Tak a je to tady zas. Slavíci se rozletují do světa!
Zajděte sobě každý pro cosi dobrého do lednice, do sklepa, anebo postavte vodu na pohodové kafe. Já si zatím rozmyslím, kterak vás provedu dnešním (nedělním) přespolednem.
Mám dostatek míst, která jsem si ponechal na III. etapu letošního chytání. Jen jsem chtěl dokončit Bousov, tam se už asi vracet nebudu.
Nechtělo se mi do té divočiny v Kolonii za starou likérkou, ale s laskavým souhlasem jednoho majitele rozlehlé zahrady jsem měl práci komfortní. Tak jsem si to užil.
Nechtěl jsem slavíky schytávat za každou cenu v sousedních křoviscích, dobíhajících přes starý náhon až k pobřeží Červenského rybníku, rozhodil jsem jen sklopky a vyčkával, co přijde. A bylo to pěkné, přestože se chytili jen tři. Ale žádoucí.
Prvním byl starý samec. Chtěl jsem si znovu na letkách něco ověřit, hlavně na krovkách, tak se mi hodil. Až jsem se ho lekl a prohlížel pozorně čtvrtou ruční letku. Křídlo totiž bylo 90,5 mm a rýdovák 76 mm. Běhák též dlouhý. Nakonec jsem se uklidnil s tím, že jde o slavíka obecného – mohutného. Třeba být pozorným, právě období konce hnízdění skrývá po křovinách všeliká individua. Jistěže i bastardy.
Chytil se další slavík, dvouletý a pro určení příkladně vybarvený. Rozhraní mezi 5.-6.RL, peří skvěle řádně odřené. Tak bych si všechny loňské ptáky představoval, proč to tak nemůže být pokaždé?! Dokonce i (vloni) nové velké krovky, tedy částečným pelicháním vyměněné, byly příkladně v rozhraní delší původních (nepřepelichaných), což také mnohdy ku pomoci není.
V rohu zpíval a do sklopky vlezl až když jsem červy pověsil na nit. Tak toho jsem si přál chytit! Byl nehnízdící. Těšil jsem se, že bych u něj už našel první díru v peří, ale ještě nepelichal.
Třetím slavíkem bylo osamostatňující se mládě a to jsem si taky přál. Hodí se mi teď k nadpisu.
Ještě nemá dorostlé velké peří, zčásti se však už živí samo.
Dospělý slavík (rodič) zaletoval sbírat přes zahradu do skalky za plot. Chytit se mi ho nepovedlo, ale bavilo mě ten výjev číst. Seděl jsem na lavičce pana hospodáře pod keřem, dal mi ji k dispozici, že prý je odtud pěkně vidět po zahradě. Tak jsem si tam udělal hlavní štáb a jeho ke kroužkování pozval. Přišel i s jezevčíkem. Sebevědomým, jak umí být jen tihle dlouzí psi. Moc toho se mnou samozřejmě neprohodil. Jezevčík. Je, jak ti jezevci…
…
Mám rád čas, kdy mladí slavíci jdou do světa. Tenhle kraj je pořád ještě dovede poschovávat v hnízdech do jejich rozběhnutí. I potom je o ně postaráno. Bylo obdivuhodné, jak staří hnali z místa slídící straku. Vědí si rady, i proto jich v oblasti neubývá.
V mém slavičím roce je tenhle čas, kdy odkvetou české olivy, velkým předělem. Půjde už o velmi obtížné odchyty; ptáci se roztoulají a nikdo se v tom pralese nevyzná. Všiml jsem si (stejně jako slavičí rodiče), že topinambury, kopřivy, křídlatky, netýkavky svlačce a přítula svízel – všechno to běží k obloze. A rezaví ptáci tu jejich službu, ten jejich klobouk, zase budou potřebovat.
Slavičí pelichání patří k jedněm z mála naprosto úžasných mezi pěvci. Probíhá divoce, přestože má řád. A s poslední šupinkou posledního toulce poslední obnovené letky slavíci vzlétnou do tmy, kde na konci té z posledních bude už docela jiný kraj.
