Zaměřeno na slavíky

Vyrazil jsem do sobotního předpoledne a pořídil pro vás během chvíle materiál k náladě.

Horko mne brzy otočilo domů, nedá se v křoví téměř hýbat.

Poblíž Násedlnice slavíci zmizeli, došlo tam k přeměně hampejzu v louku s včelami. Dílo pěkné, pro přírodu. Věřil jsem při tom, že se ptáci udrží v lesíčku za cestou. Neudrželi, dva roky nebyli. Teď jsem to tam zkusil a mám radost. Už zase jsou. Nebo tedy – alespoň jeden. A ten je pěkný, pro můj fotosběr potřebný.

Je prvním letošním, který už nemá jedinou starou letku či rýdovací pero! Za 9 dnů může být pryč! Takže jeden z těch rychlých, kteří nečekají ani na přelom prázdnin. A zřejmě v hnízdění neúspěšný. Tady je.

(Ještě poznámka – žíhání na letkách je od průsvitu slunce keřem, není to jinak).

Hned se jinde chytla mladá červenka, která cvrkala kolem. Věděl jsem, že ji budu kroužkovat. Chytají se totiž skvěle.

A pak přišlo překvapení a z něj jsem pro vás udělal tajemnost. Schválně se podívejte, ještě jsem využil takového snímku, který stínem zakrývá klíčový znak. Kdo je na obrázku?

Patří k pěvcům rovněž s rychlým pelicháním, zejména severské populace. A patří k druhům, které se během pelichání chovají úplně stejně jako slavík, v druhé části procesu „spadnou k zemi“.

Kdo by nevěděl, najde jej pod vědeckým názvem P. Phoenicurus. Jedná se o adultní samičku a já přidám obrázek další, který vše objasní.

Je úsměvné, jak prostředí v letním předpoledni – totálně mrtvé (neozývají se žluvy ani černohlávci), je ve skutečnosti plné ptačího života. Jen ve fázi jiné, nenápadné.

Líbí se mi ty „masky“ naší krajiny. Kdo přijde na to, jak pod ně nahlížet, nevěřím, že by nebyl spokojen.

Když kvetou lopuchy, je slavičí pelichání v půlce. V jejich křídlech zbývají poslední stará pera – jedna či dvě letky loketní, no a někdy i první ruční (zakrslá).

To bývá zajímavé chytání, slavíci přestali létat, uklidili se do nejtemnějších prostor. Dřív bych takové chytit nedokázal, pro klid dávné duše – ani jsme o takových nevěděli (kde jsou, že takto žijí), dnes to jsou skvělé zážitky.

Vyrazil jsem do místa, kde jsem za slavíky byl před dvaceti lety a tehdy je tam nezjistil. Přesto, že to bylo „na udání“. Letos, když jsem kontroloval sibiřské kosatce pod lesíkem na potoce, slavíka jsem odtamtud uslyšel. A těšil se na den, který přišel včera v podobě chytacího pozdního odpoledne – spíše podvečera. Krásný zážitek!

Opravdu jsem slavíka v místě „zaměřil“ a také pro okroužkování za chvíli na chvíli získal. A protože je lesík izolovaný hluboko v polích, měl jsem tuchy, že zde zůstal celý pár. A už jsem o druhém věděl též. A když to zkrátím – okroužkoval jsem jej taky. No a než se slunce sklopilo za silnici s legračním lemem kukuřice, věděl jsem o třetím, asi posledním. Ještě mi nakrvavělý disk stačil posvítit k nafocení křídel třetího ptačího ježatce.

