rodině podporu plnou. Potřebuji, aby za mnou stál člověk, jehož tým se mi osvědčil v již zmíněném vztahu; aby to byl současně i kandidát, který má reálnou šanci na účast v užším kole. Vím, že sotva napraví podle mých představ MŽP s jeho šílenostmi (zejména na Šumavě), ale na regionální úrovni se na spolupráci docela těším. Už proto, že z jiných stran jsem nikdy nabídku nedostal. Tady přišla už druhá. A co se týče otrávenosti z vrcholové politiky – každý vidí sám, jak to je.

Třeba můj hejtman! Čekal bych od něho mnohé. Že však v zápalu vygradované sebestřednosti načasuje politické harakiri s takovým citem do předvolebního klání, mne přeci jen trochu zaskočilo. Napadlo mne též (vyjádřeno „fejsbukovou“ terminologií), jaké by asi v současnosti muselo na jeho pracovišti zavládnout zděšení, kdyby po ránu všechny monitory pracovních počítačů přinesly s jeho obrázkem i pokornou žádost o „přidání do přátel“!

Tedy podtrženo: Též hejtmana si přeji jiného! Takového, který mne politickou polarizací zkusí ochránit od urážlivých výkřiků o živnostnících, z rozsvačených hub odborových předáků.

Z těch náměstí se šířil chvílemi povědomý strach. Ne z protestování obyčejných lidí, nýbrž z jejich zneužití bandou „lehkoživků“!

Byl jsem vždy od středu doprava. Není to pro mne v současnosti úplně jednoduché (s ohledem hlavně na „zelené“), ale směr měnit nemíním. Držím palce oběma lodivodům z boleslavské radnice – a vás přátelé, nikoho k ničemu nepřemlouvám.

No, to by tedy byla docela síla! Tak to tu ještě nebylo.

Pojďme ale za tím dnešním překvapením. Měl jsem v podvečer v tom dusnu chvíli a tak jsem po práci zajel na dvě hnízdiště ke Koprníku. Oba odchyty se týkaly samců, oba jsou k zaznamenání. První proto, že slavík má jedno bílé pírko na ohbí křídla (mám už takových důkazů řadu)…

…a druhý proto, že je prostě výjimečný.

Slavík v místě ještě nedávno zpíval, teď se tam v tom zčásti rákosinném lemu staral nejméně o jedno osamostatňující se mládě. Nepřekvapilo mne v síti zjištění, že jde o samce, jsou často v péči svědomitější, překvapil mne však stav jeho pelichání. Nabízím detail křídla a hned jej okomentuji.

Pták musel začít pelichat po půlce června (mezi prvními). K dnešnímu dni mu dorostly (oboustranně samosebou) 10.-9.RL; v délce 58mm dorůstá 8.RL. Za normální situace by mu dávno vypadly další dvě ruční letky a sestupně k okraji křídla by dorůstaly. Tady ale nic. Následující (7.RL) je původní a pevně drží v křídle. Proces výměny se dávno zastavil a dokončuje pouze růst oboustranně jediné(!) ruční letky. Pozoruhodná je řada loketních krovek, která by jindy byla kompletně vyměněna hned zkraje. Nyní od nových (poměrných k letce) se jen zvolna „boří“ další. Že jde o improvizaci v reakci „na něco“ potvrzuje i výměna-nevýměna ostatního peří obrysu. Rýdovák je původní, břicho dosud nepelichá, pouze na hřbetě v jedné z řad peří obnovuje.

Anebo jde o výměnu značně vleklou. Pokud by však měl pelichat tímto tempem, letěl by koncem září! Takto jsem viděl včera pelichat třeba pěnici hnědokřídlou. Ale ty fungují v docela jiném schématu výměny!

Temeno slavíka je podivně zcupované, rýdovák drží v toulcích. Pták vyletěl okamžitě na ztišený jarní zpěv do sítě těsně při zemi, bez hlasových projevů. Později se s ohledem na usazené mládě nedaleko ozýval varovným hvízdáním, stejně tak po okroužkování. V místě se trvale zdržoval, vztah k volajícímu mláděti byl evidentní. Samice zjištěna nebyla.

Proč se proces pozastavil a co bude dál po ukončeném hnízdění?

