Ano, slavíci po většinu roku vážně nestojí o společnost. Jsou samotáři, mezi sebou nesnášenliví. Jenom hnízdění je k sobě přitáhne, ale jak mladé vyvedou, hned si zas každý bude hledět svého. Zvolený okrsek každý si obhájí.
Vnitrodruhově nesnášenliví jsou i v čase pelichání, čehož můj výzkum řadu let využívá. Lze je tak zjišťovat i chytat pro kroužkování.
Jejich český slavičí rok je vůbec plný překvapení a proměna chování jedním z nich. Svádělo by říct, že mezi samci nebývá vlídnosti žádné, pravda by to zcela nebyla. Existují důkazy, kdy neúspěšný (nespárovaný či ovdovělý) samec pomáhal s dokrmováním cizích mláďat a hnízdnímu páru už nevadil. Jinak však, v jakémkoliv čase jiném, se v rajónu nesnesou.
Čím dál zřetelněji výzkum mladoboleslavských populací ukazuje, že po vyvedení mladých se rodiče „rozdělí“ každý jinam, jde-li to zařídit. Je-li lokalita dostatečně velká a nabízí-li dvě odlehlá a temná zákoutí. Neprostupný porost pro fázi uprostřed procesu, kdy jsou téměř nelétaví.
Stále se zmiňuje jejich přechodná neschopnost létat, termín je však relativní. Zmiňované fázi věnuji pozornost, snažím se posbírat poznatky, jak to s omezením letuschopnosti opravdu je. A přestože se za určité situace pták na křídlech opravdu neudrží, řeší krizí vynucený přesun vystoupáním po bylinách či větvích, odražením silnými běháky a „pololetem/polopádem“ se o pár metrů přemístí. Styl opakuje, dokud nedosáhne cíle. Z místa finálního přistání pak okamžitě odběhne do úkrytu. Těchto krizových scénářů však nebývá zpravidla třeba, ptáci se zhruba od třetiny výměru pro pelichání ukryjí do neprostupné spleti bylin, vzácněji keřů.
Co je zajímavé a co donedávna bránilo jejich prokázání v pelichaništích je skutečnost, že ona temná místa jsou až překvapivě stranou prostředí, v kterém přirozeně hnízdí. Příkladem zmíním staré pískové lomy. Běžně v nich slavíci hnízdí, ale pelichat je najdeme docela stranou, až třeba u silnice za plotem, kde místo křovin jsou jen stvoly topinambur, maliní či bochníky ostružníku. Nikdo nikdy je v podobném místě netipoval a nikdo ani dnes je v prostředí neuvidí a neuslyší! Velikou náhodou jsem průlomu došel v samém konci minulého století a dnes je vyvinuta technika pro spolehlivý monitoring. I proto se počet mých „Protokolů o pelichání adultů“ blíží dvěma stům. Souběžně jsou všechny doloženy i snímky křídla.
Prožije-li s nimi člověk období pobytu, těší se po jejich odletu zas na návrat. Kvůli kroužkům, vzpomínkám, měřením, kvůli jejich vlastenectví i mojí hrdosti na krajinu. Ano, zas pak přijde doba, kdy po „ubytování se“ začnou toužit po lásce. Se zpěváky zamilovanost znovu zacloumá a začne s nimi mlátit a oni zase sleví z nesnášenlivosti. Zase stanou pozornými a milými, uzpívaní nad ránem, ale hrdí a odhodlaní. Poté obětaví a přijde-li na to – i stateční.
Zase jim ale jednoho dne v půlce křídla vypadne pírko, den poté další a oni to zas rychle pochopí. Zmlknou, zneviditelní a rozhlédnou se kolem, jsou-li v té svojí jídelně opravdu sami.