Proč takové získávat, když mnoho na nich nezměřím? Pohlaví neurčím, neurčím věk, nezměřím a nepřečtu křídla, rýdovací pera rostou nová, takže taky nic. Zapíšu jen délku běháku a hmotnost s tukem. Proč o takové slavíky stát? Pro unikátní snímky jejich rozpelichaných křídel! Myslím si, že podobnou kolekci nikdo nemá. Kolekci, která dvěma sty doklady rozkrývá fenomén pohnízdního slavičího pelichání v čase, schématu i bizarnostech. A jak napsal před půlstoletím kolega Berger, zkoumající proces u slavíka tmavého v Německu – jak se k poznatkům přiblížil, už ho to nepustilo. Je to totiž i velká změna pro specialistu, který si objektem zájmu zvolil druh obyčejně hnědý za každých okolností. Žádné proměny v šat svatební, žádné parády samečků! Teď člověk konečně přichází k situacím, kdy každý slavík je jiný. V stavu pelichání. A není-li, pak to je doklad stejně skvělý, stopa, že proces je mnohým společný časováním.

Když kvetou pcháče, je to ještě fajn. Hůře bude, až dozrají. Jednak budou slavíci už na cestě – druhak si těch bodláčích paliček vyneseme z křoví na mundůru. Teď ale kvetou, slavíci tloustnou a koukají po obloze. Jak stojí hvězdy a kudy chodí měsíc, krmí se od rána do večera, mezitím pomáhají na svět čerstvým pírkům a hlídají po zemi, nečíhá-li někde hranostaj. Neozývají se, v místě splývají.

Já ale dnes vím co vím a proto mám jejich pobyt k nahlížení v plném výměru.

Něčemu v přírodě porozumět – to je nádherná věc!

Přídavek: Po nočním tahu se na okraji zastavili dospělí rákosníci zpěvní. Početně a zvědavě. Stál jsem v kraji řepy cukrovky těsně před stěnou rákosí a vrbiny a pustil jim tenký zpěv slavičí. Do rukávu by mi málem vlezli! Krotcí, po noci udýchaní ale zvědaví. Za chvíli se zvednou, až slunce spadne za Bezděz a Domousnickou branou v Chlumu úval Klenice opustí. Anebo jinudy, samozřejmě je to jejich věc. Ale odletí a myslet po cestě domů nad tím, odkud byli a co je čeká dál, to je hezký puntík za návštěvou krajiny dětství.

Konečně to tu můžu napsat. Kterého nadšence by netěšilo, posouvat vybrané téma dál! Chcete- li, dělat objevy. I tento výzkum si jich pár připsal krom všudypřítomné radosti z poznávání.

Protože nejsem profesionálem (a i kdybych byl), nemám nastudováno dosažitelné, jež bylo o slavících napsáno. To je výživná půda událostem, jako ta z předchozích dní.

Dlouho „si myslím“ na určovací znak slavíků obecných ve vztahu k stáří jedinců. „Plavou-li“ občas ony uváděné v klíčích – a že „plavou“ – byl jsem na stopě lepšímu záchytnému bodu v určování. Ověřuji jej několik let a hlavně v čase, kdy některé exempláře jinak určovat nelze. Dvouleté od starších.

Zajímaly mne ruční krovky (RK), jejich v čase udržená barva a tvar. A přišlo mi, že to funguje. Až nedávno jsem se (zas) vložil do jedné z nejlepších knih o pelichání pěvců a u slavíka o tom zmínku našel. Mám tak před sebou vmžiku génia Cimrmana a právě snad jeho osud v podobném konání mne ochraňuje před hlubším smutkem. Tak to prostě chodí a nemám to se slavíky poprvé. A kdo ví, třeba podobná stopování, jako pozastavený růst ručních letek chvíli po začátku procesu pelichání proto, aby děravé křídlo přeci jen mohlo „nějak“ pěvce unést, bylo-li by toho opravdu třeba, taky už někde prošlo tiskem. Pro slavíka tmavého ano, ale ti dva nepelichají stejně, ba ani příliš podobně! Tam tedy ještě „jdu dál“, tam mohu „házet kostkou“ směle na cestě k „domečku“. Žít dál báječné napětí objevovatelů! Však také žiji, chytám a fotím, a když to skončí, chystám se zas. Na podobných krocích je krásné, že v dříve někým napsaném některé „jistoty“ klidně už zas rozviklávají. A dokonce i v těch prestižních sděleních znám slabá místa. Dost slabá. A taky tuším, že v Evropě někteří jdou přechodně úkolem po cestě špatné, bez cíle. Některé z těch cest jsem za svůj časový výměr totiž „prošlápl“ za ně, vím tedy, o čem píšu. Přesto jsou obecní slavíci dál plni tajemství v řadě kapitol a to je, alespoň pro mne, objevem nejradostnějším.