Proč začal s výměnou v čase, kdy vrcholila péče o mláďata? A je to vůbec otec od mláděte? Bude pelichání pokračovat podle klasického scénáře a bude vůbec dokončeno – uvážíme-li, jak kvalitní původní šat je měněn? V případě tohoto samce jde o většího slavíka (tarsus 29mm; RP 74mm), nejspíše tříletého, s tvarem křídla shodným pro L. megarhynchos.

Jedná se o první zjištění takovéhoto vývoje pohnízdního pelichání v rámci mého zaměření.

Období pelichání dospělých slavíků obecných nabízí pozoruhodné momentky.

Je s podivem, jak proces ovlivňuje předešlá úspěšnost hnízdění a samozřejmě též míra zapojení do něj. Mám na mysli jedince, z jakýchkoliv důvodů vyskytnuvší se mimo aktivní účast na hnízdění. Dále zjišťuji i případné rozdíly mezi pelicháním MM a FF.

Už jsem dříve zmínil, že obdivuhodná rychlost procesu pohnízdního pelichání slavíků nespočívá ani tak v rychlosti růstu peří, jako v razanci vypadávání po sobě jdoucích velkých per. I proto slavíci v určitém období létat nesvedou a během procesu celkově přeletují neradi. Povětšinou se ukrývají v nejhustší vegetaci hnízdišť, kde tráví sběrem a péčí o peří celý aktivní den. Z místa se vyplašit nedají, na provokaci reagují zřejmě pouze ti z jednopárových hnízdišť (neznalí sousedů) a to ještě sporadicky. Registruji však v rámci výzkumu takové případy.

Teprve vyhledávání a chytání pelichajících adultů pro kroužkování, měření a fotodokumentaci, odkrývá mnohé zajímavosti ze života slavíků. Tak se může přihodit, že v jednom místě se chytne stará F s nažinou č.4, provázející ještě nějaké to mládě, která je ve velmi zachovalém a ještě kompletním šatu z loňska. Jinde chytím jinou (2K) s peřím značně odřeným a dávno měněným ve fázi středu rýdováku a ručních letek, s zarůstající nažinou (tedy č.5). A samec, k ní zřejmě patřící, je již s pelicháním až ve fázi měněné první loketní letky, se všemi ramenními a kompletním rýdovákem. S rovněž zarůstajícím břichem, ale tak trochu jinak (určování však je nejisté, dávám ke každému otazník). Vše, co jsem zmínil, má zcela zásadní vliv na letní odlet do zimovišť. Tam jsem si už výzkumem jistý docela.

Sledování a výpočty rychlosti růstu velkých per jsou mírně zavádějící, nevím zda si vůbec mohu dovolit vyslovit podezření, že v různých fázích výměny je rychlost různá (s ohledem na rozsah peří obnoveného a ještě původního). Uvidíme, zda k těmto vzácným důkazům pořídím letos klíčové; jde o hlavní úkol této části výzkumu a dnes se mi podařilo na velmi malé lokalitě (Březno) sítí odchytit oba rozpelichané rodiče. Je zde naděje, že další návštěvou bych mohl uspět kontrolním odchytem a unikátním porovnáním. A kdybych to ještě zopakoval – ani nedomýšlím…

Pelichání slavíků je poslední fází výzkumu, rozhodně však nelze říct, že by nebylo vzrušující. Potřeboval bych však času daleko víc, než si ve vrcholící sezóně řemeslné mohu dovolit. Ale výzkum slavíků Mladoboleslavska tímto málo poznaným tématem dostal v posledních letech další potřebnou hvězdičku kvality. A bude-li mi připadat, že po roce „12“ už schémata křídel a záznamy doprovodné spolu více mluví, připravím kapitolu k opublikování. Fotomateriálu mám zhruba na dva životy. Už jej z opatrnosti rychle zálohuji. Zlatá digitalizace!

Přilétají, aby se rozmnožili, to snad je jasné. Všem se to ale nepovede, v tom mám jasno též. V archivu mám tragédií docela dost. Že se stále opravdu zeširoka vysekávají příkopy a lemy silnic, překvapuje snad už jen mne, nikoliv příslušné instituce. Krom rozšvihaných slavičích hnízd zřejmě nikomu vůkol nic nechybí.

