Odcházím po cestě kdysi dávno vydlážděné čedičem. Takových bývalo, než jsme je zničili těžkou technikou! Lidé tu práci dostávali, když nebylo jiné. Kámen byl zadarmo a výsledek radostný. Loukoťová kola sice rachotila, ale už se nebořila. Kdepak, byl to docela jiný vztah ke všemu. Jistě, byly „střepáky“ u lesa, které nikdo neřešil. Anebo jinak – kdo by dnes jezdil do polí žebřiňákem? Dobře, necháme toho…
…Stejně ale, když jsem šel po ní – těch kytek, motýlů a ještěrek! A taky žampión. Dole v zarostlém sadu vyváděli slavíci. Samce jsem chytil a znovu se musel podivit hojící se ráně na břiše.
Není to poprvé a mám podezření, že tam půjde o víc. I v péči o dorost jde o víc, než je doposud známo. Protože to ale zcela jistě souvisí s nadcházejícím pelicháním adultů, které hodlám podrobit revizi, nebudu otázku nyní rozdiskutovávat.
Spíše zmíním, co jsem dělal v lese. Nedařilo se mi pakovaně vyfotit květy lilií, nemám kvalitní techniku a v lese bývá málo světla. Tak jsem to ještě zkusil. Do hry tam vstupují i problémy, které by vás jen stěží napadly. Těžké květy se na vysokých stoncích každou chvíli pohupují, stačí jim opravdu málo. A makro to potom rozmaže. Něco jsem ale posbíral a tady vám jednu kytku nabízím.
Většinu jich okousala srnčí zvěř, takže z tisíců připravených, se rozevře tak jedno procento.