Nevím, jestli klíč, který jsem kdysi ukoval nákladem stovek hodin k odmykání utichlých hnízdišť v čase pelichání, jestli odmyká vše. Třeba ne, ale dopilováván je průběžně, aby zabíral v lamelách tajemství co nejčastěji. Tak se plácky přede mnou postupně otvírají, vstupuji v ně v úklonách, žasnu pokaždé.

Byl jsem teď u Jizery v bakovské chatové oblasti Ostrov. Že mi tam u cesty pohledná slečna s urostlým psem málem před zraky vykradla auto, ponechám stranou, u nás to nově už holt míváme tak. Zlobil jsem se na ni a ona se bránila, že jen tu prý ztratila kapesník. Asi „ten“, kterým mi poškrábala před tím dveře. Je to divné, neměla zřejmě peněz a způsob jiný dosud pravděpodobně nevyzkoušela.

Chataři, když jsem je šel dolů před ní varovat, mne pozvali na kafe s dílem koláče, občas s nimi hovořím. O slavících, o řece. Nevědí, i když ji při ústupu potkali, je-li z města vedle, anebo ji k lovu u hřbitova někdo vysadil.

Zaparkoval jsem nově u nich a šel za slavíky. Ozvali se. Těžký biotop. Vrby jsou tam vloženy do lesa netýkavek a o něco nižších (jen dvoumetrových) kopřiv. Když člověk rozhrne účelově srocené ovády s komáry a dohlédne na syrovou zem, musí žasnout, jak to mají slavíci vymyšlené. Jsme v rozlivném území řeky, o kus dál s jezírkem od okřehku, s rozvalinami kmenů a liánami vitálního chmele. Tam když se člověk mačetou proseká k nohám, uhlídá vlhkou hrabanku, strakatou od ptačího trusu. Tak tady jsme dobře – v místě, slavíky vybraném k náročnému období života, k pelichání. A je-li chytač opravdu „Maigretem“, najde i rezavá poztrácená pírka.

Před užaslými obyvateli osady jsem se do toho prostředí vnořil na několik hodin (sečteno v kontrolách). Vyladil se na letně tiché prostředí a žil si v tom „úletu“ svůj výzkum. Někdy slavíky nechytím, to když mají s náčiním zkušenost, jako právě tady. Ale to byl přesně cíl pokusu, cíl značně vysokých nákladů! Chytil se ale jeden mladý, takže dobrá zpráva – vyhnízdili, chytly se i dvě mladé červenky.

Do poslední minuty vždycky věřím, že to přeci vyjde a pod síťkou stane ježatý slavík s originálním stavem rozpelichání. Někdy je víra stejně málo. Ale pozorovat čmeláky v kalíšcích netýkavek kdesi nad hlavou, slyšet hlas strakapouda malého v prostředí jemu oddaném, dívat se do Jizery, jak konečně kývla na touhy vodákům a nahnědlou vodou půlí Mladoboleslavsko dál spravedlivě na dvě stejné části, je mi radostné.

Už zas letí horští konipasi proudem z krajiny pryč! Tihle všichni poprvé, jsou mladí a narodili se kdoví kde. Třeba až v horách u hranic, odkud řeka ztéká do krajiny. Snad v skaliskách nad vodou, v proudech pstruhů. Teď putují krajem boleslavských slavíků. A nespěchají, všude je to baví. Odcházím na kontrolu. Znovu se chytil mokřadní hraboš a síťku prokousal. Že ho to pořád baví. Tam, kde si vegetace více lehla, přeplazil ji svízel přítula. V tuhle dobu zraje a jeho kuličky mám po oděvu všude. I v botách. Babočky síťkované – letní generace, počkaly, až slunce po pár kapkách zase vyjde a už se v listech nahřívají. Ověřím-li občas přehrávkou, že tu slavíci opravdu jsou, mám důvod čekat. Ovšem jen do doby, než slunce zmizí za obzor. Dole na ten povel vše ztmavne tak, že je zbytečné chytat. Pak odjíždím. Střídají mne ale rybáři. Oni ne, já už svůj výsledek znám. A přeci to byl znovu krásný výlet!