Před pár dny jsem pořídil důkaz jiného zmaru, i ten už ale z historie znám. Mravenci se s chutí usídlují v slavičích stavbách na zemi či na podložce nevysoko země, tlející materiál je pro jejich mládí výborným inkubátorem. Samice když zjistí, co se kolem děje, hnízdo opustí. Tady se tak stalo ve fázi snesení prvního vejce. V tomto případě ale proběhlo náhradní hnízdění a skončilo úspěchem.

Letošní (stejně jako loňský) rok nezasáhly na Mladoboleslavsku do hnízdění deště s průvodním ochlazením, které jindy, v čase větších mláďat v hnízdě, působily ztráty prochlazením. To je zpráva dobrá a tu jsem si ponechal na závěr.

Od půlky června soudím, že v slavičích křovích odstartovalo pelichání – součást příprav na cestu. U dospělých slavíků s tím souvisí i přibírání na váze a změna chování v prostředí.

V sobotu jsem s účastníky monitoringu ptactva poblíž Benátek zavítal i na slavíky. Přejeli jsme z bývalého vojenského újezdu k Jizeře a slavíky jsme společně nachytali. Už dopoledne jsem přímo v Benátkách několik slavíků chytil a prokázal pelichání jednoho z nich.

Výše proti proudu u Brodců jsme v podvečer mohli sledovat výměnu peří další. Šlo znovu o samce a byli dokonce dva. Samice ještě nepelichaly. Chytil se i jeden mladý, dokrmovaný rodiči.

To včera jsem u Šlejferny už chytil mládě docela samostatné. Od hnízdiště už bylo vzdáleno pěkný kus podle cesty. Chytila ho síť.

Je to zajímavý čas a vše směřuje k tichému zakončení českého slavičího roku. Až jej na podzim shrnu, nespokojený nebudu. Několik věcí se povedlo. Velmi zajímavou bude analýzou DNA otestovaná jedna slavičí rodina od Klenice.

Včera jsem narazil na jedno opuštěné slavičí hnízdo s jedním vejcem. I tam jsem chytil poblíž mládě, které však rodiče ještě doprovázeli. Hnízdění tedy nakonec vyšlo. U zmařeného pokusu v stádiu započaté snůšky se jednalo o usídlení mravenců v podstavci hnízda, který sloužil pro larvy jako výkonný inkubátor. Není to první případ, kdy samice musela hnízdo opustit právě z těchto důvodů. Nikde jsem dosud o podobném problému nečetl, právě slavičí hnízda se mohou jevit velmi vhodnými. Který jiný pěvec, na zemi hnízdící, poskládá z tlejícího listí takové pařeniště?

Ukazuje se, že každý další rok, strávený nad tématem, může výzkum ještě posunout dál. A i jeho poslední letošní fáze bude zajímavá. O pelichání zas ještě tolik nevím.

Tak a je to tady zas. Slavíci se rozletují do světa!

Mám dostatek míst, která jsem si ponechal na III. etapu letošního chytání. Jen jsem chtěl dokončit Bousov, tam se už asi vracet nebudu.

Nechtělo se mi do té divočiny v Kolonii za starou likérkou, ale s laskavým souhlasem jednoho majitele rozlehlé zahrady jsem měl práci komfortní. Tak jsem si to užil.

Nechtěl jsem slavíky schytávat za každou cenu v sousedních křoviscích, dobíhajících přes starý náhon až k pobřeží Červenského rybníku, rozhodil jsem jen sklopky a vyčkával, co přijde. A bylo to pěkné, přestože se chytili jen tři. Ale žádoucí.

Prvním byl starý samec. Chtěl jsem si znovu na letkách něco ověřit, hlavně na krovkách, tak se mi hodil. Až jsem se ho lekl a prohlížel pozorně čtvrtou ruční letku. Křídlo totiž bylo 90,5 mm a rýdovák 76 mm. Běhák též dlouhý. Nakonec jsem se uklidnil s tím, že jde o slavíka obecného – mohutného. Třeba být pozorným, právě období konce hnízdění skrývá po křovinách všeliká individua. Jistěže i bastardy.

