(Pcháče jsou ty na obrázku v pozadí)
Když kvetou lopuchy, je slavičí pelichání v půlce. V jejich křídlech zbývají poslední stará pera – jedna či dvě letky loketní, no a někdy i první ruční (zakrslá).
To bývá zajímavé chytání, slavíci přestali létat, uklidili se do nejtemnějších prostor. Dřív bych takové chytit nedokázal, pro klid dávné duše – ani jsme o takových nevěděli (kde jsou, že takto žijí), dnes to jsou skvělé zážitky.
Vyrazil jsem do místa, kde jsem za slavíky byl před dvaceti lety a tehdy je tam nezjistil. Přesto, že to bylo „na udání“. Letos, když jsem kontroloval sibiřské kosatce pod lesíkem na potoce, slavíka jsem odtamtud uslyšel. A těšil se na den, který přišel včera v podobě chytacího pozdního odpoledne – spíše podvečera. Krásný zážitek!
Opravdu jsem slavíka v místě „zaměřil“ a také pro okroužkování za chvíli na chvíli získal. A protože je lesík izolovaný hluboko v polích, měl jsem tuchy, že zde zůstal celý pár. A už jsem o druhém věděl též. A když to zkrátím – okroužkoval jsem jej taky. No a než se slunce sklopilo za silnici s legračním lemem kukuřice, věděl jsem o třetím, asi posledním. Ještě mi nakrvavělý disk stačil posvítit k nafocení křídel třetího ptačího ježatce.
Proč takové získávat, když mnoho na nich nezměřím? Pohlaví neurčím, neurčím věk, nezměřím a nepřečtu křídla, rýdovací pera rostou nová, takže taky nic. Zapíšu jen délku běháku a hmotnost s tukem. Proč o takové slavíky stát? Pro unikátní snímky jejich rozpelichaných křídel! Myslím si, že podobnou kolekci nikdo nemá. Kolekci, která dvěma sty doklady rozkrývá fenomén pohnízdního slavičího pelichání v čase, schématu i bizarnostech. A jak napsal před půlstoletím kolega Berger, zkoumající proces u slavíka tmavého v Německu – jak se k poznatkům přiblížil, už ho to nepustilo. Je to totiž i velká změna pro specialistu, který si objektem zájmu zvolil druh obyčejně hnědý za každých okolností. Žádné proměny v šat svatební, žádné parády samečků! Teď člověk konečně přichází k situacím, kdy každý slavík je jiný. V stavu pelichání. A není-li, pak to je doklad stejně skvělý, stopa, že proces je mnohým společný časováním.
Když kvetou pcháče, je to ještě fajn. Hůře bude, až dozrají. Jednak budou slavíci už na cestě – druhak si těch bodláčích paliček vyneseme z křoví na mundůru. Teď ale kvetou, slavíci tloustnou a koukají po obloze. Jak stojí hvězdy a kudy chodí měsíc, krmí se od rána do večera, mezitím pomáhají na svět čerstvým pírkům a hlídají po zemi, nečíhá-li někde hranostaj. Neozývají se, v místě splývají.
Já ale dnes vím co vím a proto mám jejich pobyt k nahlížení v plném výměru.
Něčemu v přírodě porozumět – to je nádherná věc!
Přídavek: Po nočním tahu se na okraji zastavili dospělí rákosníci zpěvní. Početně a zvědavě. Stál jsem v kraji řepy cukrovky těsně před stěnou rákosí a vrbiny a pustil jim tenký zpěv slavičí. Do rukávu by mi málem vlezli! Krotcí, po noci udýchaní ale zvědaví. Za chvíli se zvednou, až slunce spadne za Bezděz a Domousnickou branou v Chlumu úval Klenice opustí. Anebo jinudy, samozřejmě je to jejich věc. Ale odletí a myslet po cestě domů nad tím, odkud byli a co je čeká dál, to je hezký puntík za návštěvou krajiny dětství.