Podívejte se na ocasní pera pelichajícího dospělého slavíka obecného. Rozdíl mezi barvou nově rostoucích a dvou zbylých původních je zřetelný.

A tak to je s jejich šatem i celkově. Slavíci před odletem působí tmavě až sametově. Odlétají v novém peří, které je kvalitní a velmi spolehlivé.

Jakmile pero doroste a voskový toulec zmizí, stane se neživým útvarem ptačího těla. A v případě slavíků si počká zase až za rok. To znamená, že v zimovištích se s ním nic neděje. Ptáci pelichají doma. Pouze v případě, že některá část opeření „násilně“ je vytržena, pak se v čase vytváří pero náhradní, zpravidla „chudé“ a nedorostlé.

Tmavé opeření po letní výměně má barvy syté, do jara slavičí hnědá a její odstíny značně vyblednou a třeba rýdovák se tím u samečků pro námluvy doslova rozsvítí. Je ohnivě rezavý a posvítí-li do něj, ve vějíři rozevřeném, slunce, k tomu tichounká jeho píseň pro vábenou samičku a křídla spuštěná k zemi jak u tetřeva, je to zážitek. Jen málo nám ovšem ve volné přírodě dává slavík příležitostí, být při tom obřadu. Odbývá jej v křoví, ponejvíce na zemi.

Na fotce si rozdíl v peří prohlédněte, slavíka, zřejmě dvouletého samečka, jsem chytil včera u rybníčku v Obrubcích, na tradičním hnízdišti i pelichaništi. Je to svět sám pro sebe. Řepka tam obklíčí ze tří stran malý rybníček, diví vepři se schází do přítoku pod vrbami ráchat v bahně, srncové si parohy tlukou o bodláčí (viz foto druhé – mírně vpravo).

Dostanu se do těch míst až v létě, neznám tedy jarní zpěvy kolem té nevelké hladiny a pěkné přítokové partie ve vrboví, s topoly po břehu a železničním přejezdem nedaleko.

Poslední poznatky mne vedou k domněnce, že přeci jen slavičí hnízdiště tak trochu chudnou pro čas léta, že stejně po vytracení se mladých tam kompletní pár nepelichá. Že jsou k sobě už zas natolik nevraživí, že se neshodnou. Anebo dohodnou, kdo ví. Ze starých (dospělých) zjistím spíše jen jednoho, o druhém si myslím, že s částí přidělených mláďat na potulce a během jejich dokrmování někde prostě zůstane stranou. Někde, kde jej nehledám. Oni totiž slavíci dle mého neuplatňují totožné nároky na hnízdiště a pelichaniště, už proto, že po vegetačním boomu se dá v létě „zalézt“ téměř do nepatrného úkrytu s přechodem do vyšší vegetace. Takové místo pro pelichání splňuje vše, je téměř všude (když to trochu přeženu) a navíc – není „vyjedeným krámem“ z hnízdění.

Kdo ví, jako to je.

Koukám, že od barvy peří jsme už zase výpovědí někde jinde, sbalím náčiní a vyrazím ven. Někam, kde jsou.

…Ta naše ornitologie? Samozřejmě, že je to krása.

Vymetám blogy, sleduji tuzemský ptačí web a hlavně čtu komentáře. Těším se, co se udá u pobočkových sdružení. Sleduji novinky, očekávám letní terénní setkávání i to nejobdivuhodnější na konci sezóny (rozumějte – u mne po prázdninách) v Jeseníkách. Žiji ornitologii.

Zkrátím ten úvod – pojďme za rorýsy.

Měl jsem jednoho doma před pár dny, přijel s hasiči. Odvázali ho ti dobří chlapíci zpod okapu v městě, a protože tam prý visel dlouho a nezdál se jim, přivezli ho na kovárnu. Měli ale spěch, tak jsem jen poděkoval a věřil si, že všechno dopadne.

Byl na tom podobně, jak ten čáp na stránkách předchozích. Syntetické vlákno je sakra pevné. Tady to bylo jakési „hedvábí“ z tkaniny na podšívky bund. Ptáci ho někde čapli ve vzduchu a přidali rádi na hnízdo. Jak taky jinak by to rorýsi uměli, než sebrat jej ve vzduchu, když většinu života prolétají. Usedají jen k hnízdění a před smrtí.

Běhák si mohl zaškrtit klidně už co mládě a s pahýlem žil do té doby, než se za vlákno pověsil. Na každý pád jsem mu pinzetou všechno odmotal, občerstvil jej vodou a věřil, že odletí. A taky že jo.

Nohu skoro nepotřebuje a když s tím hnízdil doteď, bude i dál.

A teď to nejkrásnější.

Sám by pro dlouhá křídla nevzletěl, to všichni víme, ale jak jsem ho povyhodil, čekal na to! A přestože těch našich kněžmostských je teď u bytovek smečka pořádná, tenhle to nad kovárnou vykroužil, několikrát se vrátil a zdálo se, že při tom loví. Podíval se k Valečovu kde asi je Mnichovo Hradiště a pak namířil.

Kolikrát už jsem to zažil. Třeba s čápem černým.

Na motýlím keři pobývali řešetlákoví žluťásci, samičky a jeden krásný sameček. Bělásci řepoví a bodláková babočka. Když přilétlo paví oko, bodláková babočka zmizela, byla na tahu.

Rorýsi. Co tohle je za senzační ptáky? A my je tu na pár dnů máme. Můžeme pod nimi žasnout, mazat hned někam rozlistovat knížku či prohnat internet, abychom se od znalců dověděli víc. O černém hostu, který se nám díky šťastně-nešťastné náhodě před chvílkou na chviličku přiblížil na dotek.

Dám fotky.

Podívejte se nejprve, jak má rorýs vystavěnu hlavu. Oč jsou křídla delší těla a jak vypadá běhák po zhojené amputaci.

Kdybychom tak mohli znát ptačí osudy, to by byl napínavý seriál. Skončím tím, čím jsem začal – ornitologie je krásná!

Pokud by snad někdo z návštěvníků chtěl vstoupit do toho klubu přátel ptactva, rádi vás přijmou. A bude se vám s tou partou líbit, já to tak mám od samého začátku. Které jsem si za přátele vybral, neměnil bych.

Předně – děkuji za reakce na slavičí blog. Chodí od vás formou neveřejnou, a přestože by se mi líbily alespoň některé na stránce, je to vaše věc a já si jich vážím. Kolikrát si tak říkám – jsme-li s názory v éteru, jak působí na příchozí. Snad dobře, blog je neútočný, dvou tváří. A není to tak, že všelijaká ta „povídání kolem“ by mohla ukrádat kvality, představování slavíků potřebuje i lidi obyčejné, v ornitologii nezorientované.

Dnes mám téma odbornější, ale těm, kteří čekají zas na nějaké to jiné peří, zmíním příště rorýse. Pomohli jsme jednomu do života i s hasičskými záchranáři.

Teď k tématu „klíčové obrázky“, nabízím jeden.

Pro podobné fotky chodím stále chytat, pořád totiž tuším, že nemám ideální výpovědi!

Teď se povedla fotka mladého slavíka, na jehož křídle najdete všechno, co třeba přenést do jarního odlišování „dvouletých“.

Prosím foto:

Jen ta jedna krovka vyklouzla z řady a nehty jsem si k slávě zas neupravil. Ale to už jsem vysvětloval, musel bych chytat a tím hrabat se v zemi v rukavicích a to mi přijde spíše do nějakého veselého ohlížení na Silvestra. Jistě, fotky jdou upravit a „čistit“, ale to nechám až pro sestavování Pojednání o pelichání slavíků, které jednou přivedu na svět.