Chytil se další slavík, dvouletý a pro určení příkladně vybarvený. Rozhraní mezi 5.-6.RL, peří skvěle řádně odřené. Tak bych si všechny loňské ptáky představoval, proč to tak nemůže být pokaždé?! Dokonce i (vloni) nové velké krovky, tedy částečným pelicháním vyměněné, byly příkladně v rozhraní delší původních (nepřepelichaných), což také mnohdy ku pomoci není.

V rohu zpíval a do sklopky vlezl až když jsem červy pověsil na nit. Tak toho jsem si přál chytit! Byl nehnízdící. Těšil jsem se, že bych u něj už našel první díru v peří, ale ještě nepelichal.

Třetím slavíkem bylo osamostatňující se mládě a to jsem si taky přál. Hodí se mi teď k nadpisu.

Ještě nemá dorostlé velké peří, zčásti se však už živí samo.

Dospělý slavík (rodič) zaletoval sbírat přes zahradu do skalky za plot. Chytit se mi ho nepovedlo, ale bavilo mě ten výjev číst. Seděl jsem na lavičce pana hospodáře pod keřem, dal mi ji k dispozici, že prý je odtud pěkně vidět po zahradě. Tak jsem si tam udělal hlavní štáb a jeho ke kroužkování pozval. Přišel i s jezevčíkem. Sebevědomým, jak umí být jen tihle dlouzí psi. Moc toho se mnou samozřejmě neprohodil. Jezevčík. Je, jak ti jezevci…

Mám rád čas, kdy mladí slavíci jdou do světa. Tenhle kraj je pořád ještě dovede poschovávat v hnízdech do jejich rozběhnutí. I potom je o ně postaráno. Bylo obdivuhodné, jak staří hnali z místa slídící straku. Vědí si rady, i proto jich v oblasti neubývá.

V mém slavičím roce je tenhle čas, kdy odkvetou české olivy, velkým předělem. Půjde už o velmi obtížné odchyty; ptáci se roztoulají a nikdo se v tom pralese nevyzná. Všiml jsem si (stejně jako slavičí rodiče), že topinambury, kopřivy, křídlatky, netýkavky svlačce a přítula svízel – všechno to běží k obloze. A rezaví ptáci tu jejich službu, ten jejich klobouk, zase budou potřebovat.

Slavičí pelichání patří k jedněm z mála naprosto úžasných mezi pěvci. Probíhá divoce, přestože má řád. A s poslední šupinkou posledního toulce poslední obnovené letky slavíci vzlétnou do tmy, kde na konci té z posledních bude už docela jiný kraj.

Odcházím po cestě kdysi dávno vydlážděné čedičem. Takových bývalo, než jsme je zničili těžkou technikou! Lidé tu práci dostávali, když nebylo jiné. Kámen byl zadarmo a výsledek radostný. Loukoťová kola sice rachotila, ale už se nebořila. Kdepak, byl to docela jiný vztah ke všemu. Jistě, byly „střepáky“ u lesa, které nikdo neřešil. Anebo jinak – kdo by dnes jezdil do polí žebřiňákem? Dobře, necháme toho…

…Stejně ale, když jsem šel po ní – těch kytek, motýlů a ještěrek! A taky žampión. Dole v zarostlém sadu vyváděli slavíci. Samce jsem chytil a znovu se musel podivit hojící se ráně na břiše.

Není to poprvé a mám podezření, že tam půjde o víc. I v péči o dorost jde o víc, než je doposud známo. Protože to ale zcela jistě souvisí s nadcházejícím pelicháním adultů, které hodlám podrobit revizi, nebudu otázku nyní rozdiskutovávat.

Spíše zmíním, co jsem dělal v lese. Nedařilo se mi pakovaně vyfotit květy lilií, nemám kvalitní techniku a v lese bývá málo světla. Tak jsem to ještě zkusil. Do hry tam vstupují i problémy, které by vás jen stěží napadly. Těžké květy se na vysokých stoncích každou chvíli pohupují, stačí jim opravdu málo. A makro to potom rozmaže. Něco jsem ale posbíral a tady vám jednu kytku nabízím.

Většinu jich okousala srnčí zvěř, takže z tisíců připravených, se rozevře tak jedno procento.