Sedmého sedmý – chvíle po poledni
Chytám u skvostných rybníků Kněžmostska – Střípku a Stržáku.
Z malé rákosiny křičí velký rákosník. Voda tu má barvu po rašelině, za zády klub modelářů v konci polního letiště oslavuje šikovné ruce. Vzduch je plný toho nadšení.
Pobřeží rybníků je nádherné. Březový i borový les s olšemi, vrbami, osikami, bezinkami i obtěžkanými maliníky při cestě. S pokřikem žluv, odhánějících vrány šedivky. Na obzoru hrb Bezdězu a naproti už první hradba mraků. Mám nalíčeno na slavíky a vzácnou chviličku času mezi kontrolami. Lovím svačinu a z auta vyháním žár, aby mouční červi (pro sklopkaření) nezdechli.
Souznění s krajinou přichází záhy. Na jediném bodláku, co po seči zbyl, se dějí věci. Stačí při něm chviličku zůstat. Jeho štětička svítí do daleka a nedá se přehlédnout. Však se to na ní taky střídá. Nechápu, co tu v tom žáru dělá soumračník. Orvaný žitím, šťastný po okraj! A po něm přicházejí další, na poupěti čekají v řadě. Poslužte si …
Řeknete třeba, jestli jsem se nezbláznil nad tou banalitou. Tak to ale není. Pro tohle tam jezdím. Pro obrázky s příběhem! A tímhle to nekončí.
Mám čas a přišel si užít. Políčil jsem na slavíka, který by měl tohle místo už pár let znát. Jestli to je tedy on. A dokonce ještě zazpíval, myslím si ale, že spíš v reakci na vyprovázení straky.
No, i to už ale stálo za to. Vždyť, slyšet slavičí tóny o prázdninách, to je vzácný moment.
Bavím se focením dvou mladých slavíků, které se mi podařilo odchytit. Zajímají mne jejich křídla. A pak je pouštím – a domlouvám, aby si v konci prázdnin, až poletí, dávali pozor.
Mohl bych být klipem pro jednu folkovou kapelu, která tady během Historického putování Kněžmostem (akce pro veřejnost) křtila cédéčko. Složili píseň o jednom z jejich návratů, kde se mimo jiné praví o „vedru, jako v Andalusii“ a mastných hubách z místního uzenářství. Jardovo skvělý uzený jsem k chlebu právě dokrájel a vedro jsem tady na tý placatý zemi sakra pocítil!
Hradby mraků si tradičně namlátily o rozpálený Hrádek nad Kněžmostem, ale slunce se přeci zachvělo. Něco přijde.
V síti zahořela vytoužená barva prořídlých brk a mě to postrčilo přes cestu. Nějaký hliník na noze vidím též, jsem zvědav.
Odnáším slavíka na stanoviště a mám náladu. Na kroužek jsem se samozřejmě podíval hned u sítě. Kdo by to vydržel. V dubnu 2008 mu byly při kroužkování nejméně tři roky a chytil jsem ho tu i v máji roku „10“. Teď je červenec roku „12“ a já vím, že mu je přinejmenším sedm let. Vypadá hodně v pohodě!
Mění peří tak razantně, že jej radši donesu k vrboví, aby mu domů stačilo popoletět. „Dal to s přehledem“.
Tohle je výsledný obraz krasohledu, za kterým jsem před polednem vyrazil. Budu mít letošní rok o jeden příjemný den delší.