Křídlo (pravděpodobně mladé samičky) na obrázku rozkrývá před objektivem schéma částečného pelichání mladých. Víc se až na vzácné výjimky neděje, je tady všechno. I s budoucím rozhraním mezi 5.- 6. LK. V opravdu vzácných případech (doklad) bývá měněna i jedna či dvě TL, to zde není. Vidět je toulce, nachystané křídlo už téměř před očima „převléct“. Křidélko, složené ze tří per, zůstává původní dvěma většími pery (první – drobné chybí), karpální letka zůstává (skvrnka ovšem do jara vybledne a znak je i jinak velmi proměnlivý, lépe sledovat tvar pera).

K dokonalosti schází jen několik malých krovek se skvrnkou, které ještě „visí“ v ploše. Ale máme tak alespoň porovnání, jak šat mláďat ještě docela nedávno vypadal.

Slavík splňuje načasováním procesu představu, že v posledním týdnu července už zcela přepeřen, může být na potulce krajem, jaký doklad z roku „83“ mám.

Mládě pochází jednoznačně z úspěšně vyvedeného hnízda na první pokus. A letos taková byla mnohá!

Uspokojivá věta na závěr.

Ne že by měl slavičí blog snad „okurkovou sezónu“ a neměl k tématu co říct, ale dopřeji nadechnutí těm, kteří by si mohli myslet, že přeci jen by mohla přijít změna. Pojďte s námi kroužkovat čápy do města na Klenici. Na hnízdo, které jediné jsme si „nechali“. Ostatní jsme „pustili“ pro nedostatek času.

Jedeme-li do Bousova na čápy, je vždycky obava. A letos to tam haprovalo od samého jara. Nejdřív se samec napíchl na hromosvod v sousedství a s proraženými játry zahynul. Když se vcelku pružně pár vytvořil nově, čápi z hnízda už potřetí udělali past. Nosí tam umělé provazy, kterými se váže v polích píce. Ven z kravínů a koníren se dostávají s hnojem a pro čápy jsou příhodným stavebním materiálem. Stejně i letos.

Než Tom vystoupal k hnízdu, tipovali jsme, jak to nahoře bude vypadat. Ani jeden z nás se nemýlil, mládě bylo „svázané“ a tentokrát „obounož“!

Ještě, že jsme přijeli kroužkovat a ze smyček jej vystříhali dřív, než běháky odumřely. Už je v pohodě. Je sice opožděné, ale koncem prázdnin může být dospělé a odlet zvládnout.

Přiložil jsem snímek, abyste si problém dokázali představit. To lýko je neskutečně pevné. Samice se po našem odchodu přilétla na hnízdo podívat, může být spokojena.

…

Ještě jsme se byli podívat v sousedství, jak vlaštovky na tradičním hnízdišti vletují do chlívku mezi slepice přízemními nevelkými dvířky.

Ta jsou majitelem každý den ráno a večer obsluhována a ptáci tak čekají na povel. I mladé pak od slepic a rodičů odkoukají, kudy do světa z šera vyletět. Jak úsměvné!

Seděli jsme tam u kávy a já měl dobrý pocit z lidí – přírodě blízkých.

Dopisuji do několika regionálních zpravodajů a tak se lidé podobní tak nějak v čase k tématu „vyvolávají“. Jako před pár dny z Bakovska. Zajímá je příběh „jejich“ slavíka, označeného v Itálii. Však to je tady na blogu vepsáno na několika místech. A tak přemýšlím, že to téma ještě jednou nabídnu. Ještě by bylo co psát.

Hezký čas vám všem, kteří sem chodíte.

Pelichání slavíků nabízí možnost vhlédnout jim do života opravdu široce. Připojí-li se k tomu možnost vypomoci si ještě údaji z kroužku, co víc si přát.

F,3K retrap.

Hnízdící, neúspěšná (podle stavu pelichání). Posuzována v čase, kdy už se samice z kritcké podváhy způsobené hnízděním dostávají na hodnoty potřebné pro náročný proces ( aktuální hmotnost: 24 3/4 g).

