Slavičí starosti

Žádné komentáře u textu s názvem Slavičí starosti
Nabízím prázdninový pohled na hnízdiště slavíků, přepnutá do režimu „Příprava na odlet“.
Nevím, jestli klíč, který jsem kdysi ukoval nákladem stovek hodin k odmykání utichlých hnízdišť v čase pelichání, jestli odmyká vše. Třeba ne, ale dopilováván je průběžně, aby zabíral v lamelách tajemství co nejčastěji. Tak se plácky přede mnou postupně otvírají, vstupuji v ně v úklonách, žasnu pokaždé.
Byl jsem teď u Jizery v bakovské chatové oblasti Ostrov. Že mi tam u cesty pohledná slečna s urostlým psem málem před zraky vykradla auto, ponechám stranou, u nás to nově už holt míváme tak. Zlobil jsem se na ni a ona se bránila, že jen tu prý ztratila kapesník. Asi „ten“, kterým mi poškrábala před tím dveře. Je to divné, neměla zřejmě peněz a způsob jiný dosud pravděpodobně nevyzkoušela.
Chataři, když jsem je šel dolů před ní varovat, mne pozvali na kafe s dílem koláče, občas s nimi hovořím. O slavících, o řece. Nevědí, i když ji při ústupu potkali, je-li z města vedle, anebo ji k lovu u hřbitova někdo vysadil.
Zaparkoval jsem nově u nich a šel za slavíky. Ozvali se. Těžký biotop. Vrby jsou tam vloženy do lesa netýkavek a o něco nižších (jen dvoumetrových) kopřiv. Když člověk rozhrne účelově srocené ovády s komáry a dohlédne na syrovou zem, musí žasnout, jak to mají slavíci vymyšlené. Jsme v rozlivném území řeky, o kus dál s jezírkem od okřehku, s rozvalinami kmenů a liánami vitálního chmele. Tam když se člověk mačetou proseká k nohám, uhlídá vlhkou hrabanku, strakatou od ptačího trusu. Tak tady jsme dobře – v místě, slavíky vybraném k náročnému období života, k pelichání. A je-li chytač opravdu „Maigretem“, najde i rezavá poztrácená pírka.
Před užaslými obyvateli osady jsem se do toho prostředí vnořil na několik hodin (sečteno v kontrolách). Vyladil se na letně tiché prostředí a žil si v tom „úletu“ svůj výzkum. Někdy slavíky nechytím, to když mají s náčiním zkušenost, jako právě tady. Ale to byl přesně cíl pokusu, cíl značně vysokých nákladů! Chytil se ale jeden mladý, takže dobrá zpráva – vyhnízdili, chytly se i dvě mladé červenky.
Do poslední minuty vždycky věřím, že to přeci vyjde a pod síťkou stane ježatý slavík s originálním stavem rozpelichání. Někdy je víra stejně málo. Ale pozorovat čmeláky v kalíšcích netýkavek kdesi nad hlavou, slyšet hlas strakapouda malého v prostředí jemu oddaném, dívat se do Jizery, jak konečně kývla na touhy vodákům a nahnědlou vodou půlí Mladoboleslavsko dál spravedlivě na dvě stejné části, je mi radostné.
Už zas letí horští konipasi proudem z krajiny pryč! Tihle všichni poprvé, jsou mladí a narodili se kdoví kde. Třeba až v horách u hranic, odkud řeka ztéká do krajiny. Snad v skaliskách nad vodou, v proudech pstruhů. Teď putují krajem boleslavských slavíků. A nespěchají, všude je to baví. Odcházím na kontrolu. Znovu se chytil mokřadní hraboš a síťku prokousal. Že ho to pořád baví. Tam, kde si vegetace více lehla, přeplazil ji svízel přítula. V tuhle dobu zraje a jeho kuličky mám po oděvu všude. I v botách. Babočky síťkované – letní generace, počkaly, až slunce po pár kapkách zase vyjde a už se v listech nahřívají. Ověřím-li občas přehrávkou, že tu slavíci opravdu jsou, mám důvod čekat. Ovšem jen do doby, než slunce zmizí za obzor. Dole na ten povel vše ztmavne tak, že je zbytečné chytat. Pak odjíždím. Střídají mne ale rybáři. Oni ne, já už svůj výsledek znám. A přeci to byl znovu krásný výlet!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.