Na mnichovohradišťskou lokalitu přesídlená z Kněžmostska, kde byla loni v půlce května označena.

Slavíci patří k ptákům, před objektivem velmi klidným, pohodovým. Jak se přesvědčují i účastníci našich jarních vycházek o VPZ.

Ano, slavíci po většinu roku vážně nestojí o společnost. Jsou samotáři, mezi sebou nesnášenliví. Jenom hnízdění je k sobě přitáhne, ale jak mladé vyvedou, hned si zas každý bude hledět svého. Zvolený okrsek každý si obhájí.

Vnitrodruhově nesnášenliví jsou i v čase pelichání, čehož můj výzkum řadu let využívá. Lze je tak zjišťovat i chytat pro kroužkování.

Jejich český slavičí rok je vůbec plný překvapení a proměna chování jedním z nich. Svádělo by říct, že mezi samci nebývá vlídnosti žádné, pravda by to zcela nebyla. Existují důkazy, kdy neúspěšný (nespárovaný či ovdovělý) samec pomáhal s dokrmováním cizích mláďat a hnízdnímu páru už nevadil. Jinak však, v jakémkoliv čase jiném, se v rajónu nesnesou.

Čím dál zřetelněji výzkum mladoboleslavských populací ukazuje, že po vyvedení mladých se rodiče „rozdělí“ každý jinam, jde-li to zařídit. Je-li lokalita dostatečně velká a nabízí-li dvě odlehlá a temná zákoutí. Neprostupný porost pro fázi uprostřed procesu, kdy jsou téměř nelétaví.

Stále se zmiňuje jejich přechodná neschopnost létat, termín je však relativní. Zmiňované fázi věnuji pozornost, snažím se posbírat poznatky, jak to s omezením letuschopnosti opravdu je. A přestože se za určité situace pták na křídlech opravdu neudrží, řeší krizí vynucený přesun vystoupáním po bylinách či větvích, odražením silnými běháky a „pololetem/polopádem“ se o pár metrů přemístí. Styl opakuje, dokud nedosáhne cíle. Z místa finálního přistání pak okamžitě odběhne do úkrytu. Těchto krizových scénářů však nebývá zpravidla třeba, ptáci se zhruba od třetiny výměru pro pelichání ukryjí do neprostupné spleti bylin, vzácněji keřů.

Co je zajímavé a co donedávna bránilo jejich prokázání v pelichaništích je skutečnost, že ona temná místa jsou až překvapivě stranou prostředí, v kterém přirozeně hnízdí. Příkladem zmíním staré pískové lomy. Běžně v nich slavíci hnízdí, ale pelichat je najdeme docela stranou, až třeba u silnice za plotem, kde místo křovin jsou jen stvoly topinambur, maliní či bochníky ostružníku. Nikdo nikdy je v podobném místě netipoval a nikdo ani dnes je v prostředí neuvidí a neuslyší! Velikou náhodou jsem průlomu došel v samém konci minulého století a dnes je vyvinuta technika pro spolehlivý monitoring. I proto se počet mých „Protokolů o pelichání adultů“ blíží dvěma stům. Souběžně jsou všechny doloženy i snímky křídla.

Prožije-li s nimi člověk období pobytu, těší se po jejich odletu zas na návrat. Kvůli kroužkům, vzpomínkám, měřením, kvůli jejich vlastenectví i mojí hrdosti na krajinu. Ano, zas pak přijde doba, kdy po „ubytování se“ začnou toužit po lásce. Se zpěváky zamilovanost znovu zacloumá a začne s nimi mlátit a oni zase sleví z nesnášenlivosti. Zase stanou pozornými a milými, uzpívaní nad ránem, ale hrdí a odhodlaní. Poté obětaví a přijde-li na to – i stateční.

Zase jim ale jednoho dne v půlce křídla vypadne pírko, den poté další a oni to zas rychle pochopí. Zmlknou, zneviditelní a rozhlédnou se kolem, jsou-li v té svojí jídelně opravdu sami